Jarní božstva

Bohové jara, vládnoucí nad nejkrásnějším obdobím roku, byli nejoblíbenější a nejoslavovanější. Byli to hrdinové, kteří přijížděli na koni a přemohli zlou moc – zimu. Doba jejich panování trvala od jara do léta, do nejvyššího vrcholu Slunce, tedy do svátku Lady, letního slunovratu.Svátek božstva Jarila byl u Slovanů oslavován od nepaměti. Vztahují se k němu
mnohé obyčeje a pověry. Bělorusové si představovali Jarila jako krásného
mládence, sedícího v bílém plášti na bílém koni, s věncem jarních kvítí na
hlavě, bosého, v levé ruce držícího hrst obilních klasů. Koncem dubna, v čas
jarního setí, světili jeho svátek. Dívky, ozdobené věnci, vybraly jednu ze svého
středu, oblékly ji za Jarila, posadily na bílého koně a vedly do osetých
polí. Tam zpívaly písně, v nichž velebily boha, který poskytuje úrodu obilí.

Jurja, nepřemožitelný bojovník, nesoucí vítězství světla, zeleně a
kvítí, je vtělený zápas, který se odehrává se zimou v jarní přírodě. Ve Štýrsku
bývalo zvykem obalit mladíka nebo dívku zelenými, bukovými ratolestmi a kvítím,
vodit je po vsi a zpívat. Za „zeleným Jurjou“ chodil „Raboli“, oděný do slámy
nebo kožichu a ti dva spolu potom zápasili. Raboli představoval zlou moc, nad
kterou Jurja vždy zvítězil. Jurja je sluneční božstvo, bůh znovuvzkříšené
přírody a polní úrody. Jemu, jako vítězi nad zimními bohy, přísluší probouzet na
nebi i na zemi jarní síly k životu. On odemyká nebe, propůjčuje zdraví a krásu,
vypouští rosu a dává teplo. Jurja zlatými klíči odemkne nebe i zemi a tak nechá
vstoupit jaro. Svatojirské poutě, v Čechách pouť na horu Říp, si zachovaly starý
věhlas. Kult jarních božstev patřil u Slovanů k nejoblíbenějším a nejhlučněji
oslavovaným. V době letního slunovratu, kdy ztrácela jarní božstva svou sílu a
moc, předávala své žezlo bohům jiným.

Ženským protějškem Jurji je Vesna. Má všechny vlastnosti jarního
božstva, tj, zahání zimu, přináší teplo, zeleň a kvítí. Bývalo zvykem, že
jakmile roztál sníh, spěchaly dívky, lehce oděny a bosy, se zpěvem přes vesnici
a volaly, že jdou naproti Vesně. Když došly na konec vesnice, jásaly,
poskakovaly, tleskaly a vracely se od domu k domu, kde byly pohoštěny.

Vesna je ve spojení s jarními svátky, dnes velikonocemi. Poláci na zelený
čtvrtek volali před východem slunce na Vesnu, aby přinesla první déšť. Vesna
přilétala, jak se tradovalo, i na křídlech jarních ptáků. Zpívalo se:
„Skřivánci, přileťte, krásnou Vesnu přineste!“

Na jaře a v létě se Vesna objevuje u studánek jako bílá paní, které se říkalo
„Velkonočka“. Velkonočka si myla ve vodě nohy a ruce, což mělo obrozovací
význam. V pohádkách se mnohokrát zakletým princeznám, které se umyly vodou ze
studánek, vrátilo mládí a krása. A právě z toho také pochází starodávný zvyk
„oblévačky“, kdy tak jako Vesna, očištěna vodou, vcházela do léta, tak i
Slované, očištěni vcházeli do nové životní etapy.

S pojmem této bohyně se váže radost, zpěv, zeleň, kvítí a krása. Za jejího
ptáka je považována kukačka, o níž se říká, že je pravým vtělením Vesny.
Písně, kterými byla oslavována, se v Polsku nazývaly „wiosnianki“ nebo „wešniwki“.