Velikonoce – červené svátky

Druhé veliké svátky roku byly slaveny v době jarní rovnodennosti a nazývaly se velikonoce – veliké noce, či svátky červené. Byly oslavou vzkříšení přírody k novému životu, oslavou jara a Vesny. V mnohých písních splývá Vesna s pojmem velikonoc, Poláci ji nazývají „Velkonočkou“, u Huculů se přípravám na hody velikonoční říkalo „vesnovanie“.

Jarnímu obratu v přírodě, kdy slunce stoupá výš a světla přibývá, se staří
Slované přizpůsobili mnohými zvyky. Vítali jarní božstva a se zimními božstvy se
loučili. Vynášeli, topili nebo shazovali ze skal Moranu. Jaro bylo přinášeno do
vsí v podobě jívových, tisových nebo klokočových proutků. Domy se zametaly
zelenými ratolestmi, božstvům byly přinášeny oběti, čarovalo se a věštilo,
zvláště pomocí rituálů ohněm a vodou, vzpomínalo se na zemřelé. Všechny obřady
měly očišťovací princip.

Velikonoce se u Slovanů konaly ve znamení kraslic. Byla to vařená vejce,
obarvená na červeno. Tato barva byla Slovany velmi uctívána a tak lahodila
jejich oku, že ji nazývali „kráskou“. Proto vznikl název pro velikonoční červená
vajíčka – kraslice. V Korutanech se tato vejce nazývala „pyric“ (od pýřit =
červenat). Vejce mají prastarý rituální význam. Např. vejce, snesená na zelený
čtvrtek, byla o hodech velikonočních posvěcena, potom se přehazovala přes
chalupu a zakopala na místě, kam dopadla. Byla to magická ochrana proti
jakémukoliv neštěstí a pohromě. U východních Slovanů byla rozšířena hliněná
malovaná vajíčka, která se nazývala „pisanki“. Tento název se dodnes dochoval na
Ukrajině, kde velikonoční kraslice se jmenují pysanky.

O Velikonocích byla vzývána bohyně Vesna prostřednictvím rituálů vody. Před
východem slunce se lidé umývali vodou ze studánek a potoků, tváří obráceni k
vycházejícímu slunci a rozjímali. Dívky spěchaly o velikonoční neděli ke
studánkám, aby se omyly vodou na krásu. Z těchto rituálů vznikla i tradice
polévání vodou „oblévačka“. Polsky se nazývá „dyngus“, na Slovensku se dodnes
užívá výraz „kúpací pondělok“.

Slovácká děvčata zpívají:
Velká noc, velká noc, kedy už bude?
Ktorý že ma šuhaj oblievati prijde?

Dalším důležitým symbolem velikonoc je pomlázka. U Slováků se velikonoční
úterý jmenuje „šibací úterok“, v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Polsku
nazývají tuto slavnost „šlahačka, namrskut, šlerkust, šmigust“. Velikonoční
proutek je „šibák“. Proutek je symbolickým obrazem jarního blesku – práskání
obrazem hřmění. Práskáním se všeobecně vyháněly zlé mocnosti, právě tak jako
jarní hřmění vypuzuje zlé duchy.

Oheň, věrný průvodce slovanským bájeslovím, má svou důležitou roli i ve
velikonočních obřadech. U Polabských Slovanů na večer prvního nebo druhého
velikonočního svátku plápolaly na návrších ohně, kterým byla připisována
zúrodňující moc.

K těmto svátkům bylo od pradávna podáváno zvláštní svěcené pečivo, u Poláků
velké bábovky, u Huculů bylo kulaté pečivo nazývané „paska“, v Čechách dodnes
známé mazance.

Jak bylo vánočnímu slunci zasvěceno prasátko, tak slunci velikonočnímu byl
obětován beránek. U Jihoslovanů má zabíjení beránka ráz starodávného rituálu.

V době velikonoční bylo také pamatováno na zemřelé. V Haliči světí o tomto čase
„Hajlky, Hahulky“. Lidé se scházejí na hřbitovech a zpívají písně, zvané „hajlky“
a konají příslušné obřady. První neděli po velikonocích byly uspořádány velké
slavnosti na počest mrtvých, které se nazývaly „gribky“ (hroby).

Lidé odcházeli na hřbitov, kde až do večera hodovali a pili. Také u Srbů se
týden po velikonočních svátcích slavil velký svátek „pobušeni ponedeljnik“, ky
se lidé scházeli na hřbitovech, kde se hroby „pobušajú“, tj. pokrývají drnem a
věnci. Mrtvým se kladly na hroby pokrmy i kraslice.
Holubi, znamenající u Slovanů vtělení duší, hráli u hodů velikonočních značnou
roli. Jejich kůstek se používalo při věštění.