Živa

O bohyni jménem Živa, nebo též zkomoleně Siva, se zmiňuje ve 12. století německý mnich Helmold ve své knize „Kněze Helmolda slovanská kronika“. Setkal se s jejím uctíváním u Polabanů, posledních Slovanů, kteří si ještě v té době zachovali víru svých dědů. Poslední jejich bašta, Arkona na Rujáně, padla 15. června 1168 po téměř měsíčním obléháním dánským králem Valdemarem.

O jejím významu se ovšem Helmold nijak nezmiňuje, proto nadlouho zůstala
tajemstvím. Až v 19. století spojil Živu Václav Hanka v jedné ze svých
padělaných glos s římskou bohyní setby a úrody Cererou. Tento výklad ale není
správný, neboť podobný význam jako římská Ceres má jiná známá slovanská bohyně,
tou je Mokoš. Zprávu o jejím významu podává paradoxně Bible, neboť v českém
překladu židovské báje o vzniku světa je Eva nazvána Živou, to jest matkou všeho
živého. To je ale také důkazem toho, že staří překladatelé Bible se museli stále
setkávat s živým původním duchovnem. Ale vnášet do křesťanství "pohanské" prvky
je také osvědčený způsob, jak zničit představy původního duchovna. Když nebylo
účinné uctívání Živy zakázat, tak byla ztotožněna s biblickou Evou. Tím byl její
kult vtažen do křesťanství a její původní význam byl během času zapomenut.
Podobný osud postihl i jiné slovanské bohy, jejich úlohy převzali křesťanští
svatí, jako např. místo Velese byl ctěn sv. Blažej, místo Peruna sv. Ilja
gromovnik, atd. Etymologicky také slovo Živa souvisí s žitím a životem.

Tyto skutečnosti vyvyšují Živu nad ostatní slovanské bohy a spojují ji s podobně
tajemným bohem Rodem. Ti vytvářejí božskou dvojici, která se pravděpodobně v
podobě holubic účastní v bájích vzniku světa i ostatních bohů. To vytváří ve
slovanském duchovnu prvky dualismu, který ale není nikterak vyhraněný ve smyslu
dobrého Boha a zlého Ďábla. Obě složky, ačkoliv protikladné (Živa ženský, Rod
mužský princip), se podílí na na vzniku světa stejnou měrou a jsou
neoddělitelné. Pomocí hlubinného poznání původního slovanského duchovna na
základě přímého a hlubokého osobního vztahu s předky, bohy a přírodou lze
pochopit Živu ještě hlouběji.

Živa se totiž projevuje v každém z nás jako životní síla, Živa prostupuje celým
vesmírem a je součástí všeho, co jest ve vesmíru, bohů, lidí, předků, zvířat,
rostlin, hor, řek a ostatním přírodním předmětů. Živá věc, se liší od neživé
tím, že jí Živa proudí, životní síla musí být v neustálém pohybu. Pokud její
pohyb ustane, přestává být věc nebo bytost živou. To, že se Živa pohybuje
znamená, že každá živá bytost je schopna Živu přijímat a vydávat. Ten, kdo ji
nepřijímá a ani nevydává, ten nežije. Ten, kdo chce Živu pouze přijímat také
nepochodí, neboť Živa, která není předána druhému se v člověku ztrácí, hromadit
ji nelze. Takový člověk je v podstatě cizopasníkem. Není ani možné Živu pouze
vydávat a nikde ji nepřijímat. Takový člověk přijde velice brzy o svoji veškerou
životní sílu a je odsouzen k duševní smrti.

Živa není také u každé bytosti stejná. Životní síla každého jedince má jinou
úroveň ("frekvenci"). Bytost je schopna svoji Živu ladit. Čím více se člověk o
svoji Živu stará, tím má větší rozsah, ve kterém je schopen ji ovládat. Pokud se
podaří dvěma nebo i více bytostem Živu naladit na stejnou úroveň, potom dojde k
souznění ("rezonanci"), je to okamžik, kdy se Živa bytostí spojí a plně mezi
nimi proudí. Člověk v těchto chvílích skutečně žije naplno. Každý živý z nás zná
ten pocit, ať je to už s ženou nebo mužem, věrnými druhy, přírodou, bohy, předky
nebo jakkoliv jinak.

Kde tedy Živu brát? Je to možné mnoha způsoby. Čerpat životní sílu od lidí je
dnes velice těžké, neboť mnoho lidí dnes nežije, pouze přežívá. Svoji Živu
nemají kde přijímat a bojí se ji vydávat. Takový lidé bývají duševně vyzáblí.
Zato člověka nabitého Živou poznáte hned. Setkání s takovýmto člověkem vás
posílí, i když spolu nebudete hovořit o ničem důležitém. Jistě jste to již někdy
zažili, takových lidí však bývá velmi málo. Mnohem jistější je přijímat životní
sílu z přírody. Příroda je Živou doslova nabita, stačí dokázat být v přírodou v
souladu a Živa z přírody vámi poté přímo prostupuje. Umění souladu s přírodou je
důležité, těžko může čekat Živu z přírody ten, kdo ji přijde devastovat. Je
možné být pomocí Živy i v přímém spojení s bohy. Tím, že Živa proudí mezi námi a
jimi, naši slovanští bohové opět ožívají. Dalším důležitým zdrojem Živy jsou
naši předkové. Ti jsou s námi, se svými potomky, a ve své zemi stále. Kdo je
chová v úctě, tomu se odmění.

Ale Živu je možné čerpat i z mnohem obyčejnějších a každodenních věcí. Například
z jídla. Je totiž rozdíl, když sníte vajíčko od babičky z venkova, a když sníte
vejce vyprodukované v drůbežárně. Vejce od babiččiny slepice je totiž naplněno
Živou, zrcadlí se zde péče babičky o slepici, přirozený život slepice a také
její přirozená strava. Každý zná zdravou barvu domácího vejce. Snědení takové
pokrmu nás skutečně posílí. Zato z vejce z drůbežárny na nás dýchá pouze utrpení
zvířete uvězněného celý život na prostoru několika decimetrů čtverečních ve
jménu zisku. Takový pokrm nás sice tělesně naživu udrží, ale duševně nic
nepřidá, dokonce ubere. Je samozřejmě možné to nevnímat a může nám být jedno, co
jíme, potom ale platí to, co tu již bylo řečeno, v kom Živa neproudí, ten
nežije. Významným prostředkem přenosu Živy je také řeč, slovo. Ale vůbec neplatí
čím více slov, tím více Živy. Jedno jediné slovo může být více než tisíc
prázdných vět.

Živa je tedy nejen jedna z nejvýznamnějších slovanských bohyň, ale i ta
nejdůležitější životní síla. Poznávejme tedy Živu, abychom mohli plněji a lépe
žít duchovně naplněni. Chraň vás Živa.

VÍTĚZSLAV

převzato z Rodné víry