Svarog (podrobněji)
Dne 17.1.2006
Svarogovo
jméno je zmíněno v poznámkách ke slovanském překladu byzantské kroniky
Jana Malaly ze 6. století, která byla přeložena do slovanštiny v Bulharsku
v 10.-11. století. Přepisy tohoto díla se zachovaly i na Rusi, kde se staly
součástí Nestorovi Povesti vremennych let. Tyto poznámky mohly vzniknout přímo
v Bulharsku, nebo až později na Rusi, což je pravděpodobnější. Poznámky
se týkají řeckých bohů v Egyptě, jméno Hefaista je přeloženo
slovem Svarogъ, jméno Hélia slovem
Dažьbogъ.
Text praví:
„Po smrti Hefaista, kterého také Svarogem nazývají, panoval Egypťanům
syn jeho Slunce (Helios), kterého nazývají také Dažьbogъ …
Slunce pak car, syn Svaroga, jenž je Dažьbogъ, byl muž silný …
nechtěl porušit zákon otce svého Svaroga … Jak říkal básník Homér o něm,
že Dažьbogъ obvinil Afroditu z cizoložství s Aresem … Po smrti
Dažьboga, syna Svaroga, panoval Egypťanům Sosis.“ Dále: „ustanovil
ženám zákon vdávat se pouze za jednoho muže a být zdrženlivé vůči jiným
mužům a ty, které by tento manželský svazek porušily, přikázal
potrestat. Proto byl nazván bohem Svarogem. Neboť předtím ženy žily smilně
s jakýmikoli muži, kteří se jim líbili, a byly jako dobytek ve svém
smilstvu. Když se dítě narodilo, které ženě bylo milé, řekla: ‚To je tvé
dítě’; on pak uspořádal slavnost a uznal ho za své. Feosta (tj.
Hefaistos) ale zrušil tento zákon a přikázal, aby jeden muž měl jednu
ženu a žena si směla vzít pouze jednoho muže; a kdo by tento zákon porušil,
ten musel být vržen do ohnivé pece. Proto byl nazván Svarogem a byl uctíván
Egypťany.“ Kronika také říká, že Egypťanům panoval „Feosta,
jehož nazvali Egypťané Svarogem. V čase vlády Feosty v Egyptě spadly kleště
z nebe a začaly se kout zbraně, neboť se dříve bojovalo s kyji a
kameny.“
Svarogovo
jméno se objevuje i na nádobách nalezených v bulharském Tărnovu, které
pocházejí ze 12.-14. století. Uctívání Svaroga mohou připomínat i některé
místní názvy, např. české Svarišov, Svárkov, Svárov polské
Swarawa, Swaroszyn, Swaryszewo nebo ruské Svaruževo. Jsou však možné různé výklady těchto
toponym.
Samotné
slovo Svarog lze vysvětlit několika způsoby. Pokud vyjdeme ze slovanštiny,
můžeme jej srovnat s praslovanským kořenem svar-, který v indoevropštině
znamenal zvuk, slavností řeč (příbuzné je i anglické to swear nebo
německé schwören), ve
slovanštině se později význam posunul na bojový ryk a boj jako takový.
Potom by Svarog znamenalo „přikazující bůh“ podle staršího
významu. Možný je však i výklad hledající původ slova Svarog v indoíránských jazycích.
Je možné srovnat íránské chvar - slunce, světlo nebes, záře, kruh
světla; sanskrtské svar - jas, lesk, světlo, nebe, slunce; svarga -
nebe.
Z údajů,
které nám podávají poznámky v Kronice Jana Malaly, nemůžeme o Svarogovi přímo
nic usuzovat. Údaje se totiž netýkají slovanského Svaroga, nýbrž řeckého
Hefaista. Můžeme pouze vyčíst strukturní podobnosti mezi těmito dvěma
bohy, která motivovala překladatele, aby Svarogovým jménem Hefaista slovanskému
čtenáři přiblížil. Předně je řecké mytologii cizí vztah Hefaistos
otec a Hélios syn. Hélios je považován za syna Titána Hyperíona, Hefaistos
vystupuje jako božský kovář, syn Dia a Héry, zručný, ale ošklivý a
kulhavý, ostatními bohy vysmívaný. Zde však máme jasně uvedeno, že Dažbog
- Slunce car, je synem Svaroga, což můžeme považovat za čistě slovanský
element. Důvod ke ztotožnění Svaroga z Hefaistem můžeme vidět v ohni,
pokud přijmeme indoíránský výklad jeho jména, Svarog se nám zjeví jako bůh
nebeského jasu, světla a ohně. Potom je i logické, proč je nazýván otcem
Dažboga, slunce je projevem nebeského ohně. Další otázkou zůstává
Svarogův zákon monogamie, s řeckým Hefaistem nic takového spojit nelze. Ale
tento příběh mohl vzniknout kontaminací s jinými antickými nebo i křesťanskými
prameny, může být však i původu slovanského. I slovanský Svarog, jako vládce
ohně, mohl být patronem kovářství, podobně jako řecký Hefaistos. To
mohlo být také pramenem ztotožnění.
Svarog,
jako otec Dažboga a podle jména snad i Svarožice, bývá často pokládán za
slovanského Praboha, což odpovídá logickému postupu, ve kterém se Svarog,
jako bůh nebeského světla, stal prvním přemožitelem tmy a chaosu. Potom by
bylo možno jej považovat za otce všech nebeských a světelných bohů. Že
Slovanům nebyla představa nebeského Praboha cizí, dokládá i Helmold ve své
Slovanské kronice: „Majíce různotvaré bytosti bohů, jimž pole,
lesy, žaly i rozkoše přidělují, uznávají, že jeden bůh na nebesích
ostatním vládne, a jsa velmi mocný, toliko o nebeské věci pečuje, ostatní
pak bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho. Z krve jeho prý
pošli, a každý z nich tím je vznešenější, čím bližší je onomu bohu
bohů“. Tento popis Praboha zcela odpovídá námi nastíněnému
významu Svaroga, ačkoliv zde není nijak pojmenován. Je možné, že i rujánský
Svantovít je jen pozdější transformací Svaroga, doklady nám však chybějí.
VÍTĚZSLAV
Literatura:
Fasmer, Maks: Etimologičeskij slovar‘ russkogo jazyka – http://starling.rinet.ru/babelru.htm.
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník. Voznice 2001.
Růžička, Josef: Slovanské bájesloví. Praha 1906.
převzato z Rodné
víry
Napsat komentář