Přírodní duchové a démoni – bytosti vzduchu a ohně

Bytosti Vzduchu a Ohně.Vzdušné
bytosti

Personifikované představy atmosférických jevů známe
rovněž převážně z lidové kultury, mají však nepochybně starou tradici,
kterou zaznamenaly již některé středověké prameny. Tak Slovo o pluku
Igorově označuje větry za vnuky Striboga, kterého někteří badatelé považovali
proto za boha větru. Výklad Stribogovy působnosti je značně nejistý,
evidentní je pouze zosobnění jeho  „vnuků“ – větrů. Tomu
odpovídají i jiné ruské prameny, např. Gustinský letopis, v němž čteme
o vládci vzduchu, pohody i nepohody a vichru, k němuž se lidé modlili jako k
bohu a nazývali ho pochvist, pogvizd či pohvizd; totéž
tvrdí i Život sv. Vladimíra. Také Poláci znali již na konci středověku
zosobněný vítr pod jménem pochwist, pogwizd. Jinak nepříliš
spolehlivý kronikář Dlugosz z konce 15. stol. uvádí polského boha počasí,
zvaného Pogoda, silně připomínajícího Podagu z chrámu v Plunu, o němž
se zmiňuje Helmond ve 12. stol., souvislost však není zcela jistá.

Úcta k démonům větru a oblačných jevů je obecně rozšířená a sahá do
nejstarších dob, jak dosvědčuje např. staroindický Váju a Maruti, řecký
Aiolos se svými syny a dcerami, germánský Wuotan, baltský Vejopati nebo
Vejamat apod. Není proto pochyb, že i Slované tyto představy sdíleli, třebaže
starší zprávy jsou jen povšechné a přinášejí většinou pouhá jména.

Tuto mezeru však značně doplňuje etnografický materiál s pestrou škálou
lokálně odstíněných představ. Rusové si představovali vítr jako starce
se zakovanými ústy, dýchajícího jen mezi zuby; kdyby měl ústa volná, způsobilo
by to konec světa. Vedle něho vanou též sestry burja, mjatel´,
a vjuga, schopné konat dobro i zlo, a zejména mocný bratr vichr.
Podle Bulharů má vítr podobu bílého koně, zatímco Slovinci si vyprávějí
o mužích v dlouhých pláštích, z nichž vzniká vítr při letu po obloze.
Sídlem větrů je konec světa u moře nebo lesní chaloupka na otáčivé myší
noze. Jejich vládcem je hospodář, na Slovensku král větrů, který jezdí
na oblačném voze, do něhož je zapřažena čtveřice bujných koní.

Větrní démoni jsou sice divocí, ale nikoli vysloveně zlí, stává se
dokonce, že způsobenou škodu nahrazují. Démonický charakter má jen vichr,
který dokáže roztočit ďábelský tanec. Bojí se jenom blesků, před nimiž
prchá – proto se na něj v obranných kletbách blesky svolávají. Přízeň větrů
se získávala obětmi – moukou nebo kousky chleba za okny. Věřilo se, že
mohou vyčistit vzduch od nemocí, dokonce i probouzet milostnou touhu. Plavci
na Volze ctili dobré, ba „svaté“ větry.

Proti zlým bytostem vzduchu chránily zvuky a rolničky, které patřily k
obvyklým rekvizitám čarodějů a šamanů. Zdá se proto, že archeologické
nálezy rolniček, nošených v náhrdelnících nebo na koňských postrojích,
neměly jen ozdobnou funkci, nýbrž sloužily i k tomuto magickému apotropaickému
účelu.

Bratrem větru byl též mráz, uctívaný zejména u východních Slovanů
jako stařec, který přijíždí na trojce se spřežením bílých koní a
vyvolává zimní počasí. Jeho klepáním zamrzají řeky a praskají trámy
chalup. O vánocích se mu obětovala kaše nebo kyselo. Později se změnil ve
vánočního dědu Mráze.

Za matku, případně ženu větru byla v Čechách považována větrnice,
známá též jako meluzína (v Lužici bóža lošć), paní v bílém
rouše, s dlouhými rozpuštěnými vlasy, naříkající v komíně, venku pak
v křovinách nebo na čerstvých hrobech. Jde o představu rozšířenou ve
velké části Evropy a bajky o meluzíně přicházely hlavně z Francie. Její
nářek oznamuje zejména neštěstí, úmrtí, živelnou pohromu, má však také
morální aspekt – varuje před hříchem, naříká nad pádem dívek. Proto se
jí přinášely k usmíření oběti: mouka nebo sůl na okno, na kůl u plotu,
ořechy a jablka ke komínu.

Poněkud jiného rázu jsou vzdušné víly na Balkáně – samovily oblakinje,
jedna z hlavních kategorií tamních samovil. Na rozdíl od svých horských a 
vodních sester létají vzduchem, tančí ve větru jako starořecké néreidy,
kupí oblaka, jež jsou jejich domovem a z nichž vyletují na slunečních
paprscích. Jsou-li rozhněvány, působí i bouře, z nichž vystřelují
blesky jako své šípy. Pokud sestoupí na zem, projíždějí se obvykle na
jelenech.

Výrazně negativní aspekt vzdušné bytosti představuje baba Jaga, o níž
si vyprávěli bajky východní i západní Slované, z jižních ji znali i
Slovinci. Její jméno (jaga – jedza) vzniklo patrně ze slova užovka (had) a
již samo o sobě naznačuje zlou podstatu. Jde o zosobněnou bouři v podobě
zlé stařeny, ošklivé, s rozcuchanými vlasy, s velkým nosem, s dlouhou
bradou a železnými zuby, která létá na ohnivé železné stoupě, poháněné
paličkou, přičemž zametá za sebou pometlem stopu. Proto se k jejímu usmíření
vynášela za bouře před dům lopata a pometlo. Jindy usnadňovaly její let
vzduchem sedmimílové boty, koberec samolet nebo hbitý kůň. Při jejím letu
se ohýbaly stromy, vyjí psy a vzdychá celá země; provázejí ji její synové
- ohnivý draci (blesky). Pod dotykem jejího kouzelného proutku vše zkamení.
Skrývá se hluboko v lese, kde má chalupu na muřích nohách, ohrazenou
plotem z lidských kostí a lebek: živí se totiž lidským masem, zejména dětí,
a dušemi zemřelých. Střeží tu své poklady, živou a mrtvou vodu a řadu
jiných kouzelných věcí, jež vesměs užívá k zlému, jen výjimečně
naopak. Svým zjevem připomíná děsivé stařeny antiky – Gorgony a Graie,
nelze ji však s nimi ztotožnit. Je obrazem hrozivé tváře přírody a jejích
rozpoutaných živlů, které přinášejí člověku zkázu.

Bytosti
ohně

Také
element ohně se projevoval v dvojí podobě – dobré i zlé, zdá se však, že
převažovaly pocity úcty, zejména ve starší době, patrně jako dědictví
jeho zbožštění v postavě Svaroga – Svarožice. Kořeny jeho kultu jsou již
indoevropské, jak dosvědčuje staroindický Agni, zvláště výrazný kult íránský,
jenž se zachoval dodnes u Pársů, doložen je též u Germánů a Baltů (ugnis
szventa – svatý oheň Litevců). V slovanských představách hrála zřejmě významnou
úlohu spojitost i íránským prostředím: výraz vatra se např. vykládá z
íránského átar. Úctu k ohni u Slovanů dosvědčují arabské prameny, ruské
traktáty z 11. – 12. stol., v Čechách např. Kosmas i Homiliář opatovický.
Četné projevy pozdější můžeme proto právem považovat za přežitek dávného
vztahu k tomuto živlu.

Za „živý“ nebo „svatý“ oheň se v lidových zvycích považuje
právě oheň rozdělaný po starém způsobu dřívky, popř. křesadlem, křemenem
a hubkou; ocílka se objevuje často ve slovanských hrobech, a to již od 6. -
7. stol. Při jeho zaněcování bylo zvykem se žehnat.

Zvláštní úctě se těšil oheň v příbytku. Ukrajinská hospodyně
zametala ohniště vždy čistým pometlem, žehnala oheň a dávala mu pokrm a
nápoj v podobě polena a hrnku s vodou, jež k němu stavěla. Její starostí
bylo, aby oheň v domě nikdy nevyhasl. Při stěhování do nového příbytku
se přenášel i oheň: na Bílé Rusi i na Balkáně jej hospodář nesl v nádobě
a zakládal z něho oheň v novém domově. Oheň v krbu hrál roli při různých
obřadech, např. svatebních. Přičítala se mu očistná i léčivá moc, chránil
před démony, a proto se mu přinášely oběti: těsto, sádlo, zrní i jiné
pokrmy. Nikdo nesměl na něj plivat ani si s ním hrát. Hasit se směl pouze
chlebem a solí.

Zvlášť významnou úlohu plnil oheň v magii, při obětech, věštění,
rituálních slavnostech a vyvolávání extáze. Až dodnes se např. zachoval
zvyk zažehovat a přeskakovat svatojánské ohně, které měly chránit zejména
před zlými kouzly čarodějnic. Souvisejí však především s prastarou
slavností letního slunovratu, stejně jako vánoční pálení kmene -
badnjaku – patřilo k slavnostem slunovratu zimního. Na Rusi se kdysi chránili
před morem skákáním přes oheň z jalovce. V Polsku i na Rusi obíhala mládež
s planoucími pochodněmi pole, aby zabezpečila jeho úrodu a chránila ji před
krádežemi. Magickou moc ohně měly i jiskry křesané z křemene, žhavé uhlíky,
ba i pouhá červená barva ohně na oděvech a ozdobách nebo představa ohně
či zmínka o něm.

Určité jeho vlastnosti sdílel i dým, používaný při očistném vykuřování,
okuřování obětí zvířat, zahánění bouřkových mraků. Z rostlin působila
jako oheň palčivá kopřiva, kterou zavěšovali na příbytky, hlavy krav
apod., aby chránila před čáry, bleskem a bouří. Na Balkáně se dívky šlehaly
kopřivami na ochranu před nemocí a vším zlem, na Rusi mládež přeskakovala
o svatojánské noci též hromady kopřiv, což mělo mít stejný účinek
jako oheň.

V Bulharsku se prováděly proslulé ohňové tance, a to na svátek sv.
Konstantina a sv. Heleny (21. května), vzácněji ve svatojánské době.
Jejich účelem bylo zajištění úrody a zdraví všech obyvatel osady. Obřad
pořádali spolu s celou osadou tzv. nestinari, kteří upadali do extáze, při
níž tančili bosýma nohama po ohništi a věštili.

Oheň sloužil i k pyromancii a kapnomancii, tj. věštění z ohně a dýmu. Při
něm se spalovaly kosti a zbytky obětního zvířete a věštilo se z plamene,
z praskotu, ze směru, z barvy a z hustoty dýmu. V Polsku a na Rusi bylo též
zvykem zapalovat kousky koudele, vyhazovat je do vzduchu a hádat z jejich letu.

Pro cítění slovanského lidu, stejně jako pro jiné etnické skupiny na starším
stupni kulturního vývoje, nebyl oheň pouze abstraktním živlem, nýbrž něčím
živým a bytostným. Původně měl božskou podobu (Svarog – Svarožic), která
se po přijetí křesťanství ztratila a byla změněna démonickými bytostmi,
jež reprezentovaly převážně škodlivé a zlé síly ohně. Projevovaly se v
podobě malých ohnivých dráčků nebo hádků, jež se pohybují v plápolajících
plamenech a jsou známy po celé Evropě pod různými jmény, zvl. dracones

či salamandři alchymistů, o nichž z vlastního zážitku v dětství
vypráví ve svém životopise Benvenuto Cellini.

V Čechách jsou doloženi pod názvem zmek či zmok již od 13.
stol. a mluví o nich i kazatelé ze 14. až 16. stol. (Štítný, Hus,
Blahoslav a další), kteří je ztotožňovali s ďáblem. Šlo zřejmě o
obecně slovanskou představu, neboť smok existuje i v polském, v běloruském
a v balkánském folklóru stejně jako u baltských sousedů, jak naznačuje
litevské smákas (had). Na Bílé Rusi měl však charakter spíše domácího
démona – domovika, pečujícího o hospodářství, zatímco v Bulharsku
vysával mléko kravám i spícím ženám a unášel děti. Vztah zmeka k ohni
se projevoval tím, že vnikal do domu komínem jako jakési ohnivé koště,
jindy jako kuře – „zmoklé“, zřejmě chybným odvozováním názvu
od slova zmoknouti. O jeho dvojaké, spíše zlověstné podstatě svědčí to,
že sice nosí svému hospodáři peníze a obilí, které ovšem krade jinde,
ale časem se stává obtížným hostem, jenž se zmocňuje duše svého
hostitele a nedá se tak snadno zapudit. Zbavit se ho může hospodář jen tím,
že ho daruje sousedovi anebo odnese tam, kde ho nalezl, nebo že obilí jím přinesené
vymlátí a zrní předhodí ptákům.

Jinou variantou téže postavy je rarach či rarášek (ruský rarog,
ukrajinský rarih). Jeho jméno souvisí se sokolovitým ptákem rarohem,
v jehož podobě se často zjevuje. Proto se také mohl vylíhnout z vejce
vysezeného na peci devět dní a nocí. Je možné, že je velmi starého původu,
neboť se hledá jeho souvislost s íránským Veretragnou, který se rovněž
mohl proměňovat v sokola.

Téměř shodné vlastnosti se zmekem vykazuje bytost známá v Čechách jako plivník

či plevník, v Lužici jako plón; jde patrně jen o různé označení
téže představy. Také plivník se snášel komínem jako ohnivý řetěz nebo
ohnivý kohout, přijímá podobu kuřete a přináší obilí a peníze – za
stejnou cenu a stejně nesnadným způsobem se ho lze zbavit. Někdy je popisován
jako ohnivá koule s dlouhým ohonem, jež letí vzduchem a srší jiskry, které
se mění v dukáty – připomíná tak zážitek kulového blesku s jeho nevypočitatelným
chováním jakoby živé bytosti. Plivníka lze přilákat sladkým mlékem nebo
oslazeným prosem, ba dokonce je možno ho vypěstovat z vejce od černé
slepice (kohouta), nošeného devět dní pod paždím.

Mezinárodní ráz těchto představ naznačuje též název skřet, skřítek,
škrat, szkrat, odpovídající finskému cratt, nordickému
skratti, starostředoněmeckému scrato apod. Jde vesměs o představu ohnivého
létajícího démona, který rozmnožuje bohatství svého majitele, většinou
čaroděje, čarodějnice nebo boháče.

Odlišného charakteru je ohnivý (žhavý) muž, známý také
jako dýma či dýmač. Patří spíš do kategorie strašidel
lidského původu, neboť jde většinou o duši hříšníka, jenž se zjevuje
v podobě ohnivého sloupu nebo sudu, draka nebo i plaménků v bažinách. Může
člověka zavést, utopit, popálit, roztrhat, jindy však naopak pomáhá
zbloudilému nebo zapadlému do bažin, pokud mu projeví vděčnost. Svými
vlastnostmi se podobá početné skupině bludiček, bludných světel,

světýlek, světlonošů, jež pocházejí vesměs z duší zemřelých,
zejména násilnou smrtí, nekřtěňátek apod. Proto se zjevují nejen v bažinách
a na tlejících kmenech, ale i na hrobech jako modravé plaménky,  v podobě dětí
nebo mužíků s lucerničkami, kahánky, nejčastěji za temných zimních nocí,
o Dušičkách, před vánocemi, o půlnoci štědrého večera. Snaží se člověka
svést z cesty do močálů, rybníků, napadají zvláště toho, kdo hvízdá,
mohou však zbloudilému i pomoci, když jim něco slíbí nebo když je
vysvobodí z jejich zakletí. Někdy mu i naznačí, kde jsou zakopané poklady.

V ruských a běloruských pohádkách figuruje car Ogoň, jenž spolu s
carevnou Malanjicí pronásleduje draka Zmiulana, který se před nimi skrývá
v dutině starého dubu, a ničí ohněm jeho stáda. Jiným východoslovanským
ztělesněním ohně byl Ohnivý drak (Ogněnnyj zmej), který podle
bylin, pověstí a říkadel přináší bohatství domů, do nichž zalétá.
Ze spojení s lidskou ženou se mu rodí dračí syn – Zmaj ognjeni vuk srbských
epických písní, jenž v souboji svého otce přemáhá. Obrazem ohně je též
pták Ohnivák, ruský Žar-ptica, čarovný pták se zlatě zářícími
pery.

Možno říci, že schopnost imaginace slovanského lidu v prožívání a
zobrazování elementu ohně byla nevyčerpatelná a zřejmě se během vývoje
neustále obohacovala o nové obrazy.

Zdeněk Váňa
Svět Slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990
(převzato ze slovanstvo.wz.cz)