Víra starých Slovanů II.

Nejvíce dokladů o bozích a svatyních máme u Polabských Slovanů a v Pomořanech. Němečtí obyvatelé si brali boj proti pohanství za záminku pro své válečné cíle a v této souvislosti nám zanechali četné popisy pohanských bohů a svatyní.
Jeden z nejznámějších a nejmocnějších bohů měl svatyni v Retře na území kmene Ratarů z lutického-veletského svazu.Svatyně a bozi polabských Slovanů

Podle Thietmara Merseburského, který zemřel roku 1018 a podal o tomto bohu
nejstarší a zároveň velmi věrohodné zprávy, se původně nazýval Svarožič.
Svarožič, syn boha Svaroga, bůh slunce a ohně, byl uctíván v 11. a 12. století
také v Rusku. V 11. století se z pramenů o Polabských Slovanech jméno Svarožič
ztrácí a týž bůh je nazýván Radegast nebo Radigast, podle původního jména
svatyně. Thiemar popisuje svatyni i obřady velice podrobně. V kraji Ratarů prý
stál pevný hrad trojboké podoby se třemi branami, zvaný Riedegost, obklopený
posvátným lesem, ve kterém se nikdy nekácelo. Dvě brány tohoto hradu byly
přístupné pro všechny, třetí, nejmenší, na východní straně, vedla na stezku k
jezeru. V hradě byla jen jedna svatyně, mistrně zbudovaná ze dřeva, která
spočívala na základu z rohů divokých zvířat. Zvenčí byla zdobena obrazy
překrásně vyřezávaných bohů a bohyň.

Uvnitř svatyně stály sochy bohů ve strašlivých helmách a pancířích a každý bůh
měl vespod vyryto své jméno. První mezi nimi byl Svarožič (Zuarasici), obzvlášť
uctívaný všemi pohany. Byly tam rovněž praporce, které se vynášely jedině v době
války. To vše hlídali kněží, kteří jediní měli právo sedět, když se bohům
obětovalo nebo když se je snažili usmířit; ostatní přítomní stáli. V chrámu se
věštilo pomocí magických obřadů, při nichž hrál velkou roli posvátný kůň;
převáděli ho přes zakopané losy, o nichž nevíme nic přesnějšího, a přes dva
oštěpy, které byly překřížené a zaražené do země.

Lutici měli více svatyň a uctívali různé bohy, avšak tento chrám a jeho hlavní
bůh požívali největší úcty. Po vítězném tažení nebo po vítězných válkách byl
zahrnován dary. Jeho hněv i hněv ostatních bohů se kněží snažili usmířit
zvířecími i lidskými obětmi. Podle pozdějších zpráv dostávala svatyně v Retře
pravidelné daně, takže bůh i svatyně velice zbohatli. Adam Brémský uvádí, že v
polovině 11. století byl již bůh v Retře zlatý a měl purpurové lože. V roce 1066
mu byla obětována hlava křesťanského biskupa Jana z Marienburgu, ale to se
chrámu ani bohu nevyplatilo. Německý biskup Burchard svatyni roku 1068 vyvrátil
a odjel domů do Halberstadtu na Radegastově posvátném koni. Pohanský chrám v
Retře již nikdy nebyl obnoven.

Místo Svarožiče – Radegasta zaujal Svantovít, bůh Ránů ze svatyně v Arkoně na
ostrově Rujána. Snad o žádném slovanském bohu se nenapsalo tolik vědeckých i
polovědeckých článků a studií jako o něm. Někteří badatelé uvažovali, že to
vlastně nebyl pohanský bůh, ale pohany zbožštěný svatý Vít, k čemuž sváděla
příbuznost jména i některé údaje kronikářů. Ale ať již Svantovítovo jméno
vzniklo z jakéhokoli základu, je jisté, že ve 12. století neměl s křesťanským
světcem vůbec nic společného a že byl plnokrevným pohanským bohem se všemi
přednostmi, mocenskými požadavky a atributy.

Svantovít se dostal ve 12. století na přední místo mezi polabsko-slovanskými
bohy především díky obchodním, hospodářským a vojenským úspěchům Rujany a Ránů a
také proto, že ostatní pohanští bohové postupně odpadali. Přinášeli mu dary
nejenom pohané, ale i křesťanští panovníci, pokud chtěli s Rány dobře vycházet.
Daně odváděli Svantovítovi a jeho kněžím byly pravidelné a platili je domácí i
cizinci. Patřila mu také třetina nepřátelské výzbroje a kořisti dobyté ve
válkách. Svantovít měl nejen kněze, ale i vlastní družinu složenou ze tří set
jezdců na koních. Tito bojovníci odevzdávali knězi pro boha veškerou kořist i
zisky z loupeží a válek. Majetek Svantovítův byl ukryt v truhlicích pod závorami
a zahrnoval peníze, ozdoby, drahé látky a jiné předměty, např. drahocenný pohár
od dánského krále.

Svantovítův chrám nestál na osamoceném místě, ale na planině uprostřed města,
byl však ohrazen a měl jen jeden vchod. Již sama ohrada byla zdobena vyřezáváním
a malbami, vesměs prý hrubými a neumělými. Uvnitř ohrady byla vnější chrámová
budova s červenou střechou. Vnitřní chrámovou stavbu tvořily jenom sloupy, mezi
nimiž byly látkové zástěny. V ní stála ohromná socha se čtyřmi krky a čtyřmi
hlavami, z nichž dvě sedívaly dopředu a dvě dozadu. Vlasy měla přistřižené do
obvyklého účesu obyvatel Rujany, vousy taktéž vyholené. V pravé ruce držela
kovový roh naplněný vínem. Suknice sahala k holením a nohy byly vyřezané i s
klouby tak mistrně, že spojení bylo patrné jen při bedlivém pozorování. Poblíž
sochy leželo udidlo, sedlo a četné božské odznaky, z nichž vynikal především meč
se skvostným tepáním pochvy a rukojetí a stříbrným zevnějškem.

Také u Svantovíta se věštilo a konaly se posvátné obřady. Když byla věštba
nepříznivá, odložili válečné tažení nebo obchodní jednání na dobu příhodnější.
Velký význam měl kult zemědělský. Každým rokem naplnil kněz Svantovítův roh
čerstvým vínem a po roce zkoumal, kolik ubylo. Když bylo vína dost, měla být
dobrá úroda, když málo, neúroda. Podle toho pak řídili ukládání zásob a spotřebu
potravin v daném roce, aby vystačili i v letech neúrodných. K poctě Svantovíta a
pro věštebné účely pekli kruhový koláč s medem, který byl téměř tak veliký jako
člověk. Po obřadu nastala velká slavnost a hodování, při němž konzumovali i
oběti předložené bohu. Svantovít měl vlastního bílého koně, na kterém směl
jezdit jenom kněz; v noci prý na něm jezdil bůh sám – to byl kůň zpocený a
ušpiněný. Podle kronikáře Helmonda prý byl Svantovítovi každoročně obětován
člověk, křesťan určený losem.

Kromě této svatyně na Rujaně existovaly i jiné chrámy, jednak pobočky hlavního
Svantovítova chrámu, jednak svatyně dalších bohů uctívaných vedle Svantovíta,
ale méně mocných a významných.

Roku 1168 byla Arkona vyvrácena vojenskými a obchodními rivaly Ránů – Dány.
Dánský král Valdemar dal sochu Svantovíta rozsekat a spálit.

Z dalších polabských a pomořanských bohů je třeba zmínit např. Rugievita v městě
Korenici, který měl idol z dubu se sedmi obličeji. Ve Štětíně uctívali Triglava,
který měl rovněž chrám zdobený řezbami a malbami a další menší svatyně. Byl to
mocný bůh, "summus deus", který měl podobně jako Svantovít a Radegast svatého
koně, s jehož pomocí se věštilo. Biskup Otto dal jeho sochu po roce 1128
rozsekat a tři stříbrné hlavy poslat do Říma. K vyvrácení Triglavových svatyní
ve Štětíně pomáhal Štětínský lid, který prý si přestal boha vážit, když viděl,
že se sám nedokáže bránit. Pomoc lidu však pramenila spíše z jiného základu, z
útlaku kněží, bohatých obchodníků a šlechty, kteří hájili svou moc právě ve
jménu Triglavově. Triglav byl uctíván také ve Wolinu – Vinetě. Zde se biskupu
Ottovi Bamberskému podařilo zničit jenom svatyni, zlatého boha ukryl kněží na
venkově v dutém stromě a pohané mu nadále přinášeli oběti.

Mohli bychom jmenovat ještě řadu slovanských bohů na severu a chrámů i hájů jim
zasvěcených. Nikde nebyl jenom jeden bůh, ale vždy jich bylo více vedle sebe, i
když ten či onen nabýval hlavního významu a často byl uctíván daleko mimo okruh
své svatyně.

Svatyně a jejich idoly, které tak podobně popisovali němečtí a dánští kronikáři,
budí již řadu let pozornost archeologů. Vždyť pozůstatky svatyně se musely
zachovat, i když stavba byla vyvrácena a vypálena! Zničení a vypálení zanechává
mnohdy pro archeology zřetelnější stopy než četné přestavby a změny na místě
obývaném dlouhá staletí až do novověku.

Přední německý archeolog prvních desetiletí našeho století Carl Schuchardt se
pokusil najít hned obě nejvýznamnější, Retru a Arkonu. Retru lokalizoval na
jedno z mnoha hradišť v Meklenbursku, obklopených jezery, na hradiště
Schlossberg u Feldbergu na břehu Feldberského jezera. V roce 1922 tam provedl
menší výzkum a zjistil, že jde o opevněné místo, které sice nebylo úplně
tříboké, ale termín tricornis snese mnoho výkladů. Thietmar jím pravděpodobně
myslel tři brány, o nichž se rovněž zmiňuje. Věřilo se tomu až do doby, než v
roce 1967 provedl další výzkum Joachim Herrmann, nejznámější německý archeolog
věnující se Polabským Slovanům. Výzkum potvrdil, že šlo skutečně o hradiště, a
ne ledajaké, ale ne o centrum kmene, v němž mohlo žít asi 600-1200 obyvatel. Na
bočním výběžku nad jezerem objevil i svatyni oddělenou příkopem. Nemohla to však
být Retra, protože hradiště a "chrám" žily a zanikly mnohem dříve, než se
rozšířila sláva a moc Retry a jejího boha. Patří k nejstarobylejším,
pocházejícím ze 7. – 9. století. Svatyně byla mnohem prostší, než jak ji
popisuje Thietmar Merseburský na počátku 11. století, a celé hradiště jinak
členěno.

Slovanskou Arkonu s chrámem Svantovíta hledal C. Schuchardt v roce 1921. O jejím
umístění nemohlo být sporu – šlo o svatyni na mysu Arkona na křídových útesech u
Baltského moře. Zbytky valů jsou dodnes zachovány. Na mírné vyvýšenině
předpokládal C. Schuchardt svatyni a nalezl jednoduchou čtvercovou stavbu se
čtyřmi sloupy a s náznakem podstavce uprostřed. Zdálo se, že jde skutečně o
hledaný chrám, i když byl proti popisu velmi jednoduchý. Brzy se však objevily
námitky z různých stran, vždyť archeologický nález byl tak málo průkazný! Co
když to byla jiná stavba, třeba malý misijní křesťanský kostel? H. Berlekamp
provedl nedávno revizní výzkum moderními metodami a zjistil, že jde o zbytky
vnitřního opevnění. Svatyně stála patrně dále na východ a její pozůstatky se
spolu s částí útesů zřítily již dávno do Baltského moře.

V nedávné době prozkoumal E. Schuldt svatyni z 9. století v Gross Radenu u
Schwerinu (Zvěřín). Byla to velká dřevěná budova, asi 11,5 m dlouhá a 7 m
široká. Kolem ní stálo původně více než sto soch z dubového dřeva. Při výzkumu
jich bylo nalezeno 53, počet vskutku nevídaný. Zobrazují lidské postavy ve
skutečné velikosti, ale jsou velice stylizované. Svatyně, spojená snad i se
shromaždištěm, stála osamoceně na okraji sídliště, bezprostředně před hradištěm.

Uctívání zvířat

K slovanskému náboženství patřily nejen sochy a sošky bohů v lidské podobě, ale
i zvířecí idoly nebo oběti zvířat. V Mikulčicích v předvelkomoravské vrstvě se
našlo kultovní místo, snad obětiště, s četnými hliněnými figurkami zvířat,
sedel, ptáčků a hlaviček, dosti neuměle vymodelovaných. K náboženským představám
Polabských a Pomořanských Slovanů patřil kůň, s jehož pomocí se věštilo.
Kultovní význam mají patrně i různé sošky koníků, dřevěné, olověné či z jiného
kovu, nalezené např. v Braniboři, v Opolí i jako přívěsky ve východoslovanských
mohylách. Ke kultovním účelům sloužila slepičí vejce nebo celé slepice, kohouti
či kuřata ukládaná do hrobů jak v době předkřesťanské, tak i po přijetí
křesťanství. Ještě stará česká knížata 10. – 11. století, pohřbená na Pražském
hradě, měla u sebe tyto staré pohanské atributy. Mezi východními Slovany byly
rozšířené tzv. pisanki, malovaná vajíčka, vypálená z hlíny. Dostala se i do
Polska.

Slované, podobně jako jiná etnika, uctívali také posvátné háje, stromy nebo
vodní zdroje. Zajímavý nález byl učiněn na hradišti Stará Kouřim v Čechách.
Pramének, vytvářející malé jezírko doplňované dešťovou vodou, byl symbolicky
ohrazen příkopem. V takto vzniklém kultovním prostoru se pálily obětní koně.
Později tam byl postaven křesťanský kostelík ze dřeva.

Představy o posmrtném životě

Archeologie sleduje způsob pohřbívání, v němž se odrážejí náboženské představy o
posmrtném životě. Slované pohřbívali zpočátku žehem a nedávali mrtvému do hrobu
či na poslední cestu do záhrobí nic nebo téměř nic. Postupně přecházeli k pohřbu
nespáleného těla, a to pod přímými či nepřímými vlivy křesťanství nebo
prostřednictvím jiných etnik a jejich náboženství. Pro pohřeb nespáleného těla,
tzv. kostrové pohřbívání, bylo v té době příznačné, že pohřbený dostával
milodary, které mu měly být jednak k užitku, jednak měly zdůrazňovat jeho
společenské postavení. V době vznikající třídní společnosti právě tento aspekt
nabýval na významu. Křesťanství zprvu tomuto zvyku nebránilo, nejstarší
křesťanské pohřby bývaly velmi bohaté. Teprve v další fázi, kdy se zdůrazňovala
"rovnost před bohem", byli i bohatí pohřbíváni bez výbavy.

Magdalena Beranová
Slované, Panorama Praha, 1988
(převzato ze slovanstvo.wz.cz)