Rostliny z velkomoravského hradiště v Mikulčicích

Dne 24.1.2009

Opis studie z výzkumu z let 1954-1965.
Vydáno Archeologickým ústavem ČSAV v Brně vydavatelstvím Academia v Praze 1972.

Poznámka redakce: tato studie je sice již hodně let stará, ale není v
plném znění příliš známá laické ani odborné veřejnosti. Tento její přepis snad
usnadní dohledávání jednotlivých druhů rostlin, jejichž výskyt byl ve
velkomoravském prostředí potvrzen. A zároveň si klademe za cíl zpřístupnit tyto
poznatky také dalším zájemcům o Velkou Moravu a přírodu ve středověku.
Některé poznatky byly nepochybně v dalších letech rozšířeny a nebo doplněny. To
však nijak neupírá na hodnotě této práce.
Barvné doplňkové fotografie pocházejí z dokumentace Romana Abušinova.
Některé fotografie pocházejí z mikulčické expozice.

I. Velkomoravské centrum v
Mikulčicích na jižní Moravě

V popředí zájmu československé
historické vědy je zvláště studium období, v němž vzniká a rozvíjí se prvý
společný stát předků Čechů a Slováků, uváděný v písemných pramenech pod názvem
Velká Morava a sousedící na západě s Franskou říší. Osudy tohoto státního
útvaru, který v 9. století n. 1. zaujímal důležité místo ve středoevropských
dějinách, jsou zlomkovitě zachyceny v písemných pramenech. Písemné památky,
které jsou pro řešeni otázky vzniku a rozvoje Velké Moravy velmi cenné, budou
jistě našimi historiky i nadále interpretovány a hodnoceny. Sotva však stačí k
tomu, aby badatelé na jejich podkladě mohli udat ucelený obraz života a kultury
staromoravského lidu. Není proto nahodilé, že této závažné problematice počala
věnovat pozornost i československá archeologie. Za posledních více než 20 let se
výzkumné práce soustředily zejména v areálech velkých velkomoravských
neagrárních center, jako je Staré Město u Uherského Hradiště, Mikulčice u
Hodonína, hradiště Pohansko u Břeclavě, oblast Strachotína pod Pavlovskými
vrchy, Hradiště nad Znojmem, Rajhrad a Staré Zámky
u Líšně, Pobedim na řece Váhu
a Nitra na západním Slovensku.

V Mikulčicích se „Na valech"
(na pravém břehu řeky Moravy mezi Hodonínem a Břeclaví) začalo se soustavnými
výzkumy od podzimu roku 1954. Od té doby se došlo při velkých plošných odkryvech
k pozoruhodným poznatkům. Tak se především zjistilo, že u Mikulčic existovalo
již v 7.-8. století sídliště neagrárního charakteru o výměře asi 50 ha. V jeho
středu byl v té době zbudován na ploše asi 6 ha hrad, který byl opevněn
dřevěnými palisádami. Kromě zbytků dřevěných srubových staveb byly na předvelkomoravském sídlišti odkryty zbytky dílen, v nichž se zpracovávalo
zlato, bronz a železo. Příznačné jsou pro tento nálezový horizont ze 7.-8.
století v Mikulčicích též železné nebo bronzové ostruhy s háčky, které jsou
svědectvím toho, že zde patrně
v oné době žil některý z
moravských knížat se svou družinou.


Velkomoravské dřevěné čluny. Expozice.

Na popisovaném starobylém
sídlišti, které mělo již výrobní a vojenský charakter, byl na přelomu 8. a 9.
století zbudován nový hrad, který měl plochu asi 6 ha. Byl mohutně opevněn
hradbou, mající vnější kamennou zeď, spojenou dovnitř hradu s dřevěnými
komorami. Přístup k hradbě byl chráněn starým ramenem řeky Moravy. Kolem
knížecího hradu zjistil archeologický výzkum podhradí mající výměru asi 200 ha.
Uvnitř mikulčického hradu byla zatím prozkoumána asi šestina celkové plochy, na
níž byly odkryty zbytky základů pěti církevních staveb a trosky obdélného
objektu (23 m dlouhý a 9 m široký), který lze považovat za zbytky paláce. Mezi
největší z uvedených pěti církevních staveb patří trojlodní bazilika (třetí
kostel), která byla uvnitř 35 m dlouhá a 9 m široká.

Na předhradí se archeologický
výzkum v Mikulčicích soustředil od roku 1960. Zde bylo především odkryto dalších
pět kostelů (č. 6-10). Z nich je z hlediska architektonického zvlášť pozoruhodná
dvouapsidová rotunda (6. kostel), která byla uvnitř bohatě zdobena barevnými
freskami. Mezi ostatními stavbami, odkrytými na předhradí, zaujme vedle rotundy
s kamennou a dřevěnou konstrukcí (7. kostela) a kostela č. 8 s pravoúhlým
presbyteriem, zejména svatyně č. 9 a 10. Prvá z nich je rotunda, mající uvnitř
čtyři půlkruhovité výklenky. Pozoruhodný je svým půdorysem i 10. kostel, který
byl objeven západně od knížecího hradu. Má pravoúhlý presbytář a vně i uvnitř
lodi jsou protilehlé útlé pilíře. Takové stavby jsou od 9. století známy v
oblasti adriatické (Dalmácie, Istrie, Chorvatsko).

V kostelích i mimo ně byli ve
zděných hrobkách, jakož i v hrobech s kamennými a dřevěnými konstrukcemi
pohřbíváni příslušníci vládnoucí vrstvy. V hrobech a hrobkách mužů se našly
železné meče, honosné pozlacené bronzové ostruhy, bohatě zdobené lidskými
maskami nebo rostlinnými motivy a k těmto ostruhám přináležející přezky i průvlečky, dále též železné ostruhy často tausované mědi nebo stříbrem. V
trupových částech nad pánví mužských nebo chlapeckých koster byly zbytky
kožených pásůse stříbrnými nebo bronzovými pozlacenými nákončími
jazykovitého tvaru, na jejichž hladké vnitřní ploše jsou v několika případech
vryty nebo v mělkém reliéfu zobrazeny světské i církevní postavy mužův
orodujícím gestu. Z hrobu též pocházejí četné zlaté a stříbrné šperky. Jde o
produkty domácích dílen, které měly čilé kontakty s Byzancí, jakož i s
karolínskou a adriatickou kulturní oblastí.


Dřevěné zbytky palisády. Nálezy.

Dosavadní zjištění v
Mikulčicích – 10 církevních staveb, silně opevněný knížecí hrad, velmožské
dvorce s vlastnickými kostely, 13 hrobů a hrobek velmožů s meči, pozlacené
ostruhy s garniturami kování, honosné kožené pásy se stříbrnými a pozlacenými
kováními a nákončími s tzv. oranty, předvelkomoravský horizont s dílnami a s
hradem, opevněnými palisádami, vedou k úvaze zda Mikulčice nebyly politickým
ústředím Velké Moravy. Mohutné opevnění hradu i hrazené nebo opevněné dvorce
kolem něho, tedy celý komplex těchto objektů, se mohl zejména cizincům jevit
jako skutečná pevnost. Není tedy nahodilé, že se do těchto míst též lokalizuje i
ona „nevýslovná pevnost Rostislavova", uváděná v Análech Fuldských k roku 869.

Za prvé desetiletí výzkumů na
mikulčickém hradě i na jeho podhradí prozkoumána necelá dvě procenta z celkové
plochy. I tak toto rozsáhlé slovanské sídliště městského charakteru vydalo
závažná svědectví o dějinách raně feudální střední Evropy v 7.-10. století.
Výzkumy v Mikulčicích vyvolaly též problémy i otázk^y, které se
týkají obecně hospodářského i společenského dění ve středoevropském prostředí v
uvedené době a které českoslovenští badatelé mohou úspěšně řešit v úzké
spolupráci s historiky a archeology ze sousedních zemí.

Při soustavných
archeologických výzkumech na mikulčickém hradě i předhradí byly získány
rostlinné pozůstatky. Tyto nálezy, důležité pro dokreslení obrazu přírodního
prostředí velkomoravských Mikulčic i jejich okolí na dolním toku řeky Moravy,
vyvolaly úzkou spolupráci s Geografickým ústavem ČSAV v Brně, který pověřil
zpracováním zmíněných nálezů, získaných v letech 1954-1965, dr. E. Opravila,
jehož stať následuje.

Josef Poulík

II. Rostliny z velkomoravského
hradiště v Mikulčicích

Systematický archeologický
výzkum „Valů" u Mikulčic započal v srpnu r. 1954 odkrytím několika hrobů v
sousedství valu v severozápadní části knížecího hradu. Shodou okolností zasáhly
tyto první výzkumy, pokračující v následujícím roce, základy a podlahu tří
kostelních staveb obklopených hroby (Po1ík 1957). V těchto objektech se
zachovalo sice mnoho různých předmětů a svědectví stavební a řemeslné činnosti
bývalých obyvatel hradiště, avšak zbytky rostlinného původu v nich byly dosti
vzácné. Fosilizační poměry svrchních půdních vrstev „Valů" i jejich níže
položeného okolí jsou málo příznivé pro zachování zbytků rostlinného původu.
Mikulčické hradiště leží v zaplavované nivě řeky Moravy a je zčásti pohřbeno
mladým souvrstvím povodňových jílovitopísčitých hlín, jejichž podloží tvoří
říční písky a štěrkopísky (Kouřil 1967). Mimo dosah povodňové hladiny zůstává
pouze část tzv. knížecího hradu a sídliště, které se na západní straně k němu
přimyká. Velké rozdíly v kolísání vody v řece podmiňují též výkyvy hladiny
spodní vody v prostoru hradiště a střídavé provzdušňování svrchních vrstev
uloženin, obsahujících nejvíce archeologických nálezů. V provzdušněných půdách,
zvláště na vyvýšeném areálu knížecího hradu, došlo k rychlému rozkladu
rostlinných zbytků; přitom zuhelnatělé části jsou rozrušovány pomaleji než
nezuhelnatělé. Tyto se nám zachovaly neporušené jen ve větších hloubkách, kde i
za minimálního stavu hladiny spodní vody zůstávají v jejím dosahu. První vzorky
zuhelnatělého dřeva z ohnišť, odpadní jámy a zásypů hrobů byly sebrány již v r.
1955. Velmi zajímavý studijní materiál poskytly inkrustace z pochev mečů, v
nichž se uchovaly zbytky bukového dřeva. Výzkum hradiště na „Valech" se v
dalších letech postupně rozšiřoval, přesáhl prostor opevnění knížecího hradu,
odkryl část podhradí a v posledních letech došlo k intenzivnímu prokopávání
starých vodních ramen. Současně přibýval počet nalezených zbytků rostlinného
původu, vedle zuhelnatělých i nezuhelnatělých dřev to byly zuhelnatělé zbytky
pěstovaných i sbíraných plodin.¹ Předložená práce se zabývá nálezy
rostlinného původu získanými při výzkumu mikulčického sídliště na „Valech" v
letech 1955 až 1965; v r. 1965 byly též odebrány první vzorky z výplně vodního
příkopu v souvislosti s odkrýváním základů opevnění. Rostlinné nálezy z
posledních let výzkumu, hlavně z rozsáhlých výkopů ve vodním příkopu se
laboratorně zpracovávají a vzhledem k množství získaných makrozbytků budou
výsledky jejich analýz k dispozici mnohem později. Přesto však předběžná
pozorování na tomto novém materiálu vesměs potvrzují dosavadní závěry týkající
se zastoupení rostlinných druhů, zvláště kulturních plodin².

Autor nezpracovává veškerý
botanicky materiál, který se při výzkumu "Valů" nachází: textiliemi rostlinného
původu se zabývají laboratoře textilních podniků a zuhelnatělé obilí bylo
předáno ke zpracování do Zemědělského muzea, ve kterém je uložena specializovaná
sbírka zuhelnatělých obilek z pravěkých i raně historických objektů z
československého území.

Při archeologickém výzkumu
slovanského hradiště u Mikulčic se ve velkém rozsahu uskutečnilo souběžné
provedení archeobotanických analýz. Jejich výsledky předkládané v této práci
umožňují poměrně dokonalé poznání životního prostředí obyvatel zaniklé
velkomoravské metropole. Konečným cílem archeobotanických analýz by měla být co
nejúplnější rekonstrukce životního prostředí v dané době (s přihlédnutím ke
geologickým, geomorfologickým a hydrologickým poměrům). Podrobná rekonstrukce
fytocenosy, která je výslednicí dlouhodobého vývoje a výrazem určité rovnováhy
biologických a fyzikálních činitelů (narušované činností člověka), je možná jen
u nalezišť s dostatečným množstvím fosilních rostlinných zbytků. U
paleobotanicky chudých archeologických nálezů často s několika zlomky uhlíků
dřevin se širokým ekologickým rozpětím (borovice, jasan apod.) je taková
rekonstrukce pochopitelně nemožná. Jen početná kolekce rostlinných zbytků
nashromážděná z rozsáhlejšího archeologického výzkumu v těsné součinnosti s
paleobotaniky dává záruku na získání co největšího množství informací o skladbě
dřívějších porostů a o charakteru životního prostředí.

V naší archeologické
literatuře máme již několik pokusů o zhodnocení významu životního prostředí v
pravěké společnosti. Obecně se touto problematikou zabývá starší práce Filipova
(Filip 1930), v novější době hlavně Kudrnáčova (Kudrnáč 1961). Z jeho studie
vyplývá, že v Československu máme zatím jen velmi málo nalezišť, která by
názorně demonstrovala výsledky syntézy archeologického a paleobotanického
výzkumu. Nemáme u nás bohužel tak příznivé podmínky ke konzervaci zbytků
rostlinného původu jako například u švýcarských kolových staveb nebo ve wurtech
na severoněmeckém pobřeží. První vůbec obsáhlejší kolekci rostlinných zbytků
publikoval Dohnal ze slovanského hradiště v Klučově (Dohna1 1958; Kudrnáč 1970).
Ve své studii se zaměřil hlavně na zhodnocení nálezů kulturních plodin a plevelů
a na základě rozboru jejich druhové skladby interpretoval způsob obdělávání
polí, žatvy a zpracování obilí. Nálezy zuhelnatělého dřeva hodnotil jen z
hlediska možnosti jejich řemeslného použití. Skladbou okolních lesních porostů
v době hradištní se příliš nezabýval (Kudrnáč 1970). Z ekologických vlastností
nalezených druhů plevelů zjistil, že analyzované obilí pochází z čerstvě
odlesněných pozemků. 0 zhodnocení výsledků paleobotanických analýz se ve svých
pracích snaží také Hrubý na příkladu Starého Města. V první monografii (Hrubý
1955) se pokusilo stručnou obecnou charakteristiku životního prostředí,
opírající se spíše o interpretaci krajiny a geomorfologických poměrů okolí
Starého Města než o nebohaté výsledky analýz zuhelnatělých dřev. Ve své druhé
knize (Hrubý 1965) věnované Starému Městu hodnotí výsledky botanických analýz
převážně jen z hlediska zemědělské výroby a potřeb řemesel. Převážná část
archeologických nálezů v oblasti Starého Města se nachází v provzdušněných
půdách a hlínách, ve kterých se zbytky rostlinného původu uchovaly jen velmi
vzácně. Proto je dosud možné charakterizovat životní prostředí velkomoravských.
obyvatel Starého Města jen velmi globálně hlavní skupiny společenstev lesních
porostů;³ pro studium vodních, bažinných a suchozemských bylinných
společenstev nemáme zatím žádné podklady. Nálezová situace v Mikulčicích je v
mnohém směru značně příznivější. V areálu knížecího hradu na „Valech" u Mikulčic
je sice také část objektů mimo dosah stálé hladiny spodní vody, avšak základy
opevnění a palisád podobně jako některé objekty podhradí jsou již v její úrovni,
takže zbytky rostlinného původu tam nebyly tolik korodovány jako ve svrchních
provzdušněných horizontech. Tyto okolnosti umožňují lepší poznání skladby
rostlinného krytu v okolí mikulčického hradiště ve velkomoravské době.

Přehled zjištěných rostlin:
(Redakce: U některých méně známých druhů rostlin jsme do textu doplnili
odkaz na jejich odborný popis. Případně byla u daného druhu doplněna poznámka o
dalším možném využití této rostliny. Zároveň jsou místy doplněny druhové české
názvy, které nebyly vždy v originále úplné.)

Abies alba Mill. –
jedle bělokorá: trouchnivé
dřevo z obložení hrobu. Dřevo bez pryskyřičných kanálků, s abietoidní skulptací
tracheid i dřeňových paprsků. Zuhelnatělé dřevo jedle nebylo dosud nalezeno.
Acer
sp. – javor: u některých hůře
zachovaných vzorků nezuhelnatělých dřev byla špatně uchovaná anatomická
struktura, takže určení druhu nebylo jednoznačné. Kromě zlomků dřeva byly z
výplně koryta vyplaveny též javorové pupeny, jednotlivě i zlomky letorostů se
vstřícně postaven~ pupeny nebo terminální velké pupeny se dvěma postranními.
cf. Acer sp. – javor?:
4 nezuhelnatělé ploché nažky se stopami po křidélkách nebylo možné jednoznačně
identifikovat.
Acer campestre
L. – javor babyka: 19 zlomků
zuhelnatělého dřeva, 1 zlomek nezuhelnatělého dřeva. Při rozlišování druhů
podle anatomické struktury dřeva jsem přihlížel k počtu a výšce dřeňových
paprsků. Zlomky s dřeňovými paprsky 2-4vrstevnými jsem řadil k Acer campestre
L., zlomky s převahou 5 vrstevných dřeňových paprsků k následujícímu Acer
platanoides (Vichrov 1959; Gammerman, Nikitin, Nikolajeva 1946; Schmidt
1941).
Acer platanoides
L. – javor mléč: celkem 4
zlomky dřev (větví) z výplně příkopu se strukturou rodu Acer L. s
dřeňovými paprsky 3-5vrstevnými.
Agrostemma githago
L. – koukol polní: častá
příměs téměř ve všech vzorcích zuhelnatělého obilí.
Alnus
sp. – olše: 27 zlomků
zuhelnatělého dřeva, 3 zlomky nezuhelnatělé; roztroušené zlomky samčích jehněd;
zlomky dřeva kořenů s typickými zjevy způsobenými hlízkovými bakteriemi.
(Redakce: borka olše je používaná na barvení vlny výsledná barva je
zlatohnědá)
cf. Alnus sp. – olše: 3
zlomky zuhelnatělého dřeva s nerozeznatelnou perforací trachejí.
Alnus glutinosa
(L.) Gaertn. –
olše lepkavá: 18 nažek.
Alnus incana
(L.) Moench – olše šedivá: 4
nažky.
Atriplex
sp. – lebeda: 1 nažka s
částečně poškozeným osemením. (Redakce: lebedy mohly být u Slovanů velmi
oblíbeny jako typická špenátová zelenina s vynikající chutí -
více naleznete v
článku o špenátové zelenině.)
Atriplex
cf. nitens Schkuhr-
lebeda lesklá ?: 2 nažky, zploštělé, s patrným klíčkem.
Avena sativa
L. – oves setý: zcela
ojediněle zuhelnatělé obilky.
Belula
sp. – bříza: 3 zlomky
zuhelnatělého dřeva s typickým uspořádáním tracheí v řadách. (Redakce: bříza
je strom s řadou využití. Mj. na jaře poskytuje sladkou mízu, která je dodnes
oblíbena mezi východními Slovany a Balty -
více naleznete v
článku o březové míze.)
Carpinus betulus
L. – habr obecný: 23 zlomků
zuhelnatělého dřeva v nejrůznějších objektech. Dřevo se sdruženými dřeňovými
paprsky a jednoduchou perforací. Ve výplni vodního přikopu se ve značném
množství vyskytly habrové oříšky bez křídel (155 kusů), 2 zlomky nezuhelnatělého
dřeva a několik pupenů, podlouhlých, zašpičatělých.
cf. Cerastium sp. –
rožec: 1 zuhelnatělé semeno. (Redakce: Více o tomto druhu
naleznete zde.)
Cerasus avium
(L.) Moench var. silvestris (Kirschl.) – třešeň ptačí ssp.
„ptáčnice“: 2 zlomky zuhelnatělého dřeva s dřeňovými paprsky 1-4vrstevnými a
tracheami radikálně uspořádanými; 3 nezuhelnatělé pecky velikostí shodné s
recentními planě rostoucími ptáčnicemi".
Cerasus mahaleb
(L.) Mill. – třešeň mahalebka: 4 zlomky zuhelnatělého dřeva, anatomicky
blízká předchozímu druhu, liší se hlavně roztroušenými tracheami.
Cerasus
cf. vulgaris Mill. –
višeň: tři zuhelnatělé pecky velikostí jen málo se lišící od třešní ptáčnic;
jednoznačné odlišení višňových pecek od třešňových bývá málokdy možné; rozměry
tří pecek, které lze řadit k višni jsou následující: 10,4×7,6×6,0 mm,
10,6×8,6×6,0 mm, 10,6×7,2×6,2 mm.
Ceratophyllum deinersum
L. růžkatec
ponořený: 8 nažek úplných a 9 zlomků.
Ceratophyllum submersum
L. růžkatec potopený:
3 nažky neporušené + 1 zlomek.
Clematis vitalba
L. – plamének plotní: úlomek
letorostu se zbytkem řapíků po vstřícných listech.
Cornus mas
L. – dřín obecný: 3 pecky,
nezuhelnatělé. (Redakce: dnes už dřín je méně známým ovocem, ale ve
středověku byl konzumován často)
Cornus sanguinea
L. – svída krvavá: 34 zlomků
nezuhelnatělého dřeva a 26 peciček.
Corylus avellana
L. – líska obecná: 11 zlomků
zuhelnatělého dřeva s dřeňovými paprsky sdruženými; perforace tracheí
schodovitá, s malým počtem příčných spojů. Mimo dřevo byly ve výplni vodního
příkopu nalezeny dva oříšky a 15 zlomků skořápek.
Cotoneaster
sp. – skalník: 8 pecek na svém
povrchu dosti poškozených. Cotoneaster cf. integerrima Med. –
skalník celokrajný ?: 7 pecek 4-5 mm dlouhých se slabě kýlnatou břišní stranou.
Podle velikosti a srovnáním s recentním materiálem se nejvíce blíží skalníku
celokrajnému.
Crataegus
sp. – hloh: 1 pecička s
poškozeným povrchem, částečně tvarově deformovaná; 1 zlomek zuhelnatělého dřeva.
Crataegus
el. oxyacantha L. –
hloh obecný ?: 7 zlomků nezuhelnatělého dřeva; dřevo druhů C. oxyacantha
L. se shoduje se dřevem C. monogyna Jacq.; srovnáním s recentním
materiálem jak také naznačuje ( Greguss 1959) lze u prvního pozorovat menší
frekvenci čtyřvrstevných dřeňových paprsků než u C. monogyna Jacq.
Cucumis sativus
L. – okurka setá: 2 nezuhelnatělá
semena, tvarem i velikostí shodná s recentními byla nalezena ve vzorku z výplně
vodního příkopu; rozměry nalezených semen činí 8,6x,5 mm a 8,4×3,2 mm.
Cyperaceae
(cf. Carex sp.) –
šáchorovité (ostřice ?): 2 velmi poškozené nažky. Daucaceae – mrkvovité:
2 silně poškozené blíže neurčitelné nažky.
Euonymus
sp. – brslen: 7 zuhelnatělých
zlomků dřev, anatomicky nelze rozlišit domácí druhy. (Redakce: Více o tomto
druhu
naleznete zde.)
cf. Euonymus sp. –
brslen ?: 6 značně poškozených peciček.
Euphorbia palusrtris
L. – pryšec
bahenní: 1 částečně poškozená tobolka se zachovanými zbytky bradavek; 6 semen s
dobře uchovaným osemením.
Fagus silvatica
L. – buk lesní: 2-3 mm tenké
plátky dřeva buku impregnovaného produkty cxidace kovů byly nalezeny na zbytcích
pochev mečů; 26 zlomků zuhelnatělého dřeva s bezvadně zachovanou strukturou; 2
zlomky nezuhelnatělého dřeva; 2 číšky (nezuhelnatělé) byly nalezeny ve výplni
vodního příkopu.
Frungula alnus
Mill. – krušina olšová: 2
zlomky nezuhelnatělého dřeva; 3 pecičky, 1 zlomek zuhelnatělého dřeva.
Fraxinus exelsior
L. (inc. F. angustifolia
Vahl) – jasan ztepilý: 94 zlomků zuhelnatělého dřeva, z toho 2 zlomky
částečně zkoksovatělé; anatomická struktura analyzovaných uhlíků byla jinak
bezvadně zachována; mimoto bylo nalezeno 11 zlomků nezuhelnatělých a několik
pupenů.
Galeopsis tetrahit
L. konopice polní: 1
zuhelnatělá tvrdka. (Redakce: Více o tomto druhu
naleznete
zde.)
Hordeum vulgare
L. ječmen obecný: 7
zuhelnatělých obilek. cf. Hordeum sp. – ječmen ?: 3 obilky částečně
poškozené.
Iris pseudacorus
L. – kosatec žlutý: 7 semen
celých a 2 zlomky.
Lamiaceae –

hluchavkovité: 8 tvrdek s poškozeným osemením.
Linum
sp. - len: inkrustované
zbytky tkanin.
Lonicera
sp. – zimolez: 1 zlomek
zuhelnatělého dřeva, 1 zlomek nezuhelnatělý.
Lonicera xylosteum
L. – zimolez pýřitý: 1 zlomek
zuhelnatělého dřeva, se strukturou bezvadně zachovanou; trachey roztroušené po
celém letokruhu, z nich jarní jsou částečně kruhovitě uspořádány; hojné vláknité tracheidy, dřeňové paprsky jeví heterogenní uspořádání. K tomuto druhu patří
pravděpodobně i výše uvedené do druhu obtížně rozlišitelné zlomky.(Redakce:
Více o tomto druhu
naleznete
zde.)
cf. Malus silvestris –
jabloň ?: 1 zuhelnatělé semeno.
Nuphar lutea
(L.) Sm. – stulík žlutý: 2 hladká oválná semena, na povrchu matně
lesklá. (Redakce: Více o tomto druhu
naleznete zde.)
Padus
racemosa (Lam.) C.K.Sehn. – střemcha hroznovitá: 1 pecka vejčitá, zašpičatělá, povrchové
skulptury dobře zachované. (Redakce: Dnes je jméno Padus racemoza považováno
za synonymum, správný latinský název zní: Prunus padus L.. Více o tomto druhu
naleznete zde.)
Persica vulgaris
Mill. – broskvoň obecná: 1
zuhelnatělá částečně poškozená pecka velikosti 21,5×17,0×12,0 mm (0pravi1 1962,
492).
Pinus silvestris
L. – borovice lesní: 1 zlomek
nezuhelnatělého a 4 zlomky zuhelnatělého dřeva, 1 zlomek nezuhelnatělé borky.
cf. Pinus sp. – hrušeň
?: 1 zlomek zuhelnatělého dřeva s tracheami stejnoměrně roztroušenými na
letokruhu, dřeňovými paprsky jedno- až třívrstevnými, s jednoduchou perforací
tracheí a spirálními ztluštěninami; jednoznačné odlišeni od jabloně je obtížné (
u této převládají dvouvrstevné dřeňové paprsky).
Pisum sativum
L. – hrách setý: zuhelnatělá
celá semena i jednotlivé poloviny zcela ojedině1e.⁴
Poaceae –
lipnicovité: inkrustované
zlomky čepelí a stébel trav, bez klásků, blíže neurčitelné.
Populus
sp. – topol: 43 zlomků
zuhelnatělého dřeva, dřevo s tracheami uspořádanými do radiálních skupin po
dvou, dřeňové paprsky homogenní.
Populus
sp. vel Salix sp. –
topol neb vrba: 1 zlomek zuhelnatělého a 7 zlomků nezuhelnatělého dřeva; protože
anatomická struktura dřeva obou rodů se velmi shoduje, nelze v případech s
porušenými a špatně zachovanými dřeňovými paprsky topol od vrby rozlišit.
Potamogeton
sp. – rdest: 1 poškozený
plůdek. (Redakce: Více o tomto druhu
naleznete zde.)
Potamogeton natans
L. – rdest plovoucí: zbytky
mumifikované čepele natantního listu.
Potamogeton pectinalus
L. – rdest hřebenitý: 1
plůdek.
Potamogeton
cf. pusillus (L.)
A.Gr. – rdest maličký ?: 1 plůdek.
Prunus
sp. – slivoň: 1 zlomek
zuhelnatělého a 1 zlomek nezuhelnatělého dřeva, u nichž nelze jednoznačně
rozhodnout, zdali patří k planě rostoucí trnce či pocházejí ze dřeva pěstovaných slivoní; 1 deformovaná, zřejmě nevyvinutá pecka.
Prunus domestica
L. ssp. insititia
(Jusl.) Schn. – slíva: 5 pecek, z toho 3 zuhelnatělé a 2 nezuhelnatělé a 2
nezuhelnatělé zlomky; rozměry získaných pecek jsou následující: zuhelnatělé pecky: (délka /
šířka / tloušťka / index⁵)

1: 10,4 / 7,6 / 6,0 / 13,7

2: 10,6 / 8,6 / 6,0 / 12,3

3: 10,6 / 7,2 / 6,2 / 14,7

Nezuhelnatělé pecky byly částečně deformované.

Prunus domestica aff.
ssp. oeconomica
(Borkh.) C. K. Schn. – švestka pravá ?: zuhelnatělá pecka velikosti
15,0×7,0×10,0 mm, index 21,3; na povrchu částečně odřená, takže skulptury málo
vynikají, zvláště jsou otupena postranní žebra. Pecku lze srovnat s některými
typy dnešních domácích švestek.
Prunus spinosa
L. – Slivka trnková / trnka: 4 pecky a 7
zlomků; mezi celými peckami lze rozlišit dva typy, podobající se tvarem i
velikosti poddruhům, které popsal Domin (1945) jako ssp. megalocarpa a
ssp. ovoideoglobosa.
Quercus
sp. – dub: 132 zlomků
zuhelnatělého dřeva, 36 zlomků nezuhelnatělého dřeva, 2 zlomky samčích jehněd,
četné zlomky borky a ve spoustách se ve výplni vodního příkopu vyskytují jizvy
(bazální části) žaludů a typické čtyřhranné pupeny; v jednom objektu byly
nalezeny 2 zuhelnatělé poloviny žaludů. Rozlišení jednotlivých druhů nelze u
tohoto materiálu provádět.
Quercus petraea
(Mattusch.) Liebl.
- dub zimní: 59 číšek bez stopek ( nelze zcela jednoznačně vyloučit velkou
příměs číšek s odlomenou stopkou od Q. robur); zuhelnatělé
poloviny žaludů bez číšek v počtu 5 kusů možno podle jejich velikosti srovnâním
s recentním materiálem řadit ke Q. petraea (Opravil 1962).
Quercus
cf. pubescens Willd.
- dub šípák?: ve vzorku zuhelnatělých polovin žaludů byly dva kusy délky 14 a
15 mm, jaké se u druhu Q. petraea zpravidla nevyskytují. Malými rozměry
náleží spíše již ke Q. pubescens.
Quercus robur
L. – dub letní: 3
nezuhelnatělé číšky s částečně zachovanými stopkami; 41 zuhelnatělých polovin,
které svou velikostí vesměs přes 20 mm možno řadit k tomuto druhu (0pravil
1962).
Raphanus raphanistrum
L. – ředkev ohnice / : 1
nezuhelnatělý dílek struku. (Redakce: ohnice mohla být využívána jako
salátová zelenina. Semena mohou být náhražkou za hořčici a má také lékařské a
kosmetické využití. Více o listové zelenině

naleznete v samostatném článku.)
Rhamnus cathartica
L. – řešetlák počistivý: 1
zlomek nezuhelnatělého dřeva a 1 pecička.
cf. Rhinanthus sp. –
kokrhel?: 2 plochá poškozená semena se zbytkem křídlovitého lemu.
Rosa
sp.- růže: 1 zlomek
nezuhelnatělého dřeva (část prutu) a 1 zlomek zuhelnatělý.
Rubus
sp. – ostružiník: 2
nezuhelnatělé úlomky ostružiníkového stonku.
Rubus fruticosus L. spec.
aggr. – ostružiník křovitý: 2 pecičky.
Salix
sp. – vrba: 30 zlomků
zuhelnatělého dřeva, 1 úlomek nezuhelnatělého prutu; velmi hojně se ve vzorcích
z výplně vodního příkopu vyskytují samčí jehnědy.
Sambucus ebulus
L. – bez chebdí: 1 pecička. (Redakce: chebdí je mj. vděčnou barvířskou
rostlinou, jejíž plody nejsou jako jedny z mála barvících využitelné k jídlu.)
Sambucus nigra
L.- bez černý: 3 pecičky, 3
zlomky zuhelnatělého dřeva s dřeňovou dutinou.
Secale cereale
L. – žito seté: zuhelnatělé
obilky jen jako příměs.
Silenaceae –
silenkovité: 1 zlomek tobolky.
Sorbus
sp. – jeřáb: v jednom objektu
se vyskytlo 12 zuhelnatělých zlomků dřeva s dřeňovými paprsky 1-3 vrstevnými;
nebylo možno jednoznačně stanovit, který počet buněk v dřeňovém paprsku převládá
u tohoto vzorku.
cf. Sorbus sp. – jeřáb
?: 2 zlomky zuhelnatělého dřeva se strukturou značně porušenou.
Sorbus torminalis
(L.) Cr. – jeřáb břek: 13 zlomků zuhelnatělého dřeva,
které bylo možno zařadit do rodu Sorbus měly převahu dvouvrstevných
dřeňových paprsků. Podle Gregusse (1959) je tento znak charakteristický
pro S. torminalis. Sparganium sp. – zevar: 18 plůdků, se značně
poškozeným povrchem.
Staphylaea pinnata
L. – klokoč zpeřený: 1
zuhelnatělé semeno. (Redakce: Více o možném využití klokoče u Slovanů najdete v článku
Korálky z klokočí.)
Stratiotes aloides
L. – řezan pilolistý: 1 semeno
a 1 polovina semene. (Redakce: Více o tomto druhu
naleznete
zde.)
Tilia
sp. – lípa: 1 zlomek
zuhelnatělého dřeva.
Tilia cordata
Mill. – lípa srdčitá: 1
oříšek.
Trifolium pratense
L. – jetel luční: části
listové čepele inkrustované zplodinami oxidace kovů.
Triticum aestivocampactuin
Schiemann- pšenice
obecná shloučená: zuhelnatělé obilky velmi hojné, jejich jednoznačné rozlišení
zda se jedná o pšenici shloučenou nebo obecnou není možné.
Ulmus
sp. – jilm: 52 zlomků
zuhelnatělého dřeva, u nichž byly skupiny letních tracheid uspořádány velmi
rozmanitě, takže nebylo možné jednoznačné stanovení druhové příslušnosti
podle typického uspořádání.
Ulmus carpinifolia
Gled. – jilm habrolistý: 5
zlomků nezuhelnatělého dřeva, 8 zlomků zuhelnatělých.
Ulmus laevis
Pall. – jilm vaz: 25 zlomků
zuhelnatělého dřeva.
Viburnum opulus
L. – kalina obecná: 1 pecička.
Viciaceae –
vikvovité: 2 semena.
Vitis vinifera

L. ssp. silvestris (Gmel.) Hegi – réva
vinná lesní: 17 nezuhelnatělých zakulacených peciček s krátkým krčkem, jejich
rozměry jsou v následující tabulce:

délka mm	šířka mm	tloušťka mm	Index⁶
5,0	3,4	2,6	68
4,6	3,2	2,3	70
4,6	3,5	2,4	76
3,8	3,4	2,9	89
5,0	3,8	2,9	76
3,9	3,8	2,9	97
5,0	3,8	2,2	76
4,8	3,2	2,4	67
4,8	3,6	2,4	75
4,2	3,6	2,3	86
3,8	3,6	2,6	95
4,2	3,9	2,4	93
4,4	3,5	2,0	80
5,0	3,2	2,4	64
5,0	3,8	2,5	76
5,1	4,4	2,4	86
5,8	4,2	3,2	72

Vitis vinifera

L. ssp. sativa (DC.) Beger
- réva vinná pěstovaná: 4 nezuhelnatělé pecky, protažené, s dlouhým krčkem;
velikosti v následující tabulce:

délka mm	šířka mm	tloušťka mm	index
5,6	3,6	2,5	54
5,4	3,2	2,6	59
5,2	2,9	2,4	56
5,2	3,1	2,2	60

Xanthium strumarium
L. – řepeň durkoman: 1 plod celý a 1 polovina
plodu, oba s ulámanými ostny, s růžky na apikální části dobře zachovanými. Podle
zachovaných bází ostnů možno takřka jednoznačně soudit na X. strumarium
L. (Redakce: Řepeň je typickou barvířskou rostlinou. Více o barvení řepenáí najdete v článku
Barvení III.d. –
tradiční barvířské rostliny: žlutá.)

Výsledky analýzy makrozbytků můžeme použít pro částečnou
rekonstrukci hlavních rostlinných společenstev, která tvořila rámec životního
prostředí mikulčických obyvatel v době Velkomoravské říše. Nerozděluji
společenstva na období velkomoravské a předvelkomoravské, protože se z hlediska
vývoje rostlinného krytu jedná o poměrně krátký časový úsek cca tří století a
studovaný rostlinný materiál není tak bohatý, aby se v něm projevily malé změny,
projevující se hlavně u antropicky podmíněných společenstev. Ze zjištěných druhů
můžeme soudit na existenci těchto skupin společenstev (ve fytocenologické
klasifikaci na úrovni tříd (Holub, Hejný, Moravec, Neuhäusl 1967):

Lemnetea W. Koch et Tx. in W. Koch 1954 – společenstva
plovoucích rostlin, nezakořeněných ve dně, ale volně se vznášejících na hladině.
Jsou to společenstva stojatých vod jezer a mrtvých ramen, která byla v
mikulčickém prostředí v nivě řeky Moravy jistě hojná. Převážná většina hlavních
zástupců těchto společenstev se jen velmi vzácně

uchovává ve fosilním stavu. Nejčastěji se nalézají
semena řezanu pilolistého (Stratiotes aIoides), který byl jistě
provázený dalšími druhy, jako jsou okřehky, voďanka, Ricciocarpus aj.
Nálezy semen řezanu jsou o to pozoruhodnější, že tento druh je dnes neobyčejně
vzácný a na Moravě se vyskytuje pouze na několika málo místech v lužních lesích
u Dyje. Mikulčické nálezy pocházejí z výplně vodního příkopu a velmi dobře jej
charakterizují: stojatá voda, jen za vyšších vodních stavů komunikující s
hlavním tokem řeky.
Potametea

Tx. et Preising 1942 – rostlinná sladkovodní
společenstva jednak s druhy submersními, jednak s druhy vytvářejícími kromě
submersních listů též listy natantní. Zjištěné rostliny z mikulčických nálezů
patří k význačným indikačním druhům svazu Potamion eurosibiricum W. Koch
1926. jsou to růžkatec ponořený (Ceratophyllum demersum), r.
potopený (C. submersum), stulík žlutý (Nuphar lutea),
rdest plovoucí (Potamogeton natans), rdest hřebenitý (P.
pectinatus), rdest maličký (P. cf. pusíllus).
Vytváří typická stojatá vodní společenstva od nížiny po podhůří; vyskytují se
také ve společenstvech stojatých až slabě tekoucích vod příbuzného svazu
Batrachion fluitantis Neuhäusl 1959. Nálezy všech těchto rostlin dokazují,
že vodní příkop kolem mikulčického hradiště byl zarostlý vodní vegetací.
Phragmiletea

Tx. et Preising 1942 –
společenstva rákosin a vysokých ostřic. Tato společenstva nevytvářela patrně ve
vodním příkopu příliš rozsáhlé formace, nebot jej zatím v nálezech reprezentují
pouze kosatec žlutý a zevary.
Molinio-Arrhenatheretea

Tx. 1937 – luční společenstva
jsou v nálezech zastoupena jen jetelem lučním (Trifolium pratense)
a snad i kokrhelem (cf Rhinanthus), podílejícími se na skladbě
mezofilních luk nižších poloh.
Salicetea purpureae
Moor 1958 – společenstva stromových vrb a topolů. Jsou to porosty bažinatých niv
většinu roku zaplavovaných a přecházejících pozvolna v lužní les s jilmem (Ulmion).
Mezi dřevinami převládají topoly a vrby, v bylinném podrostu je celá řada
bažinných druhů, z nichž ve studovaných nálezech byly zjištěny jen kosatec
žlutý a zevary.
Querco-Fagetea
Br.-Bl. et Vlieger in Vlieger 1937 -společenstva křovin a listnatých lesů.
Početnější výběr zjištěných druhů nám umožňuje lépe charakterizovat tato
společenstva. Jsou to v první řadě zástupci lužních lesů svazu Alno-Padion Knapp
1942 em. Medwecka apud Matuszkiewicz et Borowik 1957 lemujících větší vodní toky
- jilm habrolistý (Ulmus carpinifolia), vaz (Ulmus laevis),
dub letní (Quercus Pubur), jasan (Fraxinus excelsior s. L),
javor mléč (Acer platanoides), střemcha (Padus racemosa),
réva vinná lesní (Vitis vinifera ssp. silvestris), olše šedá (Alnus
incana), olše lepkavá (Alnus glutinosa), krušina (Frangula alnus).
Z výskytu druhů, jako jsou třešeň ptačí (Cerasus avium), lípa srdčitá (Tilia
cordata), klokoč (Staphylaea pinnata), babyka (Acer campestre)
i zmíněný již mléč (A. platanoides), svída (Cornus sangizinea),
habr (Carpinus betulus) a líska (Corylus avellana)
můžeme usuzovat na přítomnost smíšených dubohabrových porostů ( svaz
Carpinion betuli (Mayer 1937) Oberdorfer 1953). Jsou to porosty již mimo
dosah zaplavované nivy. K nim se úzce váží společenstva podsvazu
Querco-Carpinión K 1 i k a 1957, teplomilných doubrav s dubem letním,
babykou, lípou srdčitou a borovicí lesní. Tato společenstva navazují na šípákové
doubravy, z nichž byl v Mikulčicích vedle dubu pýřitého (Quercus cf.
pubescens) zcela bezpečně prokázán dřín (Cornus mas),
význačný představitel těchto xerofilních lesů. Patří tam i břek (Sorbus
torminalis). Vedle zástupců lesních společenstev byla v Mikulčicích
zjištěna celá řada význačných druhů společenstev křovin, zahrnutých do
samostatného řádu Prunetalia Tx. 1952: Iniciální stadia zarůstání pasek
a zpustlých ploch charakterizují bez černý (Sambucus nigra),
ostružiník křovitý (Rubus fruticosus) a bříza (Betula)
- společenstva svazu Sambuco-Salicion capreae Tx. et Neumann in Tx.
1950. Na suchých místech se vytvářela křovinatá společenstva, která po jistou
dobu nahrazují původní uváděná lesní společenstva a nebo vytvářejí společenstva
lemů těchto lesů: trnka (Prunus spinosa), kalina (Viburnum
opulus), brslen (Euonymtis), růže (Rosa),
líska (Corylus auellana), svída (Cornus sanguinea),
dub zimni (Quercus petraea), hrušeň (Pirus),
plamének plotní (Clematis vitalba), hloh obecný (Crataegus
oxyacantha), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteunz),
skalník celokrajný (Cotoneaster integerrima), mahalebka (Cerasus
mahaleb). Poslední tři druhy se podílejí na tvorbě společenstev
extrémně suchých stanovišti.
V rámci mikulčických nálezů
zaujímají výjimečné postavení dva význační představitelé lesů třídy
Querco-Fagetea. Je to v první řadě buk lesní, s hlavním střediskem
vertikálního rozšíření ve výškách kolem 500 m n. n. a výše, kde vytváří i čisté
porosty. Buk je ale ekologicky velmi přizpůsobivý a proniká i hluboko do pásma
doubrav. Můžeme předpokládat, že ve smíšených porostech habrových doubrav
pronikal v malé příměsi na příhodných edafických substrátech i na mladé
terasové stupně Dolnomoravského úvalu. Druhý význačný zástupce – jedle
bělokorá, již není tak přizpůsobivá a zůstává druhem podhorských a horských
lesů. Proto původ jedlového dřeva třeba hledat v Bílých Karpatech, případně v
chřibských lesích.
Artemisietea vulgaris
Lohmeyer, Preising et Tx. in
Tx. 1949 – společenstva rumišť a pobřežních houštin. Rumištní formace svazu
Onopordion acanthii Br. – Bl. 1926 zastupuje významný rod řepeň (Xanthium),
dále chebdí (Sambucus ebulus) a přimíšena bývá i lebeda lesklá
? (Atriplex cf. nitens). Z pobřežních porostů svazu
Senecion fluviatilis Tx. (1947) 1950, zaujímajícího pravidelně zaplavované
úrodné půdy na okrajích lužních lesů a řek byl dosud v mikulčických nálezech
zjištěn pryšec bahenní (Euphorbia palustris).
Secalinetea
Br. – Bl. 1951 – společenstva
plevelů polních kultur, hlavně obilnin a porostů lnu. Jako příměs byl v
zuhelnatělých obilkách zjištěn koukol polní (Agrostemma githago),
ojediněle konopice polní (Galeopsis tetrahit. Mimo vzorky obilek byla
nalezena ohnice (Raphanus raphanistrum).

Výsledky paleobotanických
analýz z Mikulčic za prvních 10 let výzkumů ukazují, že převážná část dosud
získaného rostlinného materiálu se týká hlavně lesních porostů. V nivě řeky
Moravy převládaly v 8.-9. století formace tzv. tvrdého luhu – porosty s hlavními
dřevinami jilmy, duby a jasanem. Jedná se o lužní lesy zaplavované jen občasně
při zvlášť velkých vodách. Tyto lesy se vyvíjely během předchozího tisíciletí v
důsledku tehdejšího vyváženého stavu hydrologických poměrů povodí Moravy:
zvýšení vodní hladiny se projevovalo pravidelně za jarního tání, letní záplavy
se mohly vyskytovat jen výjimečně za zvláště deštivých roků. Ani jarní a
zvláště letní záplavy nedosahovaly nynějších katastrofálních stavů. Porosty
měkkého luhu zaujímaly jen zarůstající mělká mrtvá ramena a ostatní silně
podmáčené terénní deprese. Morfologie předvelkomoravského a velkomoravského
povrchu nivy řeky Moravy byla podstatně jiná než dnes (Pou1ík 1963, 11). Zbytky
starých teras, pískové přesypy a ostatní vyvýšené terénní tvary (samotný prostor
knížecího hradu) vyčnívaly v té době mnohem výše a ve větším rozsahu nad
tehdejší úroveň nivy ( Pou1ík 1963, 211). Postupující středověké odlesňování
prakticky již od doby velkomoravské neblaze ovlivňovalo odtokové poměry na
většině povodí Moravy, která následnými povodněmi znivelovala během několika
staletí do značné výše původní povrch z doby staršího subatlantika. Proto se na
vyvýšených místech v nivě mohly ještě v době velkomoravské vyskytovat v
sousedství tvrdého luhu i porosty habrových doubrav. Některé bylinné druhy i
světlomilné křoviny z mikulčických nálezů naznačují, že všechny tyto porosty
byly v blízkém okolí hradiště silně prosvětleny a zmýceny v důsledku
houstnoucího osídlení a rozrůstajících se polních kultur a lesní pastvy.

Rozbor vzorků z části výplně
vodního příkopu naznačuje, že společenstva vodních a bažinných rostlin zůstala v
podstatě nedotčená. Lze jen předpokládat, že v místech napajedel a brodů
docházelo k jistému narušování pobřežních porostů. Nálezy semen řezanu
naznačují, že v té době měla vodní vegetace nesrovnatelně lepší podmínky ke
svému vývoji než dnes. V této jinak naprosto nerušené a původní biocenose byla
jistě v náležité rovnováze i živočišná složka, z hlediska člověka významná v té
době neobyčejným bohatstvím ryb.

Kulturní plodiny

Prvních deset let výzkumu
mikulčického hradiště – knížecího hradu, podhradí a částí vodního příkopu –
přineslo několik závažných nálezů, významných pro historii kulturních plodin ve
střední Evropě. Pro velkomoravské i předvelkomoravské období jsou tyto doklady v
mnohém směru velmi objevné a na území našeho státu zatím jedinečné. Nálezy
zuhelnatělého obilí patřily mezi očekávané doklady zemědělské výroby. Rozbory
obilek a jejich problematika jsou dosti specifické a v rámci studia historie
zemědělské výroby tvoří zcela samostatnou kategorii vědeckého výzkumu. Proto se
těchto nálezů dotýkám jen okrajově.⁷

Objevné jsou však nálezy dokládající u nás existenci
velkomoravského a patrně i předvelkomoravského ovocnictví a vinařství.
Zuhelnatělé pecky broskvoně a slivoní, nalézané v některých sídelních objektech
a v nezuhelnatělém stavu i ve výplni vodního příkopu pod hradbami, dokazují
existenci ovocnictví. Klimatické i půdní poměry jižní Moravy byly odedávna
příhodné k zavádění úspěšných ovocných kultur i náročnějších druhů. Svými
rozměry (viz výše) patří první nalezená pecka broskvoně k maloplodým odrůdám,
jejichž pěstování se asi nejdříve šířilo. Stěží bychom mohli obhajovat myšlenku
dovozu choulostivých plodů broskvoně z balkánské oblasti. Spíše je
pravděpodobné, že panonskou cestou postupovalo pěstování broskvoně přes Moravu
až do Poodří (pro Povislí můžeme předpokládat cestu sarmatskou). Nejbližší
polské raně středověké nálezy pecek broskvoně pocházejí z Těšína ( polská část)
(Kiet1ińska 1960); na jihu v Podunají jsou nejbližší římské nálezy v Penzendorfu (Werneek 1949) v Rakousku, a v Györ-Homokgödoru (Hartyányi et soc.
1968) v Maďarsku. O rozšíření broskvoně v Panonii a Noricu
se zřejmě zasloužili Římané, ačkoliv nemůžeme vyloučit její zavádění již
prostřednictvím Keltů. Slované její kulturu asi velmi brzy převzali a postarali
se o další rozšíření vně karpatského oblouku. Obdobně se vyvíjela situace se
slívami a švestkami. Ve zmíněném Penzendorfu byly podobně jako v Mikulčicích
nalezeny slivoňové pecky, které lze ztotožňovat s recentním poddruhem slivoně –
slívou (ssp. insitita) a pecky blízké okruhu dnešní švestky domácí
(ssp. oeconomica). Tato obdoba nálezů nás vybízí k podobnému
závěru jak již bylo řečenou broskvoně. Pecky slivoní byly zaznamenány na Moravě
již při dřívějších archeologických výzkumech velkomoravských objektů v
Šardičkách (Pou1ík 1948, 164) a v Dolních Věstonicích (Pou1ík 1960, 157); jejich
paleobotanické zhodnocení však nebylo provedeno.⁸ Kromě slív můžeme
z některých pecek trnky (Prunus spinosa) usuzovat, že byly také
zaváděny do kultury. Jsou to druhy, které se u nás v přírodě vyskytují jen velmi
vzácně a jejich rozšíření je naprosto neznámé. Z novověkých kultur vymizely úplně,
na jejich ojedinělý výskyt v Rakousku upozornil Werneck (Werneck 1961).

V otázce původu našeho vinařství jsme byli dosud odkázáni do oblasti legend a jen analogie z blízkých
rakouských nalezišť nás opravňovaly k předpokladu existence révy na Velké
Moravě. Z rakouského Podunají soustředil Werneck (Werneck 1949) celou řadu
dokladů o révě z římské doby. Zvláště cenné jsou jeho závěry týkající se
révových peciček z mithraistické svatyně z období mezi Probem a Diokleciánem,
odkryté v r. 1951 v Linci (Werneck 1955). Werneck při této příležitosti hodnotil
závěry prací některých autorů (Stummer, Schieman) o možnostech a způsobech
rozlišování kulturních odrůd od planě rostoucí révy lesní. Srovnáním veškerých
údajů obou autorů se svými výsledky došel ke zjištění, že rozlišení na základě
indexů, jak je zvláště prováděl Stummer, není jednoznačné. Mnohé recentní
kulturní odrůdy z Rakouska mají příslušný index shodný s indexem peciček lesní
révy. Nelze tedy Stummerův vysoký index (přes 76) pokládat za jednoznačný jen
pro lesní révu a podobně nízký index (pod 53) příznačný pro kulturní odrůdy.
Podle Werneeka platí toto dělení podle indexu spíše jen pro porýnskou révu, u
podunajských rév nelze takto výlučně postupovat, zvláště u fosilních materiálů.
Je třeba přihlížet také k jejich zevní morfologii. V lineckém nálezu mají révové
pecičky obdobné indexy jako mikulčické, u těchto však převládají pecičky s
vyšším indexem:
Index: do 53 / 63 až 54 / 64 až 75 / 76 a vyšší
Linec: 9 % / 64 % / 14 % / 4%
Mikulčice: – / 14 % / 33 % / 53 %

Proto jsem k pěstované révě
zařadil z mikulčického nálezu jen několik peciček, morfologicky výrazněji
odlišných. Mikulčické pecičky mají totiž vedle znaků planě rostoucí révy také
některé znaky pěstovaných rév. Znamená to podobně jako u lineckého nálezu, že v
mikulčickém prostoru byla pěstována réva primitivnějšího charakteru, a tedy i
domácího původu. U části pecek našeho nálezu se zvláště vysokým indexem můžeme
hledat jejich původ ne na vinici, ale spíše v lužních lesích u Moravy. Dnes se
zachovala lesní réva v jihomoravských lesích jen zcela vzácně (Horák 1960) a
nelze vyloučit u těchto exemplářů druhotný výskyt, neboť lesní réva a její
odrůdy jsou tam často zplanělé.9 Teprve bohatší kolekce révových peciček z
nových nálezů v Mikulčicích nám pomůže lépe konkretizovat naznačené závěry o
pěstování révy primitivnějšího charakteru, což předpokládá její výskyt již v předvelkomoravském období.

Jiné ovocné plodiny – ořešák,
meruňka – nebyly ve studovaných materiálech z prvních 10 let výzkumu
mikulčického hradiště zjištěny; diskutabilní jsou nálezy několika pecek třešně a
višně. Rovněž o zelinářství máme zatím minimální doklady, ve vzorcích
z vodního přikopu byla nalezena 2 semena okurky.¹⁰ S přihlédnutím k
novým nálezům jsou první doklady o znalosti této plodové zeleniny ve velkomoravské době velmi významné pro historii šíření
okurky u západních Slovanů. Její nález v Mikulčicích rozboural naše dosavadní
představy o pozdním zavádění okurky v českých zemích. Ale již objevy z
posledních deseti let z některých objektů vrcholného středověku naznačovaly, že
její pěstování má u nás mnohem starší tradici a hlubší kořeny než se obecně
předpokládalo (0pravi1 1966).¹¹ Ze sousedního rakouského území zatím
okurku z raného středověku neznáme (Werneck 1949)¹² podobně v
Maďarsku.¹³ Rovněž na polském území je počet raně středověkých
nálezů nepatrný, vzrůstá až od konce 10. století a později; jediný starší nález
pochází z 8. stoleti z Hnězdna (Opravi1 1966). Tyto nálezy z Hnězdna, Mikulčic,
z mladší doby hradištní a pozdějšího středověku – učiněné na území Polska,
Sovětského svazu (asi je zde myšlena především Ukrajina – poznámka redakce)
a Československa, jasně ukazují, že šiřiteli okurky ve střední Evropě byly
slovanské národy. Od nich ji i s málo změněným pojmenováním později přejímali i
západní sousedé. Z raně středověkých nálezů v Německu není okurka téměř vůbec
známá, Willerding ( Willerding 1969) se o ní ve svém přehledu nálezů zeleniny ve
střední Evropě vůbec nezmiňuje. Otevřená zůstává otázka, kde se slovanské národy
po prvé s okurkou seznámily: zda v pontické oblasti, na Balkáně nebo v Panonii.
je možný její postup řeckými a římskými koloniemi na černomořském pobřeží k
Visle a východním okrajem Alp do středodunajských provincií.

Jiné druhy zelenin případně
koření nebyly dosud v Mikulčicích zjištěny a ani poslední nálezy podle
předběžných rozborů nepřinášejí nové poznatky. Snad pozdější nález příhodně
uchované vrstvy potravních odpadků rozšíří naše poznatky.

Z obilnin byla zjištěna
převládající pšenice obecná shloučená, v příměsi ječmen obecný, oves setý a žito
seté, z luštěnin ojediněle hrách setý, vesměs druhy známé z ostatních
slovanských hradišť. Přadné rostliny zastupuje len.

Závěrem je třeba se zmínit o
nepřímých důkazech existence některých ovocných dřevin,zvláště
těch, od nichž nemáme k dispozici zbytky plodů, semena apod. je to v případě
Mikulčic zuhelnatělé dřevo z čeledi růžovitých (Rosaceae),
zařazené k rodu cf. Pirus – hrušek?. Je to pochopitelně zatím velmi slabý
důkaz pro kapitolu o potravě, pokud ještě nebyl podložený objevem semen.
Dřívější nález dřeva třešně byl však později potvrzený nálezem pecky.¹⁴
Jednoznačně nelze rozřešit, zda dřevo označené Prunus sp. patří trnce
nebo slivoni.

Sbírané plodiny

Z plodin rostoucích divoce v
přírodě a sbíraných k doplnění jídelníčku se nám v Mikulčicích objevilo několik
druhů. Na prvním místě třeba uvést třešeň „ptáčnici", neboť u ní můžeme
předpokládat zavedení do kultury. Jinak tvořila příměs okolních lesních
porostů. Ke sbíraným plodinám třeba zařadit plody lesní révy, maliny, ostružiny
a trnku. Její plody mohly sloužit nejen jako složka potravy, ale mohly být
používány i na způsob drogy. Ve sběrném hospodářství raného středověku zaujímá
významné místo dřin, nález jeho pecek v Mikulčicích (rozhojněný posledními
výzkumy) je první svého druhu u nás. Pecky dřínu se vyskytly na několika
nalezištích v Rakousku v neolitu (Werneck 1949) a v římském objektu v Linci
(Werneck 1955); z macfarského území jsou známy nálezy z doby bronzové,
halštatské a mladší hradištní (Hartyányi et soc. 1968). Obliba této plodiny
vyvrcholila nesporně ve středověku, v novověku zájem o ni značně opadl. Dřínové
plody nebyly ceněny jen jako součást potravy, ale hlavně v medicinálním užití.
Z těchto důvodů docházelo pravděpodobně i k jeho pozdější kultivaci na
pozemcích klášterů. Ekologicky patří dřin mezi termofyta a je význačným druhem
xerofytních společenstev. V dnešní době má na Moravě zhruba čtyři oblasti
souvislejšího výskytu: v okolí Brna, na Moravskokrumlovsku, v okolí Dyje mezi
Znojmem a Hardekem a na Pavlovských vrších. Roztroušený je dále v pahorkatinách
lemujících Dyjskosvratecký a Dolnomoravsky úval a v Bílých Karpatech.¹⁵
V době velkomoravské byla hustota jeho výskytu na jižní Moravě jistě daleko
větší než dnes a ve světlých suchých lesích představoval vítané obohacení
sběrného hospodářství.

Zlomky skořápek lískových
oříšků dokazují, že také líska měla ve sběrném hospodářství své místo. Velmi
důležitou složku ani ne tolik v potravě člověka jako při výkrmu domácího
zvířectva (bravu) představují v lesích nižších poloh dubové žaludy. Zuhelnatělé
byly nalezeny v jámě severně od tzv. paláce na knížecím hradě. Tato jáma
obsahovala značné množství drobných hliněných figurek z nepálené hlíny a je
interpretována jako pozůstatek pohanského kultovního místa z předvelkomoravského období (Novotný 1966). V tomto případě byly snad žaludy
použity při náboženském rituálu. Dvě zuhelnatělé poloviny byly nalezeny v
povrchové vrstvě čtverce 39/-19, nedatované.

K medicinálním účelům byly
patrně sbírány též plody hlohu, jeřábu, chebdí, bezu černého a růžové šípky.
Nemůžeme vyloučit ani sběr plodů střemchy nebo kaliny, jejichž užití však mohlo
být různé (např. barvivo ). (Poznámka redakce: plody kaliny nelze v žádném
případě použít jako barvivo)

Počet rostlin, které byly
středem zájmu sběrného hospodářství, byl jistě větší. Jmenované druhy jsou
uváděny podle dosavadních výsledků paleobotanických analýz nalezených
rostlinných zbytků.

Dřevo

I když se již v době
velkomoravské objevují na mikulčickém hradišti první zděné stavby, zůstaly lesní
porosty nadále významným zdrojem stavebního materiálu. Zdejší stavby sloužily
většinou jen náboženským účelům; jako světský, zděný dům byl v
Mikulčicích zatím uznán jen jediný objekt – tzv. knížecí palác (Poulík 1967 ). Z toho je patrno, že všichni
obyvatelé, jak poddaní, tak i příslušníci vládnoucí vrstvy stavěli ze dřeva a
hlíny, výjimečně snad nejvyšší knížata měla zbudované zděné obytné domy. Ale i
tyto, stejně tak jako kostelní stavby, potřebovaly dřevo k zastřešení, na
podpěry apod. Zděnou stavbu někdy nahrazovala dřevěná konstrukce obložená
proutím a obmazaná maltou: tak byl zbudován 7. kostel / rotunda v podhradí (Pou1ík
1967, 178-179). Naprosto nezbytné bylo dřevo k budování fortifikací, ke stavbě
mostů, k výrobě plavidel a pro celou řadu dřevozpracujících řemesel. Z nálezové
situace analyzovaných dřev, ať již ve stavu zuhelnatělém nebo nezuhelnatělém,
bychom se mohli pokusit o nastínění jejich využití: zajímá nás, zda pro některé
účely existoval specifický výběr jednotlivých dřevin. Toto určení však není
bohužel možné pro všechny nalezené zlomky, poněvadž jejich nálezová situace v
mnoha případech zcela znemožňuje bližší interpretaci. V následujícím přehledu
jsou u jednotlivých vzorků uvedeny zkrácené signatury podle připojeného dodatku
Z. Klanici.

A. STAVEBNÍ DŘEVO

I. Kostely

26/56: dub (Quercus
sp.).
15/57: dub (Quercus
sp.).
19/57: topol (Populus
sp.).
22/57: jasan (Fraxinus
excelsior).
25/57: dub (Quercus
sp.).
24/57: jasan (Fraxinus
excelsior).
36/57: vrba? (cf. Salix
sp.).

Ve vzorcích zuhelnatělého
dřeva prokazatelně použitého na stavební konstrukce kostelů se zvláště zachovaly
zbytky ze sloupů, které podpíraly střechu atria baziliky. Jako velmi pevné opory
sloužily hlavně dubové a jasanové klády. Neobvyklé pro tyto stavební účely je
použití topolového dřeva; obdobná situace je i u zbytků zjištěných v kostele 2.

II. Opevnění

a) palisáda 1. 19/5 jilm (Ulmus sp.); habr (Carpinus betulus).
b) komorová konstrukce

1/56: dub (Quercus
sp.).
3/56: dub (Quercus
sp.).
16/56: olše? (cf. Alnus
sp.).
18/56: dub (Quercus
sp.), habr (Carpinus betulus), jasan (Fraxinus excelsior),
jeřáb? (cf. Sorbus sp.).
20/56: dub (Quercus
sp.).
31/56: dub (Quercus
sp.).
35/56: dub? (cf. Quercus
sp.).

Z konstrukcí se zachovaly
nezuhelnatělé jen spodní částí kůlů, zasahující trvale pod hladinu spodní vody i
za jejího minimálního stavu; ostatní části opevnění se uchovaly jen v
zuhelnatělých zlomcích. Silnější kulatina použitá na konstrukci opevnění pochází
hlavně z dubu. Slabší kmeny a větve jiných dřevin se používaly jako armatura
tělesa valu. Obdobná situace byla í v Klučově, zde také v konstrukci opevnění
převládal dub (Kudrnáč 1970).

III. Chaty

4/56: olše (Alnus
sp.), vrba (Salix sp.).
8/64: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), dub (Quercus sp.), jedle (Abies alba),
vaz (Ulmus laevis), habr (Carpinus betulus), jilm
habrolistý (Ulmus carpinifolia), buk (Fagus silvatica),
topol (Populus sp.), vrba (Salix sp.), líska (Corylus
avellana).

Dřevo uvedené v tomto odstavci
má velmi rozmanitou druhovou příslušnost. Naznačuje nám to, že při stavbě
sídelních objektů byly používány různé druhy dřev; protože jde o objekty, které
vesměs podlehly ohni, nalézáme v jejich zbytcích nepochybně i zuhelnatělé dřevo
z předmětů vnitřního vybavení_

IV. Hrobky

33/56: habr (Carpinus
betulus), olše (Alnus sp.), břek (Sorbus torminalis),
hloh (Crataegus sp.), (Cerasus mahaleb).
1/57: jedle (Abies
alba).

Ze zlomků zuhelnatělého dřeva
pestrého druhového složení prvního vzorku můžeme stěží předpokládat nějaký
funkční vztah k uvedenému objektu. Ojedinělý nález
zbytků trouchnivé výdřevy z
jedlových desek ve druhém případě (a stop po ztrouchnivělé výdřevě v jiných
hrobech) naznačuje jednu z možností využití jedlového dříví jako stavebního
materiálu. Je překvapující, že dřevo stromu z horských a podhorských Karpat
dovážené z větších dálek bylo používáno k budování hrobek.

B.
SPECIÁLNÍ ŘEMESLNÁ VÝROBA –
POCHVA MEČE

1/55: buk lesní (Fagus
silvatica).

Velmi vzácně se na zbytcích
pochev mečů zachovaly inkrustované části obsahující, tenké plátky dřeva buku.
Vlivem zplodin oxidace kovů došlo k inkrustaci materiálu, ze kterého byla pochva
zhotovena – silnější fornýry i plátna, po kterých však v mnoha případech zůstaly
jen negativní otisky vazby. Nález bukového dřeva na pochvách mečů bohužel
nepřispívá k objasnění otázky provenience: buk lesní je rozšířený od
atlantického pobřeží až do panonské oblasti po Balkán, kde je zastoupený bukem
východním, majícím naprosto shodnou anatomickou stavbu dřeva. Protože je buk
lesní naše domácí dřevina, která z podhůří sestupovala až na nižší terasové
stupně i na jižní Moravě, můžeme uvažovat o domácím původu pochev mečů.

C. OHNIŠTĚ

9/55: buk lesní (Fagus
silvatica), vaz (Ulmus lacois), dub (Quercus sp.),
hrušeň? (cf. Pirus communis).

Ohniště se zachovanými zbytky
zuhelnatělého dřeva patří k vzácným nálezům. Proto nemůžeme vyslovit žádný
spolehlivý názor o možnosti selekce pří sběru palivového dříví (pokud vůbec
existovala). Uvedené ohniště je zajímavé tíni, že na něm byly zjištěny uhlíky i
dvou řídce se vyskytujících dřevin – buku a hrušně.

D. DŘEVO BEZ URČENÍ FUNKCE A
PŮVODU

I. Nálezy z prostoru hradiště
mimo vodní příkop

2/55: dub (Quercus
sp.).
3/55: vaz (Ulmus
laevis).
4/55: vrba (Salix
sp.), babyka? (Acer cf. campestre).
5/55: buk lesní (Fagus
silvatica).
6/55: jeřáb (Sorbus
sp.).
7/55: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
8/55: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
10/55: dub (Quercus
sp.).
2/56: vrba (Salix
sp.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior).
5/56: jilm (Ulmus
sp.).
6/56: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), jilm (Ulmus sp.), topol (Popullus sp.), habr (Carpinus
betulus).
7/56: olše (Alnus
sp.), jilm (Ulmus sp.).
8/56: brslen? (cf.
Euonymus sp.).
9/56: dub (Quercus
sp.).
10/56: dub (Quercus
sp.).
11/56: topol (Populus
sp.), jasan (Fraxinus excelsior), jilm (Ulmus sp.), dub (Quercus
sp.).
12/56: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), dub (Quercus sp.).
13/56: dub (Quercus
sp.).
14/56. jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), jilm (Ulmus sp.).
15/56: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), olše (Alnus sp.).
17/56: břek (Sorbus
torminalis), jilm (Ulmus sp.).
21/56: jilm (Ulmus
sp.).
22/56: olše (Alnus
sp.).
23/56: jilm (Ulmus
sp.), borovice? (cf. Pinus silvestris) – zuhelnatělá borka.
24/56. vrba (Salix
sp.).
25/56: brslen (Euonymus
sp.), olše (Alnus sp.), topol (Populus sp.).
27/56: habr (Carpinus
betulus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior).
28/56: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
29/56: dub (Quercus
sp.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior).
30/56: jilm (Ulmus
sp.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), dub (Quercus
sp.).
32/56: habr (Carpinus
betulus), olše (Alnus sp.), topol (Populus sp.).
34/56: dub (Quercus
sp.), vrba (Salix sp.), jasan (Fraxinus excelsior), habr (Carpinus
betulus), borovice? (cf. Pinus silvestris).
36/57: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), topol (Populus sp.).
37/56: dub (Quercus
sp.).
38/56: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), třešeň ptati (Cerasus avium).
39/56: dub (Quercus
sp.), jilm (Ulmus sp.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior).
40/56: dub (Quercus
sp.).
41/56: topol (Populus
sp.), vrba (Salix sp.).
42/56: brslen (Euonymus
sp.), vrba (Salix sp.)-
44/56: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), liska (Corylus avellana).
45/56: jilm (Ulmus
sp.).
2/57: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
3/57: jilm (Ulmus
sp.).
4/57: jilm (Ulmus sp.)
jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), liska (Corylus
avellana),
5/57: liska (Corylus
avellana).
6/57: dub (Quercus
sp.).
7/57: dub (Quercus
sp.).
8/57: dub (Quercus
sp.).
9/59: jilm habrohstý (Ulmus
cf. carpinifolia).
10/57: dub (Quercus
sp.), lipa (Tilia sp.).
11/57: topol neb vrba (Populus
sp. vel Salix sp.).
12/57: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
13/57: mahalebka (Cerasus
mahaleb).
14/57: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
16/57: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
17/57: dub (Quercus
sp.).
18/57-. dub (Quercus
sp.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior).
20/57: topol (Populus
sp.).
21/57: habr (Carpinus
betulus).
23/57: dub (Quercus
sp.), vrba (Salix sp.).
26/57: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
27/57: dub (Quercus
sp.).
28/57: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
29/57: jilm (Ulmus
sp.).
30/57: topol (Populus
sp.).
31/57: dub (Quercus
sp.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior).
32/57: zuhelnatělá borka.
33/57: topol (Populus
sp.).
34/57: vaz (Ulmus
laevis).
35/57: jilm habrolistý (Ulmus
curpinifolia), topol (Populus sp.).
37/57: dub (Quercus
sp.).
38/57: dub (Quercus
sp.).
39/57: babyka? (Acer
cf. campestre).
40/57: dub (Quercus
sp.), zimolez (Lonicera sp.).
41/57: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
42/57: dub (Quercus
sp.), růže (Rosa sp.).
43/57: vrba (Salix
sp.).
44/57: jilm habrolistý (Ulmus
carpinifolia), dub (Quercus sp.).
45/57: krušina olšová (Frangula
alnus).
50/57: dub (Quercus
sp.).
51/57: dub (Quercus
sp.).
52/57: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), bříza (Betula sp.).
53/57: dub (Quercus
sp.), buk lesni (Fagus silvatica).
54/57: habr (Carpinus
betulus), líska (Corylus avellana), dub (Quercus
sp.).
1/59: babyka (Acer
campestre).
2/59: buk lesní (Fagus
silvatica), topol (Populus sp.).
3/59: vaz (Ulmus
laevis).
4/59: babyka (Acer
campestre).
5/59: dub nebo jasan (Quercus
sp. vel Fraxinus excelsior).
6/59: buk lesní (Fagus
silvatica).
7/59: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
8159: dub (Quercus
sp.).
9/59: topol? (cf.
Populus sp.).
10/59: jilm (Ulmus
sp.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), babyka (Acer
campestre), dub (Quercus sp.), topol (Populus sp.).
12/59: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
13/59: vaz (Ulmus
laevis), topol (Populus sp.).
14/59: vaz (Ulmus
laevis), bříza (Betula sp.), jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior)
15/59: topol (Populus
sp.).
16/59: vaz (Ulmus
laevis).
17/59: dub (Quercus
sp.).
18/59: zimolez pýřitý (Lonicera
xylosteum).
19/57: topol (Populus
sp.).
20/59: dub (Quercus
sp.).
21/59: vaz (Ulmus
laevis).
22/59: vaz (Ulmus
laevis), líska (Corylus avellana).
23/59: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
24/59: jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior).
25/59: dub (Quercus
sp.).
26/59: topol (Populus
sp.).
27/59: dub (Quercus
sp.).
2/64: javor (Acer
sp.), babyka (Acer carnpestre), mléč (Acer platanoides),
krušina olšová (Frangula alnus), líska (Corylus avellana),
jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), dub (Quercus sp.), lipa
(Tilia sp.), jilm habrolistý (Ulmus carpinifolia), vaz (Ulmus
laevis), topol neb vrba (Populus sp. vel Salix sp.).
112. 3/64: javor (Acer
sp.), javor mléč (Acer platanoides), habr (Carpinus
betulus), líska (Corylus avellana), brslen (Euonymus
sp.), buk lesní (Fagus silvatica), jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), borovice lesní (Pinus silvestris), dub (Quercus
sp.), jilm habrolistý (Ulmus carpinifolia), vaz (Ulmus
laevis), jeřáb (Sorbus sp.).
4/64: habr (Carpinus
betulus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), dub (Quercus
sp.).
5/64: javor (Acer
sp.), mléč (Acer platanoides), bříza (Betula sp.), líska (Corylus
avellana), krušina olšová (Frangula alnus), jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), dub (Quercus sp.), jilm habrolistý (Ulmus
carpinifolia), vaz (Ulmus laevis).
6/64: habr (Carpinus
betulus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), vrba neb
topol (Salix sp. vel Populus sp.), jilm habrolistý (Ulmus
carpinifolia).
7/64: habr (Carpinus
betulus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), dub (Quercus
sp.), jilm (Ulmus sp.), borovice lesní (Pinus silvestris).

Zuhelnatělé dřevo uvedené v
tomto odstavci má velmi rozmanitý původ. Úlomky uhlíků pocházejí z různých
sídelních vrstev, z objektů bez bližší funkční specifikace, z odpadních vrstev i
ze zásypů hrobů. Mohou to být pozůstatky požárů stejně tak jako ohnišť,
rozmetané na nejrůznějších místech sídliště. Zlomky zuhelnatělého dřeva a
popelovitý mour se pak často dostaly ve velkém množství jak do odpadních jam,
tak do zásypů, při zarovnávání terénu pro nové stavby do výplní starších a
zrušených objektů apod. Z výčtu zjištěných dřevin můžeme usuzovat, že nejde jen
o zbytky stavebního dříví, ale i o materiál použitý jinými dřevozpracujícími
řemesly (bednáři, soustružníci) a také dříví používané na ohništích řemeslníků
zpracovávajících kovy a vůbec sloužící k vytápění.

II. Nálezy z vodního příkopu

Dřevo z výplně vodního příkopu
pochází jednak z požárem zničených palisád a z ohnišť v blízkém okolí, jednak se
tam dostaly různě velké kusy nezuhelnatělého dřeva v průběhu trvajícího
osídlení. Část analyzovaných dřev pochází i z pobřežních porostů nebo mohla být
připlavena z okolí za vyšších vodních stavů. Rovněž některé zuhelnatělé zlomky
mohly být takto připlaveny, o jejich transportu svědčí patrné oválení způsobené
delším pobytem ve vodě. Mezi zuhelnatělými dřevy byla zjištěna tato: mléč (Acer
platanoides), olše (Alnus sp.), habr (Carpinus betulus),
hloh (Crataegus cf. oxyacantha), buk (Fagus silvatica),
krušina (Frangula alnus), jasan (Fraxinus excelsior),
zimolez (Lonicera sp.), borovice (Pinus silvestris), topol
(Populus sp.), slivoň (Prunus sp. – asi P. spinosa), dub (Quercus
sp.), řešetlák (Rhamnus cathartica), růže (Rosa sp.),
ostružiník (Rubus sp.), jilm (Ulmus carpinifolia). Z
celkového počtu 63 zlomků byly 3 oválené – dub a jilm. Složení nezuhelnatělých
zbytků dřev se příliš nelišilo: babyka (Acer campestre), mléč (Acer
platatioides), javor (Acer sp.), plamének? (cf. Clematis),
buk (Fagus silvatica), jasan (Fraxinus excelsior),
topol (Populus sp.), dub (Quercus sp.), vrba (Salix sp.).

Z dosavadních zjištění
vyplývá, že druhové spektrum dřev v jakékoliv formě použitých na mikulčickém
hradišti je velmi široké. Můžeme říci, že byly využívány veškeré dostupné druhy,
ať pro řemeslnou výrobu či jen k topení. V dosavadním materiálu, vztahujícímu se
hlavně na vyvýšený terén "Valů"však není dostatek uspokojivých dokladů ke
zjištění výběru dřev používaných soustružníky a ostatními řemeslníky majícími
požadavky na speciální vlastnosti jednotlivých dřev. Z věder a ostatních
bednářských výrobků se v provzdušněných půdách téměř nic nezachovalo. Jen z
výrobků opatřených nějakým kováním zůstaly menší inkrustované zbytky. Tyto však
byly vesměs nezpůsobilé k paleobotanickým analýzám, výjimku činily zlomky z
pochev mečů. Lepší obraz o druhovém složení dřev si budeme noci učinit teprve po
zpracování dřev a dřevěných výrobků, které se nezuhelnatělé zachovaly v dobrém
stavu na mnoha mistech v nyní odkrývaném vodním příkopu.

Závěr

Paleobotanické analýzy z
prvního desetiletí výzkumu slovanského hradiště „Valy" u Mikulčic umožnily též
podrobnější interpretací velkomoravského životního prostředí v nížinných
podmínkách. Z fytocenologického přehledu vyplývá, že v údolní nivě řeky Moravy
tehdy převládaly dřeviny tvrdého luhu. Vodní a bažinná společenstva byla omezena
převážně jen na mrtvá říční ramena a jiné deprese, obvyklé v aluviu meandrující
řeky. Dlouhodobě zaplavované nebo po většinu roku podmáčené porosty mozaikovitě
osídlovaly jen tyto zřejmě málo rozsáhlé plochy. K nivelací terénu rozhojněním
dlouhodobých záplav došlo během následujících století s postupujícím
odlesňováním moravského vnitrozemí a podhorských poloh. Přibývající náplavy
zvyšující se erozní báze řeky Moravy vedly v pozdějších letech k ústupu
intenzívní zemědělské výroby a jejímu omezení na vyšší terasový stupeň.
Zaplavované plochy byly ponechány pastvě a senosečím. Samo o sobě dokazuje
předvelkomoravské i velkomoravské osídlení údolní nivy, že před 1100 lety tam
byly mnohem příznivější životní podmínky než dnes. Proto můžeme předpokládat též
intenzívní zemědělskou výrobu (přiměřené úrovně) a s tím související prosvětlení
tehdejších nivních lesů. V době Velké Moravy a v obdobích předchozích neměli
rolníci obdělávající pole ležící v nivě takové potíže, s jakými se tam setkává
dnešní zemědělská výroba. V novověku každé zvýšení srážek i v průběhu vegetační
doby způsobuje v okolí Mikulčic okamžité záplavy. Tento stav je právě výsledkem
houstnoucího osídlení a intenzivního středověkého odlesňování celého povodí řeky
Moravy. Obyvatelé Velké Moravy sídlící v nivních polohách nebyli povodněmi tolik
sužováni, neboť vyšší vodní stavy přicházely převážně jen brzy z jara při tání
sněhů. V té době docházelo pak ke komunikaci mrtvých ramen s hlavním tokem a
jejich částečnému vyplňování písčitými sedimenty. Zjištěná společenstva
plovoucích rostlin nebo rostlin rostoucích jen v pomalu tekoucích vodách by se
nemohla ve vodním příkopu pod hradištěm plně rozvíjet (a fruktifikovat), kdyby
jejich životní rytmus, zvláště v květnu, byl narušován velkým kolísáním výšky
vodního sloupce a střídavými změnami rychlosti vodního proudu. Rovněž ze složení
lesního porostu v nivě řeky můžeme předpokládat, že zvýšení letních vodních
stavů bylo minimální a mimo koryto řeky se projevovalo jen kolísáním hladiny v
depresích a na stále podmáčených místech. Vyšší letní záplavy by v původních
lužních lesích staršího atlantika nepříznivě působily na přirozenou obnovu
jejich hlavní dřeviny – dubu (tak je tomu v současné době např. v lanžhotské
rezervaci (Vyskot 1959). Vůbec je třeba předpokládat, že v minimálně narušené
pravěké krajině s převodními porosty se letní povodně tak jak je známe dnes asi
vůbec nevyskytovaly. Hodnocením tehdejších fytocenologickych poměrů docházíme k
závažnému zjištění, že životní podmínky v nivě řeky Moravy byly v Dolnomoravském
úvalu poněkud příznivější než dnes. Nejen výhodná obranná pozice v meandrech
vodního toku, ale i lepší poměry v zemědělské výrobě umožňovaly pravěké až raně
středověké osídlení nivních poloh, neboť jejich tehdejší morfologické a
hydrologické poměry se podstatně lišily od dnešní situace.

Vysvětlivky:

Metodika: Při determinaci zuhelnatělého dřeva bylo
použito způsobu mikroskopického vyšetření v dopadajícím světle na čerstvých
lomných plochách uhlíků ve všech základních rovinách (transverzální,
tangenciální a radiální). K mikroskopování byly použity pro menší zvětšení stereomikroskop SM XX (Zeiss), pro zvětšení buněčných detailů (skulptace stěn)
byl použitý běžný badatelský mikroskop s namontovaným vertikálním osvětlovačem
Meopta. Z nezuhelnatělého dřeva byly připravovány mikroskopické řezy po
důkladném očistění. Vlhké dřevo bylo natolik změklé, že nebylo zapotřebí jiných
úprav k řezu. Semena a plody byly vyplaveny a po umyti zbytků hlíny vysušeny.
Další jejich konzervace nebylo zapotřebí. Nálezové zprávy a dokladový materiál
jsou deponovány ve sbírkách archeologické expedice ČSAV na „Valech" u Mikulčic.
Během prvních deseti let došlo k unikátnímu objevu
z předvelkomoravského období – zuhelnatělé pecky broskvoně. V posledních letech
byly učiněny nálezy i z velkomoravského období.
Z výsledků xylotomickych rozborů z nálezů ve
Starém Městě (viz též například E. 0pravi1, Lesní dřeviny na Pohansku v době
říše Velkomoravské, Sborn. fil. fak. univ. Brno, E 11:133-136, 1966, kde je i
přehled nálezů ze Starého Města) vyplývá, že jen při zvláště vysokých vodách
zaplavované polohy v nivě řeky Moravy zaujímala společenstva svazu
Alno-Padion – porosty s jilmy podsvazu Ulmion. Po většinu roku
zaplavené deprese a zarůstající mladé štěrkopískové náplavy v úrovni vodní
hladiny zarůstala společenstva s olší podsvazu Alnion-glutinoso incanae,
případně fragmentárně vyvinutá společenstva vrb a topolů svazu Salicion
albae. Na terasových stupních přecházely lužní porosty do habrových doubrav.
Existence světlomilných křovinatých druhů dokazuje, že lesní porosty byly v
prostoru Starého Města ve velkomoravské době značně prosvětlené a zmýcené.
Podle ústního sdělení Z. Tempíra.
Délkový index = (d.100)/š
Index použitý též Werneckem je i = (š.100)/d
Mikulčické nálezy zuhelnatělých obilek bude v
samostatné publikaci hodnotit Z. Tempír ze Zemědělského muzea.
Paleobotanické revize těchto materiálů není možná,
neboť pátráním po nich jsem zjistil, že u příslušných nálezových celků se tyto
doklady nezachovaly. Proto je třeba uvádět v další literatuře pouze jako
pecky rodu slivoň (Prunus L. s. s.) a nikoliv opět nekriticky citovat
„slíva" a „slíva třešňová" (např. M. Beranová, Staroslovanské ovocnictví v
Československu, Český lid, Praha 1969, 56A91-20D).
Snadno se šíří pomocí ptactva; rozhodně však nelze
bezvýhradně přijímat kategorické tvrzení C. Blattného o pochybnosti indigenátu
lesní révy u nás (C. Blattný, Roste u nás réva vinná lesní – Vitis
vinifera L. silvestris (Gmel.) Hegi?, Živa, Praha 1967, 15 (53):169)
V době přípravy rukopisu nebyl již tento první
nález ojedinělý, neboť při předběžných prohlídkách nových materiálů určených k
paleobotanické analýze byla získána další semena.
V této práci jsou shrnuta naše středověká
naleziště semen okurky: Opava 14. až 15. stol., Olomouc 14.-15. stol., Plzeň
14.-15. stol.
Neuvádí žádný nález ani ve svých pozdějších
pracích.
Vyjma jeden pochybný údaj z doby bronzové
(Szihalom), uvedený v přehledu maďarských nálezů, P. B. Hartyányi et soc. 1968.
V dosud rozpracovaném materiálu posledních let
byly zjištěny další třešňové pecky.
Mapka rozšíření dřínu na Moravě, s vyznačením
původních a přirozených stanovišť, kulturních a zplanělých výskytů je v práci A. Hrabětová- Uhrová, Dřín (Cornus mas L.) jako užitková dřevina se
zvláštním zřetelem k růstovým poměrům na Moravě, Spisy přír. fak. MU Brno,
1953/5, ř. L 6, č. 347:141-155. Mapu s větším počtem vyznačených lokalit
zveřejnil J. Šmarda, Rozšíření xerothermních rostlin na Moravě a ve Slezsku,
Geografický ú-tav ČSAV Brno, 1-170, mapka č. 70, 1963.

III. Archeologické hodnocení paleobotanických vzorků z Mikulčic

Redakce: Tento soubor výzkumů a nálezů od Zdeňka Klanici zde s technických
důvodů nepřetiskujeme.

Původní obrázkové tabulky:

Tab. I.

1.Pecičky révy vinné blízké lesnímu poddruhu (Vitis vinifera L. ssp. silvestris (Gme1.,
Hegi). (Graines de la vigne quelle sont pareille a la vigne sauvage.) 2. Pecičky
révy vinné blízké pěstovaným odrůdám (Vitis vinifera L. ssp. sativa
(DC.) Beger). (Graines de la vigne quelle sont pareille A la
vigne cultivée.) – 3. Pecka trnky (Prunus spinosa L. aff.
megalolocarpa Dom.). (Noyau du prunelier) – 4. Pecka trnky (Prunus
spinosa L. aff. ovoideoglobosa Dom.). (Noyau du prunellier). – 5.
Lískové oříšky (Corylus avellana). (Noisettes.) – 6. Jizvy ze
žaludů (Quercus sp.). (Cicatrices des glands.) – 7. Nevyvinuté
číšky dubu letního, bez žaludů (Quercus robur L.). (Coupes des
glands quelles ne sont développées, chene commun.) – 8. Oříšky ze zralých
žaludů dubu leniho? (Quercus cf. robur L.) (Coupes des glands
murs, chene commun?) – 9. Zlomek dubové samčí jehnědy (Quercus sp.).
(Fragment du chaton samčí, chene. )

Tab. II.

1. Semena a dva zlomky tobolky pryšce bahenniho (Euphorbia palustris L.). (Grain et deux
fragments de la capsule de la euphorbe.) – 2. Semena okurky (Cueumis
sativus L.). (Graines du concombre.) – 3. Semena řezanu pilolistého (Stratiotes
aloides L.J. (Graines du faux aloes.) – 4. Nažky růžkatce ponořeného,
celé i poloviny nažek (Ceratophyllum demersum L.). (Graines du
cornifle.) – 5. Nažky růžkatce potopeného (Ceratophyllum submersum L.).
(Graines du cornifle.) – 6. Semena kosatce žlutého (Iris
pseudacorus L.). (Graines de l’iris jaune.) – 7. Semeno klokoče
zpeřeného (Staphylaea pinnata L.). (Graines du staphylier.)

Literatura:

Klanica, Z. 1963: Vorbericht über die Ergebnisse der Grabung des slawischen
Burgwalles in Mikulčice für das Jahr 1963, PV 44-51.
- 1963: Vorbericht über die Grabungsergebnisse des altslawischen Burgwalles in Mikulčice
  für das Jahr 1964, PV 55-60.
- 1965: Výzkum hradiska v Mikulčicích v roce 1965, PV 54-65.
- 1970: Pokus o třídění keramiky z Mikulčic, Sborník J. Poulíkovi k šedesátinám,
Novotný , B. 1966: Hromadný nález hliněných votivních symbolů ze slovanského
hradu v Mikulčicích, PA LVII, 649-688.
- 1970: časně slovanské moldavské ozdoby k hromadnému nálezu hliněných votivních symbolů
  z Mikulčic, AR XXII, 412-420.
Poulík J. 1957: Výsledky výzkumu na velkomoravském hradišti „Valy" u Mikulčic, zpráva
za rok 1954-1956, PA XLVII, 241-388.

Rostliny z velkomoravského hradiště v Mikulčicích

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář