Druhé pokračování seminární práce ohledně slovanských štítů.

Sídlištní nálezy

Kovové předměty

Bojná

Ačkoli se lokalita nachází mimo území ČR, je zde uvedena vzhledem ke své
geografické i kulturní blízkosti a rovněž vzhledem k neobvyklosti nálezu – z
hradiska pochází železný předmět, který měl s největší pravděpodobností funkci
držadla (PIETA – RUTTKAY – RUTTKAY 2006, 12, 24). Jeho konkrétní účel je nejasný
– mohlo se jednat o nábytkové (truhlice) či stavební kování (dveře), stejně jako
o držadlo štítu. Délka předmětu je cca 24 cm, z toho cca 18 cm připadá na
vlastní držadlo. Na jednom konci je železný prut vykován do ploténky, probité
otvorem pro hřeb, druhý konec je silně poškozen. Svým tvarem se ovšem výrazně
odlišuje od obvyklých kovových držadel štítů, která jsou nejčastěji rovná,
jelikož byla používána spolu se štítovou puklicí (např. laténské či germánské
exempláře – viz výše). Exemplář z Bojné byl naopak odsazený od podkladu, k němuž
byl upevněn. Pokud by se jednalo o součást štítu, mohl by být využit u typu
s pěstním úchopem bez puklice, nebo jako rukojeť štítu s dvoubodovým držením.

Vhodnost úpravy jeho povrchu – tordování – pro použití na štítu je diskutabilní
– vzhledem k relativně malému průřezu by podle mého názoru ani tordování
nedokázalo zabránit protáčení držadla v dlani, pokud by bylo použito na štítu
bez puklice. Vhodnější by bylo držení dvoubodové, při němž k protáčení dojít
nemůže. I v tomto případě se však domnívám, že by tenké držadlo působilo nejisté
držení. To vede k možnosti, že držadlo bylo obtočeno kůží nebo jiným organickým
materiálem, který je zesílil a zároveň vytvořil vhodnější povrch. Funkce
tordování by pak byla čistě technická – kromě mechanického zpevnění proti
deformaci by mohlo poskytovat lepší podklad pro organický materiál, který by se
mohl na hladkém povrchu smekat.

Proti interpretaci kování jakožto rukojeti štítu může hovořit také výška jeho
odsazení od podkladu (vzhledem k poškození jednoho konce ji nelze přesně určit,
mohla se pohybovat okolo 2 – 3 cm) – je značně nepravděpodobné, že by se pod něj
vešla ruka nositele, zvláště uvážíme-li, že mezi ní a povrchem štítu se mohla
nacházet také tlumicí vrstva. Tento problém by vyřešilo umístění konců rukojeti
na dvojici rubových svlaků, žeber nebo jiných vyčnívajících součástí štítu.

obr. 19: Železné držadlo z Bojné. Podle K. PIETA – A. RUTTKAY – M. RUTTKAY, 2006, 12.

Břeclav – Pohansko

Z polohy Lesní školka (objekt 204) pochází fragment železného kování – jedná se
o kousek obloukovitě vyklenutého plechu, na jehož okraji (p=15 cm) je pomocí 3
nýtů připevněn železný pásek (š 2,2cm), se zvlněným vnějším okrajem Pod nýty
jsou patrné stopy podložení barevným kovem v podobě modře prostupujících
sloučenin. Snad by se mohlo jednat o okraj přilby nebo štítu (MACHÁČEK 2002).

Funkce tohoto předmětu je
nejasná. Trojice nýtů v jeho okraji měla, jak se zdá, pouze připevňovat
k základu obvodový pásek, nikoli celý předmět připevnit k dalšímu podkladu – tak
to alespoň vyplývá z dnešního stavu předmětu, kdy nýty na spodní straně jsou
téměř neznatelné. Samozřejmě je možné, že jejich přečnívající části byly již
zcela zničeny korozí. Vzhledem k tomu, že předmět je v podstatě plochý (jen
směrem ke středu původního kruhu je znát mírné zdvižení), je jeho interpretace
jako část raně středověké přilby poměrně těžko představitelná. Jeho funkci
jakožto součást štítu také nelze spolehlivě určit – pokud by se o část štítu
skutečně jednalo, mohla by mít podobné využití jako železný kotouč z Vlastislavi
(viz výše), ačkoli vzhledem k plochému tvaru kování by se pravděpodobně
nejednalo o štít orientálního typu, ale spíše o plochý, snad opatřený
dvoubodovým úchopem, případně odsazeným jednobodovým úchopem. Podobně jako u
vlastislavského exempláře by rovněž mohlo jít o část pancíře, případně také o
faléru. Problémem je ve všech těchto případech upevnění předmětu – vzhledem
k jeho torzovitosti je však možné, že se v jeho ploše nacházel jeden nebo více
otvorů, nebo že alespoň některé z okrajových nýtů byly původně použité i
k tomuto účelu.

obr. 20: Břeclav – Pohansko, Lesní školka. Zlomek železného kování. Podle J. MACHÁČEK, 2002.

Pohansko u Nejdku

Při výzkumu byla odkryta slovanská zemnice s keramikou pražského typu, v jejíž
blízkosti (85cm od okraje) byla v hloubce 60cm pod povrchem nalezena „železná
štítová puklice polokulovitého tvaru s vytaženým vrcholem. V místech umístění
hrotu jsou v plechu patrny dva otvory. Z vodorovného 4cm okraje je zachována
pouze malá část s otvorem pro přichycení na dřevo štítu. Průměr puklice 19 cm,
výška 6 cm“ (NOVOTNÝ 1963, 7).

Toto je snad jediný nález z naeho území, kdy můžeme s jistotou tvrdit, že se
jedná o součást štítu, paradoxně však nemůžeme puklici bezpečně chronologicky
ani kulturně zařadit vzhledem k déletrvajícímu osídlení zkoumané lokality a
umístění nálezu mimo datovatelný objekt. Zajímavá je skutečnost, že by se na
puklici měl nacházet hrot, stejně tak by byl zvláštní způsob jeho uchycení na
vrchol puklice, kde jsou netypicky dva otvory, nesymetricky umístěné a navíc
relativně malé. Pro vnýtování nebo vkování hrotu by se lépe hodil jediný větší
otvor. Je však možné, že původně existoval pouze otvor na vrcholu puklice a
druhý, umístěný dál od středu, vznikl sekundárně, ať už korozí, nebo užíváním.
Nelze vyloučit ani možnost, že otvory vznikly nedopatřením při kování puklice,
kdy nedostatečně vyžíhaný plech nevydržel vytahování a roztrhl se.

obr. 21: Pohansko u Nejdku. Železná štítová puklice. Podle B. NOVOTNÝ, 1963, 10.

Jak již bylo řečeno, štítové puklice jsou ve slovanském prostředí nalézány velmi
zřídka. Kromě puklic ze severu Ruska (viz výše) lze z bližších oblastí
uvést nález z Arkony, odkud pochází dvě železné štítové puklice. První z nich má
průměr 13,6 cm, výšku 6,4 cm, v jejím okraji jsou rozeznatelné čtyři otvory pro
nýty. Asi v polovině výšky je linie její stěny přerušena výraznějším odsazením
(BERLEKAMP 1974, 239). Druhá puklice má velmi podobné rozměry i tvar – průměr
13,4 cm, výšku 6,1 cm a v okraji jsou stopy po třech nýtech. Zhruba v jedné
třetině výšky je vytepáno nepříliš výrazné odsazení (BERLEKAMP 1974, 222, 239).

U těchto puklic
je vcelku jisté, že byly součástmi štítů, avšak jejich původ s největší
pravděpodobností nebyl slovanský. Analogické puklice pocházejí ze Skandinávie,
např. z pohřebiště v Birce (ABRMAN 1940, Taf. 16). Vzhledem ke geografické
poloze Arkony lze proto předpokládat, že se sem předměty dostaly stykem
s okolními kulturami. Zda byly přejaty a používány Slovany či ne, však není
možné říci vzhledem k jejich nálezu v sídlištním prostoru i k historickým
událostem, které se na lokalitě odehrály.

obr. 22: Arkona. Železné štítové puklice. Podle H. BERLEKAMP, 1974, 239.

Další
nález štítové puklice pochází z Ralswieku. Jedná se o puklici oválného tvaru o
rozměrech cca 10 x 13 cm a výšce 6 cm (inv. č. 1974-331). V poškozeném okraji
jsou znatelné čtyři otvory pro hřeby (HERRMANN 1985, 296). Tvarově i velikostně
lze pro tuto puklici opět najít odpovídající analogii z pohřebiště v Birce
(ABRMAN 1940, Taf. 17); jedná se však celkově o méně obvyklý tvar bez
výraznějších rysů, které by mohly napomoci bližšímu určení původu předmětu.
Proto nelze vyloučit, že se mohlo jednat o slovanský výrobek, nebo alespoň
Slovany používaný import, podobně jako v případě puklic z Arkony). Skutečnost,
že předmět byl nalezen v sídlištním prostoru neumožňuje jeho jednoznačné
přiřazení konkrétní kultuře či etniku, avšak vzhledem k minimálnímu výskytu
štítových puklic ve slovanském prostředí i k poloze lokality se lze klonit spíše
k možnosti jeho cizího původu.

obr. 23: Ralswiek. Železná štítová puklice. Podle J. HERRMANN, 1985, 296.

Vlastislav

Z humusovité výplně vnitřního žlebu u vnějšího valu (s. I/55) pochází malá
železná puklička polokulovitého tvaru s vodorovně vytepaným okrajem, částečně
ulomeným, se stopami po obvodových nýtech; ve své dutině byla vyplněna rzí.
Puklička má sice nápadně malé rozměry (Æ50mm,
v. 18mm, síla plechu 1-1,5mm), svým tvarem však naznačuje, že byla patrně
středovým kováním (umbo) malého štítu (VÁŇA, 1968, 148). Předmět je v současné
době nekontrolovatelný, takže lze vycházet pouze z popisu a níže uvedené
fotografie.

Uvedená puklice se skutečně od běžných, např. vikinských puklic liší pouze
velikostí, ale vysvětlení, že byla umbem malého štítu, nemusí být přesné. Funkce
středové štítové puklice spočívá především v ochraně ruky, která pod ní svírá
držadlo štítu. Vzhledem k průměru vlastislavského exempáře – 50 mm – je tato
funkce v podstatě vyloučena, protože by se pod ni ruka jednoduše nevešla. Možné
jsou dvě hlavní alternativy:

• puklice skutečně sloužila jako středové kování štítu, který měl jiný,
  nebojový význam – snad symbolický, nebo kultovní a nebyl prakticky
  použitelný. Otázkou ovšem je, proč by právě štít pro kultovní účely měl mít
  puklici, když tato zjevně nebyla slovanskému prostředí vlastní.
• puklice byla součástí štítu, ale s jinou funkcí, než umbo. Pomineme-li
  funkci čistě dekorativní, mohla sloužit pro prosté zpevnění povrchu, lehké
  krytí ruky, držící štít jiným způsobem (snad vnitřním odsazeným držadlem),
  nebo pro ochranu důležitých prvků štítu, vystupujících na jeho povrch. V
  posledním případě existuje také možnost, že těchto drobných puklic bylo na
  štítě několik. Na některých mandlovitých štítech na výšivce z Bayeux můžeme
  vidět kromě větší „středové“ puklice i čtveřici menších kruhových útvarů
  které ji obklopují, není ovšem jisté, zda se jedná o drobné puklice, nebo
  hřeby či nýty. Jejich funkce zřejmě souvisela s upevněním úchopových řemenů.
  Analogické pukličky pocházejí z Orientu (viz.obr. 23), kde se na štítech
  užívaly poměrně hojně (ke konstrukci a úchopu orentálního štítu viz. kap.
  2). Vlastislavská puklička mohla být součástí štítu podobné konstrukce,
  ačkoli tento typ je vhodný spíše proti lehčím orientálním zbraním, nikoli
  evropským mečům a sekerám. Proto, pokud by skutečně z popsaného štítu
  pocházela, pravděpodobně by jeho původ nebyl místní.

Kromě toho nemůžeme vyloučit ani možnost, že tato puklice měla zcela jiné
využití a tvarová shoda se štítovými puklicemi je čistě náhodná. Nabízela by se
zde možnost, že se jedná o součást koňského postroje (faléru?), nebo snad
ochranného odění. Přímou analogii se mi z našeho území nepodařilo nalézt, ačkoli
dva drobné železné miskovité předměty pochází rovněž z Budče. Ty však mají tvar
prostého kulového vrchlíku, narozdíl od vlastislavského exempláře, který má
navíc vodorovný okraj opatřený nýty. Větší z budečských misek má průměr 65 mm a
Z. Váňa o ní uvažuje jako o misce vah (VÁŇA 1995, 59). Menší mělká miska o
průměru 49 mm prozatím nebyla přesněji interpretována.

obr. 24: Vlastislav. Drobná železná puklička. Podle Z. VÁŇA, 1968, 101.

obr. 25: Perský kožený štít opatřený železnými pukličkami. Podle Żygulski, 1982, 121.

obr. 26: tzv. tapiserie z Bayeux. Mandlovité štíty opatřené drobnými pukličkami/nýty? Podle GRAVETT-HOOK 1994, 20.

Z Vlastislavi pochází ještě jeden předmět, jehož interpretace je ještě méně
jasná, nicméně i on mohl být součástí štítu. Je jím železný kotouč z jámy H/57,
podobající se miskám tzv. slezského typu, který se však od nich ve dvou věcech
silně odlišuje. Z. Váňa jej popisuje jako „…masivní železný kotouč, lehce
prohnutý, o průměru 24cm, uprostřed masivnější a k okrajům tenčí. Měl tedy
obvyklou formu železných misek či talířů, známých ze slovanských nalezišť
7.-11. století, liší se však od nich 4 nýty, sestavenými do čtverce a řadou
drobných otvorů při okraji…“ Tento předmět mohl být rovněž součástí štítu,
ačkoli Z. Váňa jej uvádí v souvislosti s interpretací obvyklých misek slezského
typu jakožto pánví na vaření, případně pražení zrn apod., přičemž nabízí
možnost, že nýty ve vlastislavském exempláři mohly k misce upevňovat řetěz
sloužící k zavěšení nad ohněm (VÁŇA 1968, 152). Tato interpretace mi nepřipadá
pravděpodobná, při přípravě jídla by uvnitř nádoby překážely nýty a na nich
upevněné řetězy, nehledě na to, že řada otvorů kolem okraje by rovněž nebyla
příliš užitečná. Také upevnění řetězů pomocí nýtů by bylo relativně složité,
mnohem jednodušeji by bylo možné řetězy připevnit pomocí háčků, nebo zakování
koncových článků do otvorů v okraji misky, kde by při využití kotouče jako pánve
nebo pražnice řetězy také méně překážely. M. Bubeník dále uvádí výšku předmětu
0,8 cm, sílu stěny při okraji 0,25 – 0,3 cma váhu 474,5 g, nýty mají výrazně
vystupovat na vnitřní, vyduté straně misky (BUBENÍK 1972, 548); soudí, že
v případě tohoto předmětu se o misku slezského typu vůbec nejedná a artefakt měl
zcela jiný účel (BUBENÍK 1972, 551). Co se týče jeho využití jako součásti
štítu, nabízí se zejména možnost, že by se jednalo o štít mírně vypouklý, kde by
kotouč tvořil zesilující středové kování. Hovořil by pro to výraznější přesah
nýtů na vnitřní straně, který by naznačuje upevnění předmětu na podkladu právě
touto stranou. Uvažovat tu lze např. o koženém štítu, který by bylo možné do
vypouklého tvaru snadno vytvarovat. Také řada drobnějších otvorů kolem okraje
hovoří spíše pro kožený štít, k němuž mohl být kotouč upevněn „přišitím“ pomocí
řemínku. V případě dřevěného podkladu by se více nabízelo použití hřebíků, které
však v otvorech zachovány nejsou. Způsob držení takovéhoto štítu by se mohl
podobat úchopu orientálního typu, nebo jednobodovému středovému úchopu na
vypouklém štítu (viz. kap. 2). Výraznějším argumentem proti je však značná
masivnost a váha předmětu, která na štítu není žádaná.

Kromě této interpretace se nabízí ještě jedna a sice že se mohlo jednat o
součást ochranné výstroje, konkrétně kruhový chránič hrudi, kardiofylax. Tuto
možnost jsem ověřil vyrobením kopie předmětu a jejím vyzkoušením v dané funkci.
Té odpovídá jak průměr kotouče, který při umístění na hrudníku přesně dovoluje
předklon trupu i veškeré pohyby paží, tak i zmíněné nýty a otvory. Nýty se
vzhledem k svému sestavení do čtverce dají využít pro upevnění nosných řemenů
pancíře, zatímco pomocí drobných otvorů při okraji by bylo možné plát vypodložit
vhodným měkkým materiálem, tlumícím rány – například kůží nebo plstí (tento
detail jsem neověřoval). Takovýto hrudní plát, připínaný přes kožený, případně i
kroužkový pancíř, by mohl výrazně zesilovat a doplňovat ochranu životně
důležitých orgánů hrudníku, zejména proti bodným ranám, které jsou proti kůži i
kroužkovému pletivu velmi účinné. Písemné, ani ikonografické prameny však
používání kardiofylaxu u Slovanů nedokládají.

obr. 27: Vlastislav. Železný kotouč s otvory a nýty. Podle Z. VÁŇA, 1968.

obr. 28: Rekonstrukce železného kotouče z Vlastislavi ve funkci kardiofylaxu.

Dřevěné předměty

Gross Raden

V tomto
případě se jedná o nález mimo území ČR, avšak vzhledem k jeho výjimečnosti jej
zde uvádím. Poblíž slovanské kultovní haly byl nalezen dřevěný předmět, který
byl interpretován jako puklice štítu (SCHULDT 1985, 171). Jedná se o část
okrouhlé desky z dubového dřeva o původním průměru asi 30 – 35 cm. Uprostřed
desky je vyřezána vlastní puklice. Její vnitřní hloubka činí asi 3 cm, vnitřní
průměr okolo 15 cm, vrchol puklice je vyzdvižen zhruba 4 cm nad lícovou plochu
desky. Samotná deska má průměrnou tloušťku kolem 1 cm. Uprostřed puklice je
provrtán otvor a do něj vsazen kuželovitý hrot z tvrdého dřeva („Hartholz“ –
konkrétní druh dřeva neuveden; SCHULDT 1985, 172). Na vnitřní straně puklice
vyčnívá asi 1,5 cm dlouhý konec násadní části hrotu a je upevněn zaraženým
dřevěným klínkem. Tato násadní část je silná okolo 2 cm a od zbytku hrotu je
ostře odsazena. Vlastní hrot má přibližně kuželovitý tvar, u základny činí jeho
průměr přibližně 3 cm, jeho zachovaná délka 4 cm. Jeho špice byla zřejmě
částečně odlomena, případně mohla být původně zaoblena – vzhledem k jejímu
nerovnému zachovanému zakončení nelze jednoznačně určit. Vnitřek puklice byl
vydlabán nesouměrně. V desce jsou vyvrtány nepravidelně rozmístěné otvory o
průměru asi 0,3 cm– jedna dvojice se nachází zhruba 1,5 cm od vnitřního okraje
puklice, druhá dvojice naopak při samém kraji desky. Další dva otvory jsou
umístěny samostatně, oba asi 1 cm od vnitřního okraje puklice. Okraje dalších
dvou otvorů jsou patrné na lomech – první poblíž jednoho ze samostatných otvorů
u puklice, druhý v blízkosti dvojice při kraji desky (viz. obr.). Zatímco rubová
strana předmětu má obvyklou barvu dubového dřeva, lícová strana je černá a mírně
lesklá (SCHULDT 1985, 172).

obr. 29: Gross Raden. Dřevěný štít in situ. Podle E. Schuldt, 1987, 35.

Jedná se o
značně neobvyklý předmět, jehož interpretace je velmi obtížná. Jak bylo uvedeno
výše, považuje jej E. Schuldt za puklici štítu, tedy ne za štít samotný. Dírky
mají svědčit o přibití puklice na větší desku, černé zbarvení lícové strany mělo
být způsobeno vytvrzováním povrchu v ohni (SCHULDT 1985, 172).

Osobně se
domnívám, že tato interpretace není zcela správná. Přibití předmětu na štítovou
desku ve funkci puklice by bylo jistě možné. Umístění otvorů je však silně
asymetrické, což u puklice nemá žádný praktický důvod, naopak na obvyklých
kovových puklicích bývají otvory pro hřeby či nýty rozmístěny rovnoměrně. Stejně
tak lze zpochybnit samotné přibití – vzhledem k používání kovaných hřebíků s
obvykle čtyřhranným průřezem těla je dokonalý kruhový tvar otvorů překvapující,
podobně jako jejich nevelký průměr – pro předmět vystavený úderům, jímž štít
bezpochyby je, by bylo vhodnější užít silnější hřeby. Dalším argumentem proti by
bylo zbytečné zatížení štítu přílišnou masou dřeva kolem samotné puklice. Také
tvar rubové strany předmětu není rovný – jak ukazuje jeho průřez, plocha desky
se od puklice na obě strany zdvihá, tedy by ji nebylo možné dobře upevnit na
plochý či vypouklý štít. Konečně určitou indicii poskytuje i okraj desky – jsou
v něm dobře patrny dva záseky, od nichž se po směru let odštípla část dřeva.
Podobné poškození by sice mohlo nastat i při upevnění na větší štít, ale jeho
vznik na samotném předmětu bez dalšího podkladu se jeví jako pravděpodobnější.

Pokud tedy
předmět nebyl puklicí, jaká byla jeho funkce? Jistě není možné vynést
jednoznačný závěr, ale výše uvedené argumenty se zdají svědčit spíše pro užití
předmětu jako samostatného štítu, podobného snad vrcholně středověkým pukléřům.
Samozřejmě nelze vyloučit ani možnost, že se nejednalo o reálný bojový štít.
Nabízí se např. vysvětlení, že se snad jednalo o atribut boha, uctívaného
v blízké kultovní stavbě – písemné zprávy zmiňují zlatý štít ve svatyni boha
Jarovita ve Wolgastu (podrobněji PROFANTOVÁ – PROFANT 2004, 75, 89, 218). Proti
této interpretaci lze ovšem namítnout, že předmět není nijak zdoben a nepůsobí
příliš honosně, navíc je možné poukázat na záseky v jeho okraji.

obr. 30: Gross Raden. Dřevěný štít. Podle E. Schuldt, 1984, 172.

Jinou
možností je jeho použití jako cvičné či dětské zbraně. Pro dětskou hračku by
hovořily nevelké rozměry, pro obě možnosti pak případné zaoblení hrotu. Opět
ovšem narážíme na existenci záseků, svědčících o zasazení rány ostrým předmětem
a nemalou silou.

Pokud měl
být štít reálně používán, ať už jako skutečná či cvičná součást ochranné
výstroje, musel být nějakým způsobem vyřešen i jeho úchop. Kromě provrtaných
otvorů nejsou na předmětu jiné možnosti upevnění držadla znatelné. Pokud by byly
otvory skutečně takto využity, vyvstává otázka, jak úchop vypadal. Vzhledem
k fragmentárnosti artefaktu nelze ovšem vyloučit, že otvorů bylo původně více,
je však zřejmé, že se nenacházely poblíž puklice. Jejich poloha nenasvědčuje
existenci pevného držadla ve středu štítu, tedy nad puklicí. Stejně tak konec
vsazeného středového hrotu, vyčnívající dovnitř puklice, by podobné držení
příliš dobře neumožňoval. Jinou alternativou by bylo užití úchopu orientálního
typu. Nesouměrné umístění otvorů je však i zde na překážku, stejně jako
vyčnívající konec hrotu. Tento problém mohl být vyřešen např. vyplněním puklice
tlumicí vrstvou textilu, plsti či podobného materiálu, jak je u orientálních
štítů obvyklé (viz. výše). Asymetrické upevnění úchopových smyček by stále
zůstávalo překážkou účinného držení a ovládání štítu, avšak nelze je zcela
vyloučit. Zbývá tedy možnost použití dvoubodového držení. Poloha otvorů tomu
teoreticky nasvědčuje – lze vydělit vždy dvě dvojice jednotlivých otvorů či
jejich seskupení, které by mohly sloužit k upevnění dvou konců úchopových
řemenů, ať už by byl štít držen na výšku, nebo na šířku. Z praktického hlediska
jsou však patrné některé problémy, které by tento typ úchopu provázely. Při
držení na výšku by se vnější okraj štítu nacházel zhruba v polovině předloktí a
nechával tak odkrytý zranitelný loket. Pokud by byl štít držen na šířku, pak by
poloha otvorů nasvědčovala tomu, že by oba řemeny resp. řemen a držadlo byly
šikmé, což by pravděpodobně nepřispělo k dobrému držení. Nedostatečné zakrytí
štítové ruky je v podstatě stejné jako v předchozím případě. Rovněž je třeba si
uvědomit, že při držení na předloktí se do velké míry ztrácí výhody puklice,
navíc opatřené hrotem. Také vzhledem k velikosti štítu je jeho užívání
s dvoubodovým úchopem značně nevhodné – výhodou a zároveň nutností malých štítů
je jejich užívání spíše dál od těla, kde ztěžují soupeři úhel k úderu a je možné
je aktivně zapojit do boje. To vše je mnohem jednodušší, dokonce lze řící jedině
možné tehdy, když je štít držen pomocí některého z jednobodových úchopů. Proto
se domnívám, že dvoubodový úchop nelze u tohoto štítu předpokládat (snad pouze
v případě, že by se skutečně jednalo štít dětský – viz.výše).

Z uvedených možností jako relativně nejpravděpodobnější tedy vychází nějaká
obdoba úchopu orientálního typu. Zřejmě asymetrická podoba řemenů měla snad
určité opodstatnění – např. nošení štítu navlečeného na předloktí, ale v boji
drženého v pěsti, svou roli tu mohly sehrát specifické požadavky nositele –
např. zranění či zmrzačení štítové ruky, jemuž bylo nutné úchop přizpůsobit.

Výše
uvedené teorie a úvahy jsou pochopitelně založeny na předpokladu, že se skutečně
jedná o štít. Nelze vyloučit ani možnost, že jde o předmět se zcela odlišným
účelem, nebo štít symbolický či kultovní, jak bylo již výše zmíněno. Existuje
také možnost, že jde o formu k tvarování kožených štítů nebo jejich součástí.
Jednoznačná interpretace však není v současnosti možná.

obr. 31: Gross Raden. Dřevěný štít – pohled z boku. Podle E. SCHULDT, 1984, Taf. 25.

Mikulčice

Dřevěných předmětů se v našem prostředí všeobecně zachovalo poměrně málo,
s výjimkou lokality Valy u Mikulčic. Z tamního bohatého souboru dřevěných
artefaktů pochází dva předměty, které by mohly být součástmi štítů.

Prvním z nich je část okrouhlé desky z dubového dřeva o zachovaných rozměrech
46,5 x 31,7 cm. Její tloušťka se pohybuje mezi 0,3 až 0,8 cm, okraj má částečně
zaoblený až zašpičatělý průřez (POLÁČEK, L. – MAREK, O. – SKOPAL, R. 2000, 220,
252). Je zhotovena z kvalitního dřeva, neobsahujícího větší suky nebo jiné kazy.
Povrch předmětu je ohlazen a nejsou na něm patrné žádné pracovní stopy. Ve směru
let je možné pozorovat mírné prohnutí. Celkově působí deska relativně pevně,
ačkoli je poměrně tenká (tloušťka okraje se pohybuje od 5 do 11mm). Poněkud
nepravidelné zakřivení jejího okraje neumožňuje jednoznačně rekonstruovat
původní průměr artefaktu. Mohl by se pohybovat mezi 50 – 60cm.

Interpretace tohoto předmětu je dosud nejasná; jednou z možností je, že mohl
tvořit dno sudu (POLÁČEK, L. – MAREK, O. – SKOPAL, R., 220, 252). To je
samozřejmě možné, nicméně nelze vyloučit, že se jedná o fragment štítu. Tvar by
tomu odpovídal, pravděpodobná původní velikost je sice malá, ale vzhledem k výše
zmíněnému nálezu z hrobu 223/51 z pohřebiště Na Valách, kde byly zjištěny
rozměry 60x45cm, nelze tuto možnost jednoznačně zamítnout. Podobně jako
v případě nevelké tloušťky desky a jejího prohnutí je také třeba brát v úvahu
změny objemu a tvaru dřeva, ke kterým došlo během uložení a případně i pozdější
konzervace. Materiál – dub – sice vyniká tvrdostí, pro použití na větším štítu
je však poměrně těžký; nicméně lze uvést nález malého dřevěného štítu z Gross
Raden, který je rovněž dubový.Výrazným argumentem proti interpretaci desky jako
součásti štítu je ovšem fakt, že na celém povrchu není žádná stopa po upevnění
držadla, řemenů či dalších způsobů úchopu, nebo jiných konstrukčních prvků.

obr. 32: Mikulčice. Část okrouhlé dřevěné desky. Podle L. POLÁČEK, 2000, 252.

Dalším zajímavým artefaktem z Mikulčic je dřevěný předmět nepravidelného, zhruba
obdélného průřezu, dlouhý 45cm, který má uprostřed vyřezané ostré jednostranné
odsazení, sahající asi do poloviny tloušťky. Délka odsazené části je zhruba
22cm. Druh dřeva není blíže určen (POLÁČEK, L. – MAREK, O. – SKOPAL, R. 2000,
232, 279). Celkově působí předmět dojmem polotovaru, plochy jsou velice hrubě
opracované, s výjimkou střední zeslabené části. Tento artefakt by mohl být
držadlem štítu, nejspíše však nedohotoveným. Jeho rozměry této interpretaci
nijak nebrání, stejně tak poněkud pečlivější opracování středové části, za niž
by se štít držel. Chybí otvory nebo jiné úpravy pro uchycení na tělo štítu, ale
to je možné vysvětlit výše zmíněnou teorií, že se jedná o nedokončený výrobek.
Jediným výrazným argumentem proti je skutečnost, že na jednom konci předmětu, na
straně odvrácené od odsazení, je ve dřevu velký suk, který tento konec výrazně
znehodnocuje pro další zpracování. Stejně tak obtížné by bylo v takto poškozeném
dřevu vrtat otvory, nebo ho jinak upravovat pro upevnění. To může být důvodem,
proč se předmět zdá nehotovým – výrobce usoudil, že nemá cenu dále pokračovat.
Lze ovšem jen stěží předpokládat, že si takto velkého suku nepovšiml již na
začátku práce. Jednoznačné vysvětlení funkce tohoto artefaktu je proto nemožné.

obr. 33: Mikulčice. Dřevěný předmět – držadlo? Podle L. POLÁČEK 2000.

Některé mladší nálezy

Behren – Lübchin

Mezi troskami dřevěného mostu byl nalezen soubor šesti bronzových kování. Jejich
délka kolísá mezi 30 až 38 cm. Kování mají půlkulatý průřez, každé je na třech
místech vykováno do plošky opatřené otvorem pro nýt. Každé kování přechází na
jednom konci do dutého puklicovitého útvaru s vytaženým okrajem, opatřeným dvěma
otvory. Na jednom kování byly v otvorech zachovány dva velmi krátké nýty
s plochou hlavicí, pod jedním z nich byl zachován kousek kůže, což dokazuje, že
kováními byl opatřen nějaký kožený předmět. Jelikož byla nalezena v těsné
blízkosti množství zbraní, mohla být součástí výstroje bojovníka, nebo jeho
koně. Časově patří na konec 12. století (SCHULDT 1965, 111).

Jedná se o pozoruhodný nález, k němuž se mi nepodařilo najít analogie. Nálezové
okolnosti skutečně nasvědčují, že se může jednat o součást bojovnické výstroje,
vzhledem k velikosti a relativní masivnosti kování není vyloučeno, že šlo o
součást ochranné zbroje, nebo štítu. Štít se jeví jako pravděpodobnější –
zatímco pro použití na ochranném odění se podobný tvar příliš nehodí (s výjimkou
nějaké formy ochrany nohou), lze si snadno představit, že kování mohla být
paprsčitě umístěna na okrouhlém štítu. Zajímavé však je, že zachované nýty měly
být velmi krátké – tím by byla v podstatě vyloučena možnost, že kování byla
upevněna na dřevěném podkladu. Je tedy možné, že se jednalo o štít kožený, čemuž
by nasvědčoval i zachovaný zbytek kůže. Případně by kování mohla být přinýtována
na kožený podklad, aplikovaný poté na dřevěný štít, takováto konstrukce by však
byla zbytečně komplikovaná, podstatně jednodušší a jistější by bylo prosté
přibití či přinýtování kování přímo ke dřevu.

Stejně tak nelze opomenout ani výše uvedenou možnost, že se jednalo o součást
koňského postroje, případně jiný kožený předmět.

obr. 34: Behren – Lübchin. Soubor bronzových kování. Podle E. SCHULDT, 1965.

Brodek u Přerova

Z blíže neznámého místa pochází dvě železné štítové puklice (z toho jedna
v torzovitém stavu), jejichž nálezové okolnosti nejsou známy. Oba předměty jsou
uloženy ve sbírkách Vlastivědného musea v Olomouci. Rámcově jsou datovány do
druhé poloviny 11. až 12. století. V době vzniku práce byly puklice umístěny
v expozici a nebylo možné je detailněji prostudovat. Průměr zachovalejší puklice
je cca 20 cm. Vzhledem k dataci a velikosti puklic je pravděpodobné, že byly
součástí mandlovitých štítů.

obr. 35: Brodek u Přerova. Železná štítová puklice.

obr. 36: Brodek u přerova. Železná štítová puklice (fragment).

Puklice neznámého původu

Ve sbírkách Vojenského historického ústavu v Praze se nachází železná štítová
puklice, jejíž původ i datace jsou neznámé. V expozici byla označena jako
„Kovová puklice z kulatého štítu, 13. století“. Nepodařilo se mi však zjistit
žádné bližší informace o důvodu této datace, ani o původu předmětu, jelikož není
k dispozici žádná dokumentace.

obr. 37: Puklice neznámého původu ze sbírek Vojenského historického ústavu.

Štětín

Jedná se o horní polovinu mandlovitého štítu, který je sice svou datací již
jednoznačně mimo zaměření této práce, nicméně považuji za vhodné jej zde zmínit,
jelikož se jedná o poměrně ojedinělý nález i v pozdějších obdobích. Štít je
vyroben z olšového dřeva a na povrchu pomalován žlutou, červenou a černou
barvou. Po obvodu jsou namalovány kruhové a oválné tvary, některé s rozetami
uvnitř, uprostřed štítu je patrná část kříže. Spodní hrotitá část štítu chybí,
nicméně ji lze podle tvaru dochované části doplnit a stanovit tak výšku štítu na
135cm a jeho maximální šířku na 86cm. Byl sestaven ze šesti prkének o tloušťce
0,5cm. Zevnitř je na ploše štítu upevněno kožené držadlo. Nalezen byl v jedné
z komor hradby chránící Štětín, jejíž datování se v této části pohybuje mezi
koncem 12. a přelomem 12. a 13. století (UCIECHOWSKA-GAWRON 2003, 188). Není
jisté, zda se jednalo o skutečný štít určený pro boj, je možné, že šlo o
dekorační nebo symbolický předmět. Nasvědčoval by tomu již fakt, že štít byl
pomalován, takže zřejmě nebyl potažen kůží. Bez ní by ovšem jeho trvanlivost
v boji byla značně snížena, ne-li úplně vyloučena. Olšové dřevo není příliš
pevné a samo o sobě by při své nevelké tloušťce sotva odolalo úderu sekery nebo
bodu kopím. Naproti tomu je toto dřevo poměrně lehké, v kombinaci s kůží by
mohlo sloužit svému účelu relativně dobře, nasvědčuje tomu i fakt, že olšové
štíty jsou známy rovněž z britských ostrovů (VENCL 1984, 335, RAFTERY 1984,
129). Samozřejmě není možné jen z faktu, že štít byl pomalován jednoznačně
usuzovat na jeho potažení či nepotažení kůží. Je koneckonců možné, že by se na
koženém potahu nacházelo další malování, nebo by byla použita tence seškrabaná
pergamenovitá surová kůže, skrz kterou by malování bylo vidět, byť nepříliš
zřetelně (zejména drobné rozety v kruhových ornamentech na okraji štítu by byly
velmi nezřetelné, na druhou stranu kříž v jeho středu by byl pravděpodobně
dostatečně výrazný)

Zda byl štětínský štít reálným ochranným prostředkem, nebo měl jinou, ryze
nebojovou funkci, není jisté. Osobně se přikláním spíše ke druhé možnosti.

obr. 38: Štětín. Torzo mandlovitého štítu. (měřítko zřejmě chybné). Podle UCIECHOWSKA-GAWRON, 2003.

Zhodnocení hmotných pramenů

Z výše uvedeného výčtu dokladů štítů u Slovanů je zřejmé, že pokud štíty
existovaly, pak s největší pravděpodobností opravdu v podobě organických
artefaktů, které se v našem prostředí nedochovaly. V této souvislosti je ovšem
zarážející, že ani z okolních zemí, osídlených Slovany, není znám nález
takovéhoto štítu, ačkoli podmínky pro jeho zachování by tam bylo možné najít.
Výjimkou je fragment štítu ze Štětína a zmíněný dřevěný štít z Gross Raden,
který však s největší pravděpodobností není skutečnou obrannou pomůckou, ale
spíše kultovním předmětem, spojeným s tamější svatyní. Vyjdeme-li tedy z
předpokladu, že ve většině případů byly štíty zhotovovány z organických
materiálů, je nutno se zamyslet nejen nad tím, o jaké materiály se jednalo, ale
také nad konstrukcí a technologií výroby, v neposlední řadě také nad praktickým
použitím takovýchto štítů v boji.

Teoretické úvahy

V podstatě žádný z uvedených nálezů nelze jednoznačně interpretovat jako součást
štítu, nicméně u některých je tato možnost poměrně pravděpodobná. I za
předpokladu, že všechny nálezy by skutečně ke štítům patřily, je však
pozoruhodné, že nálezy poukazují na značnou různorodost slovanských štítů,
kterou je možné vyložit více způsoby. Je to:

1. chronologická odlišnost štítů – je možné, že se konstrukce štítů měnila
   v průběhu času, tuto možnost je však velmi obtížné posoudit, jelikož nálezů
   není dostatečné množství pro přesnější chronologické rozčlenění.
2. geografická
   odlišnost – štíty se mohly odlišovat v rámci různých oblastí, kde byly
   ovlivněny tradicemi i místní dostupností materiálu. Podobně jako
   v předchozím případě naráží tato teorie na nedostatek nálezů i nestejný stav
   výzkumu jednotlivých regionů a lokalit. Do jisté míry jí odporuje také
   různorodost nálezů i v rámci jediné lokality, ačkoli obvykle jsou tyto
   jednotlivé nálezy opět nejisté.
3. praktická
   odlišnost – štíty se mohly lišit podle způsobu boje svého majitele – odlišný
   štít pro pěší a jezdce, případně i podle druhu zbraně, která byla se štítem
   používána. Tak například člověk bojující kratší sekerou se potřebuje
   k soupeři dostat dostatečně blízko, proto může použít štít s držením na
   předloktí, jelikož mu zde poněkud omezený dosah štítu nevadí. Lučištník,
   bojující nejčastěji na velkou vzdálenost, může mít pro případ potřeby na
   zádech lehký kožený štít, který by nebyl příliš praktický pro boj v první
   linii, ovšem v nouzi výrazně zvýší obranyschopnost nositele.
4. sociální
   odlišnost – bylo by poměrně logické, že štíty opatřené kováním vlastnili
   spíše bohatší bojovníci, zatímco chudší se spokojili s celoorganickými. To
   však nevysvětluje již zmíněnou absenci kování v řadě bohatých hrobů.

Rozdělení nálezů

Zhodnotíme-li nálezy, které lze označit za pozůstatky štítů, dojdeme k několika
základním skupinám. Zároveň je možné, že tyto skupiny ukazují současně i různé
typy štítů. Nálezy lze rozdělit zhruba takto:

• Pásová kování
• Skoby a hřeby
• Puklice
• Drobné kovové fragmenty
• Hroty
• Kotoučovitá kování
• Držadla
• Organické zbytky

tabulka 1: Rozdělení možných nálezů součástí štítů. Legenda: H – hrobový nález, S – sídlištní nález

Pásová kování

Pásová kování jsou, podobně jako hřeby a skoby velmi těžko interpretovatelná.
Mohla být součástmi štítů, stejně dobře však i kováním rakví a hrobových výdřev,
či kováním jiných, blíže nerozpoznaných předmětů. Jejich účel na štítech se mohl
různit, od prostého zpevnění plochy či hrany až po funkci držadla. Pásová kování
jsou zastoupena nálezem z Lahovic, kdy však bylo kování již rozpadlé na rzivý
pruh, takže bližší informace neposkytlo. Dále se jedná o horb č. 93 ze
svatojiřské baziliky, kde bylo jedno z kování prohnuté, interpretované také jako
držadlo, druhé pak bylo zastoupeno jen zlomkem. Jiným možným nálezem jsou
fragmenty kování z Hradce nad Moravicí, avšak vzhledem k nedostatku informací o
nálezových okolnostech je o něm třeba uvažovat se značnou rezervou.

Skoby a hřeby

Zda některé z nálezů skutečně jsou pozůstatky štítů, může do jisté míry
napovědět současný výskyt stejného předmětu jak v hrobech, tak v sídlištním
materiálu, který může blíže objasnit využití předmětu a tím např. zpochybnit
dříve jednoznačné interpretování řady železných kování jako součástí rakví. To
se týká několika skupin nálezů. V prvé řadě jsou to samozřejmě hřeby, které se
někdy objeví v hrobě bez zjevného účelu a jejichž nálezy na sídlištích jsou
poměrně časté. Jde však o předmět natolik univerzální funkce, že jej není možné
pro tuto teorii použít, snad s výjimkou krátkých hřebů s širokou hlavou, o nichž
se soudí, že byly používány k „čalounickým“ účelům – upevnění kůže či jiné
organické látky na dřevěný podklad (KLÍMA 1975, 148). V případě štítu by mohly
upevňovat k dřevěnému korpusu kožený potah, ačkoli pro tuto konstrukci nejsou
nutné. Není mi však znám bojovnický hrob, který by obsahoval větší množství
takovýchto hřebů, s výjimkou uvedeného hrobu 119/50, jehož zařazení mezi
bojovnické hroby však není přesvědčivé.

Jinou možností jsou skoby, konkrétně železné dvouramenné skoby menších rozměrů,
podobné např. zmíněnému exempláři z Oškobrhu. V jejich případě je situace do
jisté míry podobná hřebům – opět se jedná o univerzální předmět, nicméně jsou
zde určité odlišnosti. Zatímco hřeb je nejrozšířenějším kovovým spojovacím
prvkem vůbec, dvouramenná skoba se vyskytuje řidčeji a má specifičtější funkci.
To platí zejména pro skoby, jejichž ramena jsou na konci ohnuta zpět – byla
takto zahnuta po probití skoby materiálem a tak umožňují zjistit jeho tloušťku.
U skob použitých pro slabší materiál, zvláště pokud se vyskytnou v hrobech, je
pak relativně vysoká pravděpodobnost, že nesloužily jako spojovací kování rakví,
jak se běžně soudí, ale byly součástí mnohem subtilnějšího předmětu.
V bojovnických hrobech se pak může jednat o součást štítu, ale ani zde není
možné nic jednoznačně stanovit. Stojí však za pozornost, že drobnější
dvouramenné skoby se vyskytly na hradišti Břeclav – Pohansko, v poloze Lesní
školka v objektu 113 hned v několika exemplářích, přičemž tento objekt je možné
interpretovat jako kovodělnou (MACHÁČEK 2002), snad přímo zbrojířskou dílnu na
základě nálezu množství kroužků z brnění, zbytku pece (výhně?) a velkého souboru
dalšího železného materiálu, mezi ním i obdélného puklicového plechového kování,
které by rovněž mohlo být součástí ochranné zbroje (analogická kování jsou známa
i z dalších lokalit, zejména hradišť, kde lze výskyt ochranného odění
předpokládat; mimo jiné se zcela stejné kování vyskytlo i na Jižním předhradí
Pohanska). Také v několika sousedních objektech – např. 109, 111, 112, se
vyskytly podobné nálezy, naznačující specializovanou (zbrojířskou?) řemeslnou
výrobu a stejně tak i celá řada dvouramenných skob (MACHÁČEK 2002). Lze si pak
poměrně snadno představit, že specializovaný řemeslník – zbrojíř se mohl věnovat
i výrobě, dokončování či opravám štítů, přičemž používal právě zmíněné skoby. Ty
mohly sloužit ke spojování dřevěných desek, upevnění štítového úchopu či
přichycení koženého potahu na plochu štítu. Mohly sloužit i k jeho opravám,
např. ke stažení poškozeného místa v potahu i korpusu, jako tomu bylo u štítů
laténských (WALDHAUSER 1999, 204 – 209). Umístění skoby v ploše či hraně štítu
mohlo rovněž zpevnit nejvíce exponované oblasti, chránit důležité spoje nebo
přispívat k ochraně ruky.

Samozřejmě není možné veškeré nálezy drobnějších dvouramenných skob považovat za
jednoznačné součásti štítů a to jak nálezy hrobové, tak i sídlištní. Kromě
ojedinělých případů, kdy se skoby ve větším množství vyskytnou v sídlištním
objektu spolu s doklady zbrojířské výroby, jak tomu bylo v případě Pohanska –
Lesní školky, takřka není možné určit jejich konkrétní funkci. Ani ve výše
uvedeném případě není tato nterpretace nezpochybnitelná, skoba mohla být v dílně
využita mnoha způsoby a pro specializovaného řemeslníka jistě nebyla ani příliš
drahým výrobkem, takže se jich běžně mohlo vyskytnout i více.

V případě nálezu skoby v hrobě je situace poněkud odlišná, ale ani zde není
možná jednoznačná interpretace. Na možnost, že různé v hrobech nacházené hřebíky
a skoby byly součástmi štítů, upozornil např. V. Hrubý (viz výše). Nověji se
proti automatickému označování skob a hřebů za součásti rakve vyslovil např. L.
Galuška, ačkoli je dává do souvislosti spíše s jinými způsoby úpravy hrobové
jámy (GALUŠKA 2005, 204). Jistě, ani každý nález skoby v hrobě není možné
považovat za součást štítu, ale oproti nálezu sídlištnímu je zde podstatně menší
množství možných interpretací. Zatímco skoba v sídlištním prostředí mohla být
použita mnoha způsoby jako stavební, nábytkové či jiné konstrukční a spojovací
kování, v hrobě jsou možné v podstatě tři základní možnosti – součást rakve,
dřevěného obložení hrobu a součást hrobové výbavy. Problémem ovšem zůstává, jak
určit, které využití se konkrétní skoby týkalo (pomineme-li možnost náhodného
výskytu skoby v zásypu apod.).

Jak bylo uvedeno výše, určitým vodítkem mohou být skoby se zpět zahnutými konci,
které umožní určit sílu probitého materiálu – např. skoba z Oškobrhu. Vzhledem
k tomu, že neznáme běžnou tloušťku slovanských štítů, je však tato možnost opět
pouhou teorií. Ani v případě, že by skoba naznačovala takovou sílu materiálu,
jaká je pro štít již neúnosně velká (např. 3cm), jelikož by byl příliš těžký na
ovládání, není možné takovéto využití jednoznačně zavrhnout – skoba mohla
procházet nejen samotnou deskou štítu, ale také dalšími prvky, pokud se takové
na štítech vyskytovaly – různá žebra, svlaky apod. Rovněž skoba s rovnými,
nezahnutými rameny nemusí být jako součást štítu zamítnuta, ani když ramena
rovněž svou délkou přesahují předpokladatelnou sílu štítu – skoba mohla být
zaražena do jeho hrany, kde mohla plnit více funkcí – zpevnění proti
rozštípnutí, spojení dvou desek či prkének a zaklenutí mezery mezi nimi,
připevnění koženého potahu, reparace a zpevnění již poškozeného místa atd.
Příkladem mohou být výše uvedené hroby z pohřebiště u kostela na Pohansku u
Břeclavi.

Proti interpreaci skob v hrobech jako součástí štítů hovoří naopak skutečnost,
že se vyskytují i v hrobech žen, či mužských hrobech beze zbraní a někdy i
jejich uspořádání poměrně jasně naznačuje použití na rakvi či výdřevě (viz
výše). Proto nelze za současného stavu poznání funkci skob v hrobech s jistotou
určit, vždy se bude jednat o více či méně pravděpodobnou teorii.

Puklice

Puklice se ve středoevropských nálezech vyskytly velmi řídce. Jedná se o
exemplář z Pohanska u Nejdku a drobnou pukličku z Vlastislavi. Zbytek rozpadlé
puklice mohl obsahovat také hrob 119/AZ Na Valách, bližší informace však již
není možné zjistit. Nález z Pohanska u Nejdku nelze jednoznačně datovat, avšak
v případě, že by skutečně souvisel se slovanským osídlením lokality, byl by
jediným známým nálezem štítové puklice z našeho území (z období raného
středověku).

Vlastislavská puklička je také poněkud problematickým nálezem. Jako středová
puklice reálného štítu téměř jistě sloužit nemohla (viz výše). Pokud tedy neměla
zcela jiný účel a byla skutečně součástí štítu, jedná se opět o unikátní nález,
k němuž by bylo možné uvést mladší analogie z Orientu (viz výše), případně i
z raně novověké Evropy.

Celkově je zřejmé, že kovové puklice nikdy nebyly u Slovanů obvyklé, jejich
ojedinělý výskyt ve slovanském prostředí je nejčastěji vázán zejména na oblasti,
do nichž zasahovali Skandinávci. Ani v těchto vzácných případech nelze obvykle
říci, zda byly nalezené puklice vůbec Slovany užívány, spíše naopak (hroby
z Ruska, puklice z Arkony).

Drobné kovové fragmenty

Nálezy
této kategorie jsou v práci uvedeny spíše jako příklady, jelikož drobné úlomky
železa se v hrobech vyskytují častěji, v sídlištním materiálu je pak jejich
interpretace ve většině případů nemožná. Do hrobů se drobné kousky železa mohly
dostat více způsoby – od náhodného vtroušení do zásypu až po rozpad části
hrobového invnetáře. Jejich interpretace jako součástí štítů je velmi nejistá a
lze ji uvádět vždy jen se značnou rezervou. S větší pravděpodobností o ní lze
samozřejmě uvažovat pouze u bojovnických hrobů. Ty jsou v práci zastoupeny
hrobem z Mikulčic – Kosteliska, Stěbořic a snad i hrobem 119/AZ ze Starého
Města, kde je přesnější popis a interpretace železného předmětu nemožná. O
konkrétní funkci těchto fragmentů na štítech se lze pouze domýšlet, jelikož stav
předmětů obvykle nedovoluje bližší určení, stejně tak při dokumentování hrobů
jim bývá věnována menší pozornost, takž často již nelze zjistit např. přesnou
polohu předmětu v hrobě. V některých případech by se snad mohlo jednat o zlomky
pásových kování, případně jiných, blíže nespecifikovatelných zpevňujících
součástí štítu.

Hroty

Štítové
hroty jsou v podstatě pouze teoretickou skupinou nálezů. Lze říci, že zřejmě
netvořily typickou součást slovanských štítů, ale některé nálezy možnost jejich
použití naznačují. Jedná se o torzo dřevěného štítu z Gross Raden, přijmeme-li
jeho interpretaci, dále se hrot, byť velmi malý, vyskytl na kování z hrobu
119/AZ Na Valách. O možném umístění hrotu na štítové puklici z Pohanska u Nejdku
je možné uvažovat vzhledem k otvoru v jejím vrcholu, avšak datování nálezu je
značně nejisté. Konečně je tu hrot s tulejkou z hrobu 246 z Pohanska u Břeclavi,
jehož interpretace je rovněž velmi nejasná a k němuž lze uvést i další, zcela
analogické hroty (viz. výše).

Pokud se
v případě nálezu z Gross Raden skutečně jedná o štít, ať už kultovní, nebo
reálný, je pak vcelku nepochybné, že hroty na štítech nebyly Slovanům neznámé.
Samozřejmě, mezi tímto artefaktem a nálezy z velkomoravských hrobů je značná
časová i geografická mezera, stejně tak se neshoduje velikost hrotu, proto nelze
činit pouze na základě několika málo nálezů jednoznačné závěry. Určitým náznakem
by mohla být písemná zmínka v „anonymní relaci“ (viz níže), v nichž se štít
objevuje ve výčtu zbraní. Jelikož štít byl všeobecně rozšířen po celé tehdejší
Evropě a nepředstavoval tedy nic neobvyklého, je možné, že jej autor zmínil
vzhledem k jeho útočnému využití, při kterém by se právě hrot mohl dobře
uplatnit. Stejně tak je však možné, že tím naznačil, že řadoví bojovníci nenosí
zbroje a chrání se jen štíty, naopak současně zmiňuje drahocenná brnění
vlastněná Svatoplukem.

Kotoučovitá kování

Tento druh
nálezů je zastoupen velmi řídce fragmentem kování z Pohanska – Lesní školky a
železným kotoučem z Vlastislavi. Ani zde tedy není možno říci, že se jedná o
typickou součást štítu, spíše naopak. Navíc o obou nálezech a jejich souvislosti
se štíty lze pouze uvažovat, jejich jednoznačná interpretace v současnosti není
možná. Vlastislavský exemplář mohl mít více funkcí (viz. výše), zatímco účel
kování z Pohanska vzhledem k jeho fragmentárnímu stavu není možné přesvědčivě
stanovit. Jeho zdobnější zpracování však naznačuje, že se jednalo o prestižnější
předmět, nikoli např. o misku na pražení, jak bylo navrhnuto u vlastislavského
nálezu. Celkově lze tedy říci, že kotoučovitá kování, pokud se na štítech
vyskytla, byla velmi řídkým jevem.

 

Držadla

Držadla
štítů jsou v nálezech zastoupena – byť teoreticky – čtyřmi nálezy. Jedná se o
dřevěný předmět z Mikulčic, železné dtžadlo z Bojné a železná kování z hrobů
v Lahovicích a bazilice sv. Jiří, která byla dříve označena za držadla (v
případě Lahovic za „vnitřní pouto“ – viz. výše), avšak jejich funkci lze chápat
i jinak.

Jelikož žádný
z uvedených předmětů není možné jednoznačně interpretovat, je celkové zhodnocení
této skupiny nálezů značně obtížné. Obecně je výskyt nějaké formy držadla na
štítu zcela nezbytný vzhledem k základnímu účelu štítu jako aktivní složky
ochranné výstroje, držené v ruce a tedy pohyblivé. Jak však ukazují historické i
etnografické analogie, úchop může mít množství podob, závislých jak na tvaru,
velikosti a materiálu štítu, tak v neposlední řadě na způsobu boje a tedy i
obrany. Proto nelze u žádného ze zmíněných nálezů vyloučit, že mohl sloužit jako
štítové držadlo, zároveň však pro toto tvrzení chybí jednoznačné důkazy.

 

Organické zbytky

Pozůstatky dřeva, kůže a jiných materiálů organického původu se vyskytly ve dvou
hrobech z pohřebiště Na Valách, dále byly naznačeny tmavě zbarveným pískem
v hrobě z Lahovic, zbytek pletiva z prutů obsahoval hrob z Klobouků a konečně
lze uvést část okrouhlé dřevěné desky z Mikulčic. Ve výčtu chybí dřevěné
držadlo(?), pocházející rovněž z Mikulčic a také zbytky kůže a nýtovaného plechu
z Pohanska. Držadlo bylo uvedeno výše v příslušné podkapitole o držadlech a
fragmenty plechu a kůže z Pohanska nelze jakkoli blíže interpretovat, proto zde
nejsou podrobněji rozebírány. Vzhledem k zachování pouhých zbytků dřeva na
povrchu železného předmětu tu rovněž nejsou uvažovány nálezy se Stěbořic a
Svatojiřské baziliky, podobně jako z hrobu 199/51 Na Valách, kde byla
interpretace nálezu přehodnocena.

Z celkového
výčtu organických zbytků je jejich souvislost se štíty pravděpodobná zejména u
hrobů 223/51 a 224/51 Na Valách a hrobu z Lahovic, zatímco zbytky pletiva
z Klobouků lze interpretovat i mnoha jinými způsoby (viz. výše), podobná je i
situace desky z Mikulčic. Na základě tří uvedených nejpravděpodobnějších nálezů
lze v materiálu štítů rozpoznat dřevo a kůži bez kovových součástí; v případě
lahovického hrobu byl organický základ doplněn železným kováním, avšak samotná
organická složka nebyla blíže určena.

Písemné prameny

Mezi písemnými prameny jsou uvedeny nejen ty, které se týkají našeho území, ale
i zmínky všobecnějšího rázu. To považuji za vhodné vzhledem k podobnosti
problematiky slovanských štítů na většině jimi obývaného území. Jelikož detailní
kritika písemných pramenů, spojená např. s lingvistickým rozborem užitých názvů
štítů by již přesahovala možnosti i rozsah práce, jsou zde uvedeny pouze stručné
úryvky zachovaných textů bez podrobnějšího rozboru.

Zmínky o štítech se objevují už v nejstarších písemných zprávách o Slovanech.
Z 6.století je to například zpráva Prokopia z Kesarie, který ve své Historii o
válce Gótské uvádí:

„… ἐς μαχηυ δὲ ϰαϑιστάμενοι
πεξῇ μὲν ἐπὶ τοὺς πολεμίους οἱ πολλοὶ ἴασιν ἀσπίδια ϰαὶ ἀϰόντια ἐν χεσὶν
εχοντες, ϑωραϰα δὲ οὐδαμῆ ἐνδιδύσϰονται τινὲς δὲ οὐδὲ χιτῶνα οὐδὲ τριβώνιον
ἔχουσιν, ἀλλὰ μόνας τὰς ἀναξυρίδας ἐναρμοσάμενοι μέχρι ἐς τὰ αἰδοῖα, οὕτω δὴ ἐς
ξυμβολὴν τοῖς ἐναντίοις ϰαϑίστανται…“ (PROKOPIUS 1963, VII. 14.
352) .

„…Jdou-li do boje, postupují proti nepříteli pěší se štíty a s kopími
v rukou. Brnění si nikdy neoblékají. Někteří nenosí ani košile, ani pláště,
nýbrž jen nohavice na bedrech široce opásané a tak ustrojení jdou i proti
nepříteli….“ (HAVLÍK 1987, 40).

 

Pseudo-Maurikios v Knize o stratégii popisuje slovanskou výzbroj následovně:
„Ozbrojen bývá každý muž dvěma krátkými oštěpy, někteří též pěknými štíty,
ale těžko přenosnými. Užívají také dřevěné luky a krátké šípy, napuštěné
jedem, který hned účinkuje…“(HAVLÍK 1987, 43).

 

Tyto informace v téměř nezměněné podobě uvádí i Lev VI. Moudrý v knize „Stručné
podání válečné taktiky“, které bylo kompilací některých starších textů, včetně
právě Pseudo-Maurikiova díla (MMF III., 349).

„ …Ώπλίζοντο δέ ποτε μιϰροῖς
ἀϰοντίοις̦ ἤγουν ῥιϰταρίοις δυσὶν ἕϰαστος ἀνὴρ,
tin ὲV d ὲ
ϰa ὶ s ϰoutao ίοις
meg άlo ις
ἐpim ήϰesin ,
οἶον ϑυρεοῖς, ἐϰέχρηντο δὲ ϰαὶ τόξοις ξυλίνοις,…“

„…vyzbrojovali se pak někdy malými kopími, to jest oštěpy, každý muž dvěma,
někteří pak i velkými podlouhlými štíty na způsob pavéz; užívali i
dřevěných luků a šípy měli napuštěné jedem…“ (MMF III., 362: 107).

 

Známá je rovněž zmínka ve Fuldských análech k roku 871, vztahující se přímo
k našemu území, která nás informuje, že:

„ …Sclavi Marahenses nuptias faciunt, ducentes cuiusdam ducis filiam de
Behemis; quod cum supradicti viri, id
est Arn et alii, qui cum eo erant, comperissent, ilico armati adversarios
sequebantur. Illi autem fugientes ad vallum memoratum ignari venerunt; ibique
propter angustiam loci equis et armis derelictus vix nudi evaserunt. Nostrates
vero supervenientes DCXLIIII equos cum frenis et sellis atque eiusdem numeri
scuta, quae fugientes dimiserant, invenerunt; et haec nullo resistente
tollentes ad castra laeti reversi sunt. …“

„…moravští Slované strojili svatbu a přiváděli dceru kteréhosi vévody z Čechů.
Když se to dozvěděli výše uvedení mužové, tj. Arno a jiní, kteří s ním byli,
ihned ozbrojeni pronásledovali nepřátele. Ti prchajíce, přišli však z neznalosti
ke vzpomenuté hradbě a tam pro těsnost místa museli zanechat koně a výzbroj a
zachránili holý život. Když tam naši přišli, našli 644 koní s otěžemi a sedly a
stejný počet štítů, které tam prchající zanechali, a bez odporu to
sebrali a vrátili se radostně do tábora. …“ (MMFH I., 106: 74)

 

Dále lze zmínky o štítech u Slovanů nalézt v několika zprávách orientálního
původu, které do značné míry shodně vycházejí z tzv. „anonymní relace o
tureckých a východoevropských národech“. Jedná se o komplex zpráv vzniklý
v druhé polovině 9. století na základě informací získaných muslimskými kupci
v Povolží, ke konci století byl pak spis zredigován a doplněn novějšími údaji.
Zřejmě existoval v několika exemplářích (MMF III., 342).

Abú Alí Ahmad ibn Omara Ibn Rusta, u něhož nalézáme zřejmě nejstarší zachovanou
verzi „anonymní relace“, uvádí v Knize vzácných drahokamů, že „…jejich zbraně
jsou krátké oštěpy, štíty a kopí a nemají jiných…“ (MMF III., 346).

 

Dalším dílem je spis nazvaný Hudúd al-´Álam – Kraje světa. Jedná se o anonymní
perský rukopis z roku 982/3, sepsaný v severním Afghánistánu nebo východním
Íránu. Dílo má kompilační charakter. Kromě „anonymní relace“ byly při jeho
tvorbě použity i zprávy dalších arabských zeměpisců. Tím, že se snažil uvést
údaje z různých pramenů v soulad, autor Hudúd al´ Álam zřejmě silně zkreslil
reálnou situaci a celkově je třeba brát jeho údaje s určitou rezervou (MMF III.,
421). Část textu, v níž popisuje slovanskou výzbroj však z „anonymní relace“
zjevně vychází, jelikož se od Ibn Rustova díla téměř neliší: „…jejich
zbraněmi jsou štíty, krátké oštěpy a kopí…“ (MMF III., 422).

 

Ibn Mahmúd Gardízí, persky píšící autor žijící v první polovině 11. století,
rovněž použil ve svém díle „anonymní relaci“, avšak zřejmě ji neznal z díla Ibn
Rustova, ale z jiných zdrojů. V díle Gardízího je „relace“ doplněna některými
novými údaji, vztahujícími se k 10. století, jejich zdroj však není znám (MMF
III., 425). Ve své „Okrase historie“ uvádí: „…a jejich zbraně, jimiž válčí,
jsou oštěp, štít a kopí…“(MMF III., 428).

 

Konečně lze uvést Knihu o přirozených vlastnostech zvířat od Šarafuzzamána
Táhira al-Marwázího (Kitábu tabá´i´i l-hajawáni li-Šarafi Zamáni Táhiri
al-Marwazíi). Autor, žijící na přelomu 11. a 12. století do svého převážně
zoologického a lékařského díla začlenil i kapitoly s geografickou tematikou.
Údaje z „anonymní relace“ čerpal zřejmě z díla al-Džajháního nebo Ibn Rusty,
doplnil však novější informace (MMF III., 432). Výčet slovanských zbraní je
ovšem opět téměř shodný s ostatními : „…jejich zbraněmi jsou oštěpy, kopí a
pěkné štíty…“ (MMF III., 433).

Jak je zřejmé, všechny zprávy uvádějí naprosto shodně, že Slované užívají kopí,
oštěpy a štíty. Ve zprávách je zmíněn i Svatopluk, zároveň je však zřejmé, že
některé poznatky se týkají spíše zemí obývaných východními Slovany, možná
obsahují i informace o zcela cizích kulturách. Jedinou odchylku obsahuje
al-Marwazího údaj o „pěkných štítech“, který ovšem bez dalších informací není
k většímu užitku, lze se opět, podobně jako u Pseudo-Maurikia domnívat, že tím
mohlo být míněno malování na štítech, případně že bylo zhodnoceno jejich dobré
zhotovení..

 

Konečně Ibrahím ibn Jákub, autor židovského původu z Tortosy v muslimském
Španělsku, jehož dílo se nezachovalo v úplnosti, ale v pozdějším zpracování
zeměpisce Abdalláha al-Bakrího, ve své zprávě o Slovanech, datované do druhé
poloviny 10.století uvádí: „…V Praze se zhotovují sedla, uzdy a málo
trvanlivé štíty užívané v jejich zemích.“(MMF III., 413; J. Páuliny
uvádí „hrubé štíty“ (PÁULINY 1999, 117) – ze slovenštiny možno přeložit jako
tlusté či hrubě zhotovené, případně i jako velké).

 

Veškeré výše uvedené zprávy jsou sice cennými doklady užívání štítů u Slovanů,
nicméně nám nezanechávají žádné bližší informace o podobě, velikosti a
konstrukci štítů. Pouze zpráva Pseudo-Maurikia uvádí, že štíty jsou pěkné, ale
těžko přenosné. Tato informace nám mnoho užitku nepřinese, jelikož není možné si
podle ní o štítech vytvořit jednoznačnou představu. To, že byly „pěkné,“ by
mohlo znamenat, že byly dovedně pomalované, nebo jinak vyzdobené. Ovšem to, že
byly „těžko přenosné,“ je velmi nejednoznačné. Například mohlo jít o jakousi
obdobu středověkých pavéz nebo tarasů – pavézy (ϑυρεοῖς)
zmiňuje i Lev VI., není však jisté, zda si správně vyložil smysl původního
textu. To by mělo smysl při obléhání měst, nebo jiných opevněných pozic, což se
při slovanských vpádech na Balkán mohlo stávat. Ovšem autor klade poměrně značný
důraz na partyzánský charakter slovanského způsobu boje, při němž se bojovníci
uchylují do lesů a nenadále přepadají nepřítele. Při takovéto taktice by pak
štít typu pavézy majiteli spíše překážel. Samozřejmě není vyloučeno, že tyto
těžko přenosné štíty měli pouze někteří bojovníci, kteří jimi při střelbě kryli
ostatní, lehčeji vybavené.

Je poměrně zvláštní, že autoři uvedených zpráv často štít uvádějí mezi výčtem
zbraní, pouze Prokopios jej zmiňuje v té souvislosti, že nenosí zbroje ani odění
horní části těla a bojují s kopími a štíty v rukou. Je samozřejmě možné, že jiná
formulace byla nadbytečná, autor považoval jaksi za samozřejmé, že štít je pouze
obranným prostředkem, ale je tu ještě jiná, čistě teoretická možnost výkladu.
Bylo by možné, že štít byl mezi zbraněmi zmiňován proto, že byl jako zbraň
aktivně používán – mohl být opatřen hrotem, nebo byly vedeny údery jeho hranou.
Proti této možnosti ovšem opět vystupují hmotné prameny – pokud by se mělo
štítem aktivně útočit, bylo by velmi pravděpodobné, že by se na něm nacházely
kovové součásti – hrot, kování okraje apod. Samozřejmě je možné takto použít i
štít neokovaný, ale spíše v nouzi, nebo jako doplnění útoku zbraní, nikoli
aktivně a často.

 

Zmínka z Fuldských letopisů sice nepřináší o štítech žádné konkrétnější
informace, ale i tak z ní můžeme vyčíst některá fakta. Prvním z nich je zmínění
přesného počtu štítů, tedy 644. Samozřejmě, toto číslo musíme brát s rezervou,
neboť je možné, že výčet kořisti byl kronikářem patřičně upraven ve prospěch
biskupa Arna. Nicméně při tak významné události, jakou byla svatba mezi
příslušníky vysoké nobility (v této souvislosti se uvažuje, že se jednalo přímo
o Svatoplukovu nevěstu Svatožizň – viz. MMFH I., 106, pozn. 19) není rozhodně
vyloučen i takto vysoký počet koní a tedy i ozbrojených jezdců doprovodu.
Pozoruhodné je i to, že počet koní a štítů je stejný, tedy že štítem byl vybaven
každý z jezdců. Pokud nebyly štíty jednoduše odhozeny na útěku, mohlo by jejich
zmínění spolu s plně vystrojenými koňmi naznačovat, že štíty byly převáženy u
sedla. Vzhledem k mým úvahám o odlišnosti slovanských a franských štítů je
zajímavá i okolnost, že štíty stály vítězům za sebrání. Není ovšem jisté, zda je
franští vojáci pobrali kvůli jejich ceně, praktické použitelnosti pro ně samé,
nebo jen jako válečnou trofej. Pokud by totiž odlišnost slovanských štítů byla
měla původ v rozdílném způsobu boje, Frankům by pravděpodobně nebyly příliš
platné. Vzhledem dalším, výše zmíněným možnostem, proč byly štíty pobrány však
nelze v této otázce jednoznačně rozhodnout.

Zpráva Ibrahíma ibn Jákuba je zřejmě jediná, která přímo dokládá výrobu štítů na
našem území. Není bez zajímavosti, že se o štítech zmiňuje spolu s výrobou sedel
a uzd – tedy převážně kožedělných výrobků. Je tedy možné, že rovněž při výrobě
štítů byla uplatňována kůže. Ze zprávy se však nedozvíme, zda tomu tak skutečně
bylo a pokud ano, zda byla štíty kůží potahovány, nebo byly přímo z kůže
vyráběny.

Ikonografické prameny

Kromě pramenů písemných jsou k dispozici také zobrazení štítů. Jak je pro tuto
problematiku příznačné, jejich výklad je poměrně nejednoznačný.

Zřejmě jediný doklad z našeho území pochází ze známého souboru vyobrazení koní a
jezdců z libušínské hradby, kde se kromě níže popsané rytiny lze pozastavit
ještě nad jednou, u níž je však velmi nepravděpodobné, že zobrazuje štít, spíše
se jedná o schematické načrtnutí jezdcova trupu (nasvědčovala by tomu i
skutečnost, že jezdec nemá zobrazenu žádnou zbraň).

Pouze jedna rytina je poměrně jednoznačně interpretovatelná. Schematicky
načrtnutý bojovník na koni je vybaven kopím s praporcem a jeho trup kryje velký
kruhový štít. Plocha štítu je zcela prázdná, beze stop naznačení puklice, nebo
jiného kování. Z. Váňa o štítu uvádí, že je okrouhlý, dole tupě zahrocený, což
má spolu s kopím s křidélky a praporcem datovat rytinu na přelom 10. a 11.
století (VÁŇA 1973, 56, 79, obr. 42). Domnivám se však, že se o zahrocení spodní
části štítu nejedná, ale že tvůrce rytiny nezvládl pravidelný okrouhlý tvar a
obrys štítu tedy vytvořil několika navazujícími liniemi, jak je patrné i
z dalších lomů obvodové linky; několikrát navázaná je i linie kopí.
Přihlédneme-li k poměrům velikostí koně a jezdce, zdá se, že štít měl neobyčejně
velké rozměry, jeho průměr se mohl pohybovat okolo 100 cm. Samozřejmě je třeba
vzít v úvahu značnou schematizovanost a primitivnost rytiny, kde poměry nemusí
odpovídat skutečnosti. Nelze vyloučit ani možnost, že rytina byla karikaturou a
štít byl z nějakého důvodu záměrně zvýrazněn.

obr. 39: Libušín.Vyobrazení jezdce se štítem. Podle Z. VÁŇA, 1973.

K tomuto vyobrazení lze uvést analogii z Polska – je jí stříbrný šperk,
pocházející z lokality Lisówek v Polsku. Znázorňuje bojovníka na koni,
vybaveného kromě přilby a kopí také kruhovým štítem. Štít je poněkud menší, než
na libušínské rytině, ale oproti ní je mnohem detailněji znázorněn. V jeho
středu je útvar složený ze dvou soustředných kruhů, který by snad mohl
představovat puklici. Od okraje ke středu štítu směřuje šest obloukovitých
laloků, které snad mají naznačovat vnější potah štítu, nebo nějaké zesilovací
prvky, snad jakási žebra. Je také možné, že tyto laloky, stejně jako útvar
uprostřed, jsou pouze malbou, nebo jiným zdobením.

obr. 40: Lisówek. Vyobrazení jezdce se štítem. Podle EM, 07.02.09.

---

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jméno *

Emailová adresa *

Webová stránka

Komentář

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>