Kůň ve službách člověka – Slované

Informace o vývoji chovu koní u Slovanů soustřeďujeme hlavně na naše země, zatímco údaje o největších chovatelských oblastech – východních slovanských zemích – zestručňujeme vzhledem k četné dosažitelné literatuře z posledních desetiletí.

Tato kapitola o Slovanech je převzata z knihy Jaromíra Duška, Kůň ve službách člověka
(středověk); Praha: Apros, 1995. I přestože můžete v textu narazit na
informace 
historicky sporné, či nepodložené , je tento text pro poznání koní u Slovanů
velice přínosný.
Obrázky použité v tomto článku, jsou v knize řazeny u jiných kapitol, ale
mají jistou vypovídající hodnotu i pro koně u Slovanů, proto byly zařazeny i k
tomuto článku. Přičemž, jsou některé obrázky nahrazeny nebo doplněny.

- redakce -
 

VÝCHODNÍ SLOVANSKÉ ZEMĚ

Slované žili mezi Karpatami, Dněprem a Odrou. V době, kdy na ně ještě
nepůsobily vlivy antické kultury, žili obdobně jako Germáni. Počátkem středověku
bydleli většinou v pevných domech v sídlištích, postavených pro dobu využívání
půdy a lesa. Některé slovanské národy žily kočovně, jejich obydlím byly kočovné
vozy. Muži byli znamenitými jezdci a věnovali se více bojům, lupům n honům,
zatímco zemědělství bylo v rukou žen a starců. Staří Slované zpočátku nebojovali
jezdecky, ale jako pěší, se štítem k ochraně.

Rozšířený byl chov skotu; do doby, než Slované poznali od Germánů mince, byl
skot také platidlem. Koně chovali ve stádech, neboť to byla zvířata obětní a
byla rovněž zdrojem masa. Slované se také brzy naučili vyrábět z klisního mléka
kumys; způsob jeho přípravy převzali patrně od turkotatarských kmenů. Chutnost
kumysu a jeho léčivé účinky byly tedy známy již začátkem středověku. Vzácnost
tohoto nápoje připomínají i záznamy na dvorech pruských knížat. Chov koní ve
větším rozsahu je však zaznamenán až v období 7. a 8. století a mimo oblasti
ruských zemí jím bylo proslulé i Mazovsko. U některých východoslovanských národů
byla stáda koní dokonce tak velká jako stáda skotu. Koně byli pro ně zdrojem
potravy – podle rozsahu nálezů kostí bylo požívání koňského a hovězího masa na
stejné úrovni. U Polabských Slovanů byly však početní stavy koní podstatně menší
než u Slovanů východních a koně u nich nebyli tolik používáni v lidské výživě.

Skromnost a prostota života Slovanů vyplývá i z nálezů hrobů. Zámožní mužové
byli pochováváni s osobními koňmi, částí družiny a jednou z žen. Výbava na
posmrtnou pouť však byla velmi jednoduchá. Skromnost výbavy rodin vyplývala z
poměrně častého stěhování, podmíněného dočasným využíváním půdy; proto byla i
jejich obydlí po dlouhou dobu jen jednoduchá, primitivní a nevzhledná.

Koně používáni ve válečnictví byli také zdrojem obživy bojovníků. Při válečných
i loupežných taženích se koňské maso opékalo na rožni, nebo se plátky masa pekly
na žhavém uhlí. Způsob života táhnoucích jezdeckých jednotek vyplýval z bojových
záměrů, které pak podmiňovaly jejich vybavenost.

Čím byly vojenské akce dlouhodobější a náročnější na početní stav vojska, tím
musela být jeho vybavenost větší. Tím byla však ovlivněna mobilnost těchto
útvarů; projevovala se zpomalením denních pochodů. Válčení bylo u Slovanů,
obdobně jako u jiných národů, činností mužů. Vyskytovaly se však i ženy, které
byly výbornými jezdkyněmi a bojovnicemi; o jedné z takových slovanských kněžen
se zmiňuje Dětmar; uvádí že pila, jezdila na koni a dovedla i muže zabít.

Drezůra divokého koně. Reliéf na stříbrné váze z Nikopolu, Rusko. (redakce)

Zvlášť příznivé podmínky pro chov koní mělo Rusko. Již ve starověku tam žil
proslavený jezdecký národ Skytů, vytlačený postupně od 4. století rovněž
jezdeckým národem Sarmatů; oba byly íránského původu. Později se však početní
stavy koní zmenšily, přičemž důvody tohoto poklesu nejsou známy, a jen pozvolna
se zvyšovaly četnými boji s nomádskými kmeny Mongolů, Tatarů atd., kterým Rusové
ve válkách koně ukořistili. Ještě ve 13. století byla ruská vojska tvořena
převážně pěšáky a jízda byla stále málo početná. I v bitvách s Čingischánovými
vojsky a s vojsky jeho synů byl nedostatek jezdectva v ruském vojsku znatelný.
Ve větším rozsahu začalo být jezdectvo v Rusku používáno až v 15. století.
Potřeba koní hlavně pro vojenskou potřebu vyžadovala organizaci vlastních chovů.
Značnou vzpruhou pro chov koní v Rusku byli koně přivážení tatarskými družinami
vyslanců a obchodníků. Počet takto dovezených koní dosáhl v r. 1474 40 tisíc.
Tím se v zemi zvýšil zájem o koně a podnítil, zvláště u ruských bojarů,
zakládání chovů. Chov koní podpořili car Ivan III. (1462-1505), který při
zřízení dvora podle evropského vzoru ustanovil také v r. 1496 vrchního
stájmistra, tedy funkci dosud v Rusku neznámou. Když v 16. století Rusové
zvítězili v Krymské válce, ukořistili více než 60 tisíc koní, což byl značný
zisk pro zlepšení vlastního chovu; mimo jiné i proto, že mezi ukořistěnými koňmi
byli velice cenní jedinci.V oblasti Krymu, stejně jako v celém jižním Rusku a v
kavkazských zemích, byli koně četných plemen, často s podílem orientální krve.

Celkově se však ukazuje, že chov koní v Rusku nabyl na dynamickém rozvoji až v
novověku, a to plánovitým zakládáním hřebčínů a hlavně hřebčinců. Větší
pozornost než v Rusku byla ve středověku chovu koní věnována v Pobaltí,
kde obzvláště Litva patřila mezi státy s největšími chovy. Litevské chovy se
prolínaly s polskými, neboť i v Polsku byl chov koní v popředí národního zájmu.

O těchto koních se ještě zmiňujeme při popisu organizace chovu koní v řádu
německých rytířů. Poněvadž ve středověku byli do Ruska získáváni ponejvíce koně
z asijských zemí a teprve později (většinou až v 18. stol.) z proslulých
evropských chovů, zmíníme se ještě o některých plemenech asijských, která ruské
ovlivňovala.

V zemích ležících na sever a severozápad od Arábie, tedy v Malé Asii, Sýrii,
Mezopotámie a zakavkazských oblastech, např. v Arménii, byli chováni koně blízcí
typem i výkonností arabským koním; byli však poněkud mohutnější, což vyplývalo z
jiných podmínek prostředí,
umožňujících bohatší výživu. Vysokou úrovní chovu se proslavilo Turkmensko;
zejména vynikali koně známí pod jménem argamaks", kteří měli velký podíl arabské
krve. Turkmenský kůň byl chován kočovnými Kurdy a dále v Arménii a Turecku, kde
byl znám již z doby římské nadvlády jako kůň kapadocký (podíl orientální krve
arabské a perské a menší podíl krve mongolské). Výkonné stepní koně chovali také
Kirgizové a Baškirci.
Na Sibiři, především v její východní části, byli chováni koně mongolské plemenné
skupiny. Nejušlechtilejší a nejvýkonnější byli koně v oblasti Bajkalského
jezera. V západní části Sibiře nabýval typ chovaných koní na mohutnosti, a to v
intencích příznivějších přírodních podmínek. Pro chov mongolských koní byly
výborné podmínky v travnatých okrajových oblastech pouště Gobi. Uvádí se, že v
Mongolsku se ve 12. století páslo 360 císařských stád koní, z nichž každé čítalo
1 200 jedinců. Z mongolských koní vznikla četná plemena. Lze předpokládat, že
při extenzivním způsobu chovu koní a odchovu hříbat v těchto asijských
oblastech, dobývaných postupně Ruskem, byl po dlouhá staletí komplex prostředí
poměrně stabilní. Po velmi dlouhé období tedy nedocházelo k výraznější typové a
tvarové proměnlivosti plemen v důsledku pomalé kolonizace a zkulturňování země.
Pro většinu asijských plemen chovaných ve střední a severní části Asie byly
přírodní podmínky velmi tvrdé, což prodlužovalo dobu jejich vývoje. V průběhu
ontogeneze (vývoje) se střídaly fáze dynamického růstu v letním období s
růstovou stagnací v období zimním. Při tomto způsobu odchovu se komplex
životních podmínek stal významným selekčním kritériem. Slabší jedinci byli z
chovu vyřazováni, takže populace použitá k reprodukci měla konstituci velmi
tvrdou. Tito koně pak byli schopní absolvovat rozsáhlá vojenská tažení
mongolských dobyvatelů, a to nejen v Asii, ale i v Evropě.

NAŠE ZEMĚ

Sokolník – vyobrazení sokolnníka na koni. Velká Morava. 9. století. (redakce)

Chov koní byl v našich zemích rozšířen již dávno před příchodem Slovanů. Chovali
je Keltové, Markomani, Sarmanti, Kvádové, Hunové aj. Na počty a typy koní na
našem území lze usuzovat jen z archeologických nálezů. Známý je např. nález
koňských kostí u Libic. Rovněž nástěnné kresby v Libušíně jsou dílčími příspěvky
k upřesňování vývoje chovu v dávných dobách. Rozhodně je nutné předpokládat
míšení koní typu mongolské plemenné skupiny, kteří byli patrně
v převaze, a koní typu tarpánních (koně východního neboli orientálního typu)
Karavanními stezkami se do oblastí pozdějšího českého státu dostávali však
i koně západního (okcidentálního) typu, tzn. chladnokrevní, z germánských zemí,
hlavně z provincií římských. Určité zprávy o přílivu koní do střední Evropy
pochází až z doby vpádu Hunů. Tímto obdobím začínáme tedy hodnotit počátek chovu
koní v našich zemích.

Zatímco na rozhraní starověku a středověku se v chovu koní v našich zemích
projevoval vliv plemen a rázů chovaných v jižních oblastech ovládaných Římany,
po vpádu Hunů do střední a západní Evropy v 5. století nabyl na významu vliv
jejich koní mongolských, kterých měl vojevůdce Attila značné počty. Právě
mobilnost jeho jezdeckých formací byla podmíněna výkonností těchto konstitučně
tvrdých koní.

Každý jezdec měl na pochodu nejméně dva koně, aby je střídala neunavil, čímž se
výrazně zvýšila pohyblivost vojska. Pro zvýšení pohotovosti vojsk k různým
tažením organizoval Attilla svody koní a jejich odvody v celé jím tehdy ovládané
říši, tedy od Kavkazu, Povolží a Dunaje až po Rýn. V době jeho výbojů (434-453)
se při válečných akcích četní koně z jeho jezdeckých formací dostávali do držení
protivníků a využívali se pak i v plemenitbě.

V našich zemích byl vliv těchto mongolských koní největší na území dnešního
Slovenska. a jižních částí dnešní Moravy, tedy v oblastech sousedících s Uhrami,
kde měl Attila hlavní sídlo. Moc Hunů byla zlomena po porážce Aetiem na
Katalaunských polích (451). A právě na přelomu starověku a středověku dochází k
dalšímu stěhování národů a k následnému osídlení našich zemí Slovany.

Poznatky z konce 5. století ukazují na držení koní migrujícími slovanskými
kmeny; počty koní nebyly však velké. Kulturní vývoj těchto nových slovanských
osídlenců byl zpočátku ovlivňován Góty. Značný hospodářský vzestup v našich
zemích byl zaznamenán za vlády franského kupce Sáma. Franský vliv se projevil i
v kultuře života včetně bydlení a zobrazil se přirozeně i v rozvoji chovu koní.
Koně však nebyli zpočátku využíváni ve větším rozsahu ve vojenských akcích neboť
slovanští bojovníci, kteří přišli na naše území, válčili jako pěší. Avšak již v
7. a S. století, tedy v době hradištní, kdy území pozdějšího českého státu bylo
protkáno řadou opevněných osad – hradišti, nabýval chov koní na významu. Kůň se
totiž stal důležitým dopravním a tažným zvířetem a postupně se začal používat i
ve vojenství, což se na dlouhou dobu stalo určujícím činitelem pro další rozvoj
chovu ve středověku.

Karel Veliký (768-814) na koni s císařskými insigniemi; na koni sedí bez třmenů. Kůň je malého rámce, méně ušlechtilý, mohutný. Je menší než jezdec. Kůň této 27 cm vysoké sošky vypovídá o úrovni tehdejšího chovu, kdy koně dosahovali jen výšky divokých koni. Je však zajímavé, že v době panování Karla Velikého byly v rámci rytířských her pořádány také jezdecké karusely, náročné na přiježděnost koní.

Současné slovanské národy vytvářely první státní útvary a formovaly se v 6. až
9. století. Na kulturní růst Slovanů působil výrazně i vliv Byzance, takže
v 9. století se již řadili mezi národy kulturní. Naše země se staly významnými
vývozci zemědělských produktů, medu, plátna, kožešina koní. Na rozvoj kultury a
hospodářství v našich zemích mělo značný vliv období Velké Moravy, kterou po
roce 906 vyvrátily uherské kmeny – porazily u Bratislavy německé vojsko a vnikly
až do oblastí mezi Rýnem a Pyrenejemi. Po porážce na Lechu v r. 955 se Uhři
začali postupně usazovat. Jejich koně ovlivňovali některé naše chovy, zvláště v
oblastech sousedících s Uhry.

V prvních dvou až třech staletích po osídlení našich zemí Slovany lze
předpokládat výraznější míšení domácích plemen koní s koňmi přivedenými Slovany.
Rovněž vpády Avarův 6. a 7. století obnovily krevní příměs mongolských koní,
avšak vzhledem k dalšímu historickému vývoji byl tento vliv v chovu koní jen
dočasný a v následném šlechtění populace koní brzy zanikl. Z přírůstků v 8. století byli nejvýznamnější koně Sámovi, patřící k těžkým typům, tedy koním chlad
nokrevným; předznamenávali tak typy budoucích koní rytířských. Počty koní se v našich zemích začaly v 8. a 9. století rychle zvyšovat s náznakem jejich
postupné typové stabilizace, kterou musíme posuzovat přirozeně i z hlediska
přílivu koní ze všech směrů obchodních stezek. Na míšení různých plemen koní lze
usuzovat i z intenzity provozu na karavanních stezkách, neboť koně se stali brzy
žádaným obchodním artiklem. Podle obchodního pohybu bylo možné sledovat nejen
vývoz, ale i dovoz koní požadovaného typu. Zvyšující se význam koní se postupně
promítal do všech sfér života společnosti.

U Slovanů měly např. značný význam postřižiny, při kterých se mladík stával
mužem. obřad provázený slavností byl obzvláště okázalý u synů čelních rodů, kdy
mladík musel symbolicky usednout na koně. Ovládnutí koně, resp. jízdy na něm, se
tak stalo symbolem mužství.

Významnou křižovatkou karavanních cest se stala Praha, v které po založeni Hradu
(kolem r. 850) vzniklo v místech dnešního Staroměstského náměstí velké tržiště.
Pro jeho zásobování rozličným tovarem byli významní právě koně, využívaní
převážně jako soumaři. Kolem tržiště vyrůstala rychle kupecká osada, která se
spolu s ním stala středem nově vznikajícího podhradí. K prosperitě obchodu
přispívala vhodná poloha města, neboť byla křižovatkou obchodních spojů severu s
jihem a západu s východem. Pro čilý obchodní ruch bylo přínosem i výhodné místo
u blízkého vltavského brodu. To vše předurčovalo rychlý růst Prahy, jejíž
rostoucí význam byl podmiňován rozmachem moci Přemyslovců.

Koně byli stále důležitějšími v hospodářském rozvoji země a postupně se stali
nepostradatelnými i v životě vládnoucí vrstvy. Jejich chov se stále rozšiřovala
již v 9. století byli hojně vyváženi. Raffelstettský celní tarif Východní marky
z let 903-906 informuje o tom, že jedním z hlavních vývozních artiklů z Čech
byli koně.

Podle tohoto celního tarifu bylo za dovoz hřebců i klisen do Bavorska zaplaceno
clo ve výši 113 až 1112 zlatého solidu. (Solidus byl zlatá římská mince o
hmotnosti 4,55 g, která přežívala i po rozpadu říše římské.) K problematice cel
za vývoz a dovoz lze poznamenat, že právě celní poplatky byly do značné míry
regulujícím faktorem v prosazování chovatelských záměrů v jednotlivých zemích.

Chovu koní se postupně věnovala stále větší pozornost, neboť v dopravě, a to jak
v osobní, tak v obchodní, a ve vojenství byli nezastupitelní. Zvláštní význam
měli i u nás koně v lovectví, které patřilo k nejoblíbenějším zábavám šlechty.
Pořádané hony a štvanice byly však i přípravou jezdců a také koní k bojovým
účelům. Nároky na výkonnost koní a jejich přiježděnost v těchto lovech a
štvanicích byly mimořádné. V lovectví bylo tehdy velice rozšířeno sokolnictví,
kterému se věnovaly i ženy, a je pozoruhodné, že svým loveckým a jezdecký uměním
se mezi muži výrazně prosazovaly. Sokolnictví převzali středoevropští Slované od
Hunů. U mongolských kmenů bylo totiž sokolnictví velmi rozšířené a Mongolové v
něm byli skutečnými mistry. Kdy přesně bylo sokolnictví převzato v našich
zemích, nelze určit, avšak nález reliéfu z tepaného stříbra s jezdeckým motivem
lovce se sokolem z Veligradu (Starého Města) z doby Velkomoravské říše z 9.
století ukazuje již na rozšíření tohoto způsobu lovu. Na tomto terči je zobrazen
zajímavý typ koně. Je menšího rámce, je však kompaktní se silným kostnatým
fundamentem a s rousy; je to těžký rytířský kůň, chladnokrevník nebo kříženec s
podílem chladnokrevné krve. Je zajímavé, že tehdejší umělec již zobrazil těžkého
koně s vysokým zdvihem hrudní končetiny v karpálním kloubu, a to dokonce v
zaúhlení, které je v akeentaci přeexponováno. Avšak toto pojetí je poučné tím,
že umělec jistě záměrně zdůrazňuje tuto formu chodu určitou hypertrofií, tak jak
se s tímto pojetím setkáváme v celém období středověku a raného novověku. Koně
museli být tedy znamenitě přiježděni se zvýrazněním vysoké akce chodu. Jestliže
byli koně jezdecky připraveni na takové výkonnostní úrovni, musela být již tehdy
vysoká profesionální zdatnost jezdců a cvičitelů. To vše vyplývá i ze
skutečnosti, že v rozvíjející se rytířské době získával kůň i v našich
podmínkách významné postavení z hledisek ceremoniálních a stavovských, nejen
tedy výkonnostních neboli obecně užitkových. Nález meče a pozlacených bronzových
ostruh v hrobu prvního křesťanského knížete Rostislaval) ve Velkomoravské říši
(syna Mojmírova) dokládá rytířskou symboliku i v rituálních obřadech, kdy kůň
byl nezbytným atributem společenského postavení středověkého velmoc. A právě
ostruhy měly v této době zvláštní stavovskou funkci.

I při nedostatku dokumentace o rozvoji chovu koní v našich zemích po jejich
osídlení Slovany je zřejmé, že se zde chov koní během dvou až tří století rychle
rozšířil a stal se součástí vojenského, společenského a hospodářského života.
Využití koní v hospodářské sféře, jmenovitě v zemědělství, bylo jen pozvolné,
což však byl úkaz obdobný jako v ostatních zemích.

Jednou z prvních zprávo koních Čechů je údaj ve Fuldských análech z r. 871.
Moravská jízdní družina doprovázející německou princeznu byla přepadena Němci a
spasila se útěkem. Němci tak ukořistili 644 kont české družiny, včetně výstroje
a štítů ozbrojenců. Ve zprávě se jmenovitě uvádí ukořistění sedel a uzd.
Zvyšující se rozsah chovu kontu českých zemích vyplývá i z Kyjevského letopisu z
r. 969. Uvádí se v něm výrok knížete Svjatoslava své matce a bojarům o bohatství
Čech a Uher na stříbro a koně. Zajímavé poznatky o životě v našich zemích a
rovněž o chovu koní v druhé polovině 10. století přináší zpráva Ibrahima Ibn .lakuba,
kterého pověřil diplomatickou cestou cordobský kalif Z poznatků tohoto
cestovatele vyplývá, že Čechy jsou nejlepší zemí na severu s dostatkem potravin,
kde za 1 kirát (0,212 g, tj. český denár) lze koupit tolik ječmene, že vystačí
jezdci pro výživu koní na 40 dní, nebo deset slepic či pšenici na výživu člověka
na 30 dní. Ve městě Frága (Praha) se vyrábí sedla, uzdy a tlusté štíty. Zpráva
tedy potvrzuje, že již tehdy byl chou koní v našich zemích velmi rozšířený a
stejně tak výroba sedel a uzdění.

Na postupném hospodářském rozmachu se postupně podílel i chov koní zajišťujících
dopravu. Počet karavanních cest přes naše území se stále zvyšoval, což
napomáhalo výměně kulturních poznatků i hospodářskému růstu. Jedna z prvních
karavanních stezek, tzv. „stezka jantarová" z doby vrcholného rozmachu antického
Říma, která vedla z jihu do Pobaltí Moravskou branou, nabývala znovu na významu,
avšak již jako jedna z dalších, neboť se hlavně rozšiřovala obchodní síť se
zeměmi západními. Nejfrekventovanější byl pohyb na cestě spojující Prahu s
Bavorskem. Tento obchodní styk se přirozeně promítl i v chovu koní, kteří
dopravu zajišťovali. Rozšiřování poselských a obchodních cest vyžadovalo také
zajištění bezpečnosti cestování, a to ozbrojeným doprovodem jezdců a strážemi na
koních. Zvýšený obchodní ruch se promítl i ve vývozu koní. V menším rozsahu byli
však koně také dováženi, zejména těžší koně pro potřebu rytířské jízdy, jejíž
význam stále rostl.

Lze tedy konstatovat, že koně chovaní v těchto stoletích v našich zemích byli
jak v typu koní mongolských, tak v typu koní tarpánovitých a rozšiřovat se začal
i chov koní západních, jejichž omezený dovoz lze zaznamenat již v době Sámovy
říše v 7. století. Kůň západního typu se k nám dovážel ze zemí germánských a
také alpských. Počty těchto chladnokrevných koní byly však podstatně menší než
počty jiných plemenných typů. Jejich dovoz se později zvyšoval při kolonizaci
našich zemí německými přistěhovalci. Kohoutková výška koní se pohybovala od 120
do 150 em. Největší počet koní dosahoval podle archeologických nálezů výšky 138
em. Ve slovanských oblastech byli chováni koně lehčího rámce. Lze předpokládat,
že způsob odchovu byl velmi extenzivní s prodlouženou dobou vývoje.

Koně byli zařazováni do výcviku ve věku čtyř, eventuálně pěti let. Časová a
prostorová lokalizace koní uvedených plemenných typů není však prakticky možná,
problematiku navíc komplikuje i jejich časté křížení a velká migrace národů a s
nimi i jejich koní.

Zároveň s rozvojem chovu koní vznikala v našich zemích zvláštní pozemková
služebnost, tzv. „kobylí pole". Avšak tato výsada se vztahovala jen na tzv.
polodivoké klisny ,sveřepice", které nesměly být podkovány a musely bát označeny
výžehy majitele. Pokud byly podkovány, byly považovány za klisny orné.
Označení klisny „orné" nebo ,,plužné" bylo používáno i v urbářích řádu německých
rytířů (v období 12. až 15. století). Je zajímavé, že právě v tomto řádu bylo
pro označování pracovních koní používáno mnoho názvů, které však byly vlastně
synonymy a lze se s nimi setkat při studiu historických urbářů, které jsou
nedílnou součástí ikonografických studií. Rozmanitost názvů si lze vysvětlit
skutečností, že v této době převládaly četné místní názvy koní.

Tapiserie z Bayeux z 11. století královny Matildy (zhotovila ji v letech 1070-1077) v délce 63 m a výšce 54 cm; líčí tažení vojska jejího chotě Viléma Dobyvatele do Anglie v r. 1066. Na uvedeném výřezu tapiserie (asi 70. díl) jsou zobrazeny dvě skupiny jezdců. U koní je zdůrazněn široce nasazený krk, jehož ohnutí má demonstrovat jejich vysokou přiježděnost. Koně jsou v poněkud těžším teplokrevném typu. Pozoruhodné je doplnění tématu loveckými motivy.

Motivů s koňmi je na tapiserii z Bayeux celá řada. Zde je například motiv s bojovníky. (redakce)

Zmínka o zřizování „kobylích polí" je např. v zakládací listině kolegiálního
kostela litoměřického z r. 1057, podle které se této církevní instituci dostalo
stádo 100 klisen i s pastvištěm. Pastviny byly ohrazeny a u stáda byl krmič (nutritor).
V zakládací listině Strahovského kláštera (1143-1148) se však v obdobném případě
u stáda klisen už neuvádí krmič, ale pastýř (paster equarum) jménem Ostoj. Již
název jeho funkce, tedy pastýř, naznačuje způsob držení těchto koní. údaje o
chovu polodivokých koní na kobylích polích nejsou bohužel více specifikovány a
nelze použít ani ikonografické metody, neboť mimo záznamy urbářů nemáme
představy o typu těchto koní a nelze upřesnit, zda se jednalo o koně divoké či
zdivočelé (v dokumentaci se uvádějí jako polodivoké). Avšak nejpravděpodobněji
se jednalo o „normální" domestikované koně, převážně volně žijící v přírodě,
kteří mohli být v případě potřeby po odpovídajícím zácviku pracovně využíváni.
Jejich použití bylo motivováno hlavně požadavky vojenskými.

Služebnost kobylích polí byla patrně nejrozšířenější v období raného středověku,
neboť záznamy z pozdního středověku jsou již velmi skromné a ukazují na
odeznívání této formy držení koní. To by mohlo do určité míry naznačovat, že již
docházelo k značnému úbytku stád divokých i zdivočelých koní.

O kobylích polích se ještě zmiňuje tzv. Rožmberská kniha z 2. poloviny 13.
století a dále pak zápis z desek dvorských při řešení dědického sporu z r. 1395,
kdy po majiteli Frici z Liblic byla kobylí pole uvedena na jeho majetku ve
čtyřech obcích — v Liblicích, Bušicích, Nedomicích a Bukoli.

O kobylích polích jsme se obsáhleji zmínili proto, že tato forma chovu podmínila
intenzivnější narůst početních stavů koní v našich zemích, a proto nebylo možné
tuto formu chovu přehlédnout. Na základě archeologických a osteologických nálezů
se lze se domnívat, že k podstatnému snižování početních stavů koní ve
středoevropských oblastech docházelo v období středověku vlivem osídlování
lesnatých pohraničních i vnitrozemských oblastí. Dalším faktorem byly méně
příznivé přírodní podmínky pro volný život divokých koní, než bylo prostředí ve
východních oblastech Evropy a v Asii s rozsáhlými stepními prostorami. Konkretizovat celý proces domestikace a paralelní přežívání divokých koní v
jednotlivých zemích je velmi obtížné. (V této pasáži bychom chtěli upozornit na
používání termínu „polodivoký kůň", neboť v hipologii má tento termín jiný
obsahový smysl než v pracích pojednávajících o historickém vývoji zemědělství.)

Snižování počtu divokých koní bylo také způsobeno oblibou koňského masa, které
konzumovaly národy mnoha zemí a pojídáno bylo i v klášterech. A tak již v 8.
století psal papež Řehoř III. sv. Bonifáci: „Ty jsi dovolil některým jíst maso
divokých i domácích koní. Nyní, svatý bratře, nedovol toho."
Obliba koňského masa a dále škody působené stády divokých koní vyvolaly jejich
plošné vyhubení. Lovem se zabývali také zvláštní střelci v rámci plánovitého
zkulturnění osídlovaných oblastí.

Při popisu vývoje chovu koní v našich zemích jsme se zaměřili spíše na první
staletí po příchodu Slovanů; konkrétnější informace o rozsahu chovu a vývoji
typů koní v dalších časových etapách středověku jsou obsaženy v dalších
kapitolách, kde mají širší funkční význam, zejména v kapitole o využití koní ve
vojsku. V této souvislosti je však třeba se ještě zmínit o našich panovnících,
kteří nejen byli dobrými jezdci, ale také podporovali rozvoj chovu koní.

Je přirozené, že všichni panovníci museli jezdit na koni, neboť to byl ve
středověku jediný způsob dopravy. Jezdecká výkonnost panovníků byla však
rozdílná. Zmíníme se tedy o těch nejlepších. Boleslav I. (935-967), jezdec a
hipolog, rozšířením přemyslovského panství na Moravu umožnil zavedení určitých
organizačních zásad v chovu koní z hlediska vojenských potřeb. Boleslav II.
(967999), který sjednotil politicky zemi vyvražděním Slavníkovců, byl také
-obdobně jako jeho otec – dobrým jezdcem. V rakvi, v které byl pochován, byl
oblečen v dlouhém brokátovém plášti a byly v ní nalezeny pohřební potravinové
obětiny (kusy masa z různých zvířata četná vejce). I tato skutečnost ukazuje, že
pohanské zvyky přetrvávaly i v našich zemích ještě staletí po pokřestění
pohanských kmenů. Břetislav I. (1034-1055) byl výborným jezdcem a ovládal na
koni všechny formy boje, jak s mečem a kopím, tak střelbu lukem. Je zajímavé, že
na svou dobu byl neobyčejně vysoký (185 cm) a koně byli tehdy podstatně menší,
takže výškový nepoměr jezdce a koně ztěžoval automatizaci pohybů, tak nezbytnou
při souhře jezdce a koně, zvláště v bojových akcích. Svou vojenskou přípravu v
mládí a jezdeckou zdatnost využil v četných vojenských taženích, která
absolvoval jako údělné kníže moravské a později jako kníže české. Jeho syn
Vratislav II. (1061/85-1092), první král český, ač sám výborný jezdec, se zabil
právě pádem z koně. Vratislav II., ještě jako kníže, svolal schůzku se svými
bratry Otou a Konrádem k projednání způsobu prosazení jejich dalšího bratra
Jaromíra za pražského arcibiskupa. Sešli se na hostivařských lukách u Prahy, aby
schůzka unikla větší pozornosti. Všichni cestovali na koních, což potvrzuje, že
i nejvyšší panstvo muselo být na takové jezdecké úrovni, aby z různých míst
svého působení v zemi bylo schopno překonat tak velké vzdálenosti. Druhý český
král Vladislav II. (1140/58-1174) patřil mezi velmi dobré jezdce, stejně tak
jako Přemysl Otakar I. (1197-1230), Václav I.2) (1230-1253) a rovněž Přemysl
Otakar II. (1253-1278). Václav I. proslul svým jezdeckým, uměním v lovectví,
Přemysl Otakar II. v turnajích — byl jejich propagátorem a zaváděl je v našich
zemích. Byl tak velkým vyznavačem rytířských turnajů, že i ve válečném stavu při
očekávání hlavní bitvy s vojsky uherského krále Bely IV. (1235-1270) se oddával
rytířským hrám a turnajům. Snad ještě větším turnajovým zápasníkem byl král Jan
Lucemburský, jehož jezdecké umění a hipologické znalosti byly všeobecně
uznávané. Svou hipologickou odbornost nabytou v západních zemích využil pro
zlepšování chovu koní v našich zemích. Sám byl velmi vzdělaný, studoval na
bohoslovecké koleji v Paříži (na pozdější Sorbonně). Byl rytířem v tom
nejpravějším smyslu slova –vojsko do bitev vodil vždy první. Z posledních
panovníků – Čechů ve středověkém období byl dobrým jezdcem a hipologem Jiří
Poděbradský.

Je přirozené, že v panovnických sídlech musel být ustájen větší počet koní pro
cestování panstva a jejich ozbrojený doprovod, pro kurýrní službu, pro lov a
štvanice, pro turnaje a v neposlední řadě pro ceremoniál. Zvláště velká
frekvence cest byla s královskými hrady.

Zvláštní význam měl hrad v Mělníku – po jeho založení v r. 1274 vzniklo
královské město, které bylo zpočátku vdovským, později věnným městem českých
královen. Pobývala v něm i Eliška Přemyslovna. Poslední královna, která v
Mélnícežila, byla Johana z Rožmitálu, vdova po Jiřím z Poděbrad. Z královen-vdov
žijících na Mělníce nelze opomenout královnu Barbaru Cejlskou, vdovu po císaři
Zikmundovi, která zasahovala do politického života v Čechách (korunována byla v
r. 1437). Prosazovala na trůn Jagellonce proti nárokům Albrechta, svého zetě.
Zemřela na mor v r. 1451; ze všech královen byla nejznámější svým nevázaným
životem. Pro cestováni dam byli na hradě k dispozici koně odpovídajícího
exteriéru a charakteru, mimochodníci, neboť i cesty z tohoto královského hradu
do sídelního města Prahy musely královny vykonat na koni.

Hodnocení chovu koní uzavřeme obdobím vlád Ferdinanda I. (1526-1564), Maxmiliána
II. (1564-1576) a Rudolfa II. (1576-1612), neboť v době jejich panování se
vytvořily nové podmínky pro rozvoj chovu vzhledem k rozsáhlejším poznatkům ze
západních zemí, včetně většího přílivu španělských koní chovaných dále
čistokrevně, či využitých k zušlechťování našeho domácího chovu. Vzhledem ke
kvalitativně novým podmínkám v nastupujícím renesančním obdobím, vybrali jsme
záměrně k uzavření období středního věku druhou polovinu Ferdinandovy vlády.
Právě toto období, výrazněji poznamenané pronikáním renesance do českých zemí,
se promítlo v celém životním stylu tehdejší společnosti. Začala se zvyšovat
všeobecná vzdělanost, nastoupilo rozumové nazírání na svět, rozšiřoval se tisk a
tím i úcta k vědomostem a vědám všeobecně, zvyšovala se úroveň žití a změnilo se
chápání života a významu člověka. A tak renesance změnila smysl lidské existence
a její podstaty. V chovu koní byl také významným přínosem tisk, kterým bylo
možné rychle rozšiřovat principy chovu a přípravy koně. Je zajímavé, že
hipologické učebnice z období středověku i z prvních staletích novověku byly
maximálně stručné, věcné, srozumitelné. S přibývajícím poznáním příbuzných –
návazných věd se publikace obsahově rozšiřovaly a výklad látky se prohluboval.
Přínosem období Ferdinandovy vlády byla také snaha uplatnit v chovu pevnější
organizační zásady, které byly stimulovány poznatky z vyspělých španělských
chovů, jejichž získání umožnily příbuzenské vztahy panovnických dvorů, tedy
Karel V. – Ferdinad I., Filip II. – Maxmilián II. atd.

Poněvadž pro rozvoj chovu koní, zejména španělských, byla významná doba panování
Maxmiliána II., stručně si ji připomeneme. Tento panovník, v dobách, kdy byl
ještě arcivévodou, poznal chovy španělských koní během svého působení u
císařského dvora v Madridu, na kterém pobýval až na menší výjimky od roku 1544.
Vysoké kvality španělských koní měl možnost poznat ve válečných akcích svého
strýce císaře Karla V. v tažení proti Francii a v šmalkaoldské válce v Německu,
v které doprovázel císaře (1546, 1547). I po vítězství u Mülberka pobýval nadále
u císařského dvora v Madridu. Po zásnubách s infantkou Marií, svou sestřenicí,
dcerou Karla V., vyhlášených v roce 1548 v Augspurku, znovu odjel do Španělska.
Na této cestě jej doprovázel tehdy ještě velmi mladý Vratislav z Perštejna3). A
tak již v době Maxmiliánova následnictví byli do našich zemí hromadně
importováni španělští koně. Jejich chov byl později umístěn do velké obory u
Kladrub.

V roce 1562, již jako český a německý král, projednal Maxmilián II. se
španělským Filipem II. výchovu svých dvou synů Rudolfa a Arnošta na madridském
dvoře. Důvodem této dohody Maxmiliána, který sám z područí španělského kléru a
moci Karla VI. a později Filipa II. utíkal, byla vidina španělského dědictví; v
té době neměl ještě Filip II. mužského potomka.

V době vlády Maxmiliána IL a poté i jeho syna Rudolfa IL byla rakouská říše v
neustálých válkách s dobyvačnými Turky. V obrovských tureckých armádních
uskupeních byla výrazně zastoupena lehká jízda a při tureckých nájezdech
docházelo ke křížení trofejních tureckých koní s domácími plemeny. Vliv
tureckých koní se uplatňoval více ve východních částech rakouské říše, zatímco v
její střední a západní části dominovali koně španělské provenience. Významnými
protagonisty jejich chovu byli právě oba císařové Maxmiliám II. a Rudolf II. Za
panování Rudolfa II. byl založen kladrubský hřebčín k chovu španělských koní;
jeho založení se mylně připisuje jeho otci, i když za Maxmiliánova panování koně
v kladrubské oboře byli chováni. Toto období je v naší literatuře obšírně
popsáno v souvislosti s historií chovu starokladrubského koně a tak od dalšího
rozboru upouštíme.

Poněvadž se zmiňujeme o válkách s Turky, podívejme se ješt ě, k čemu byl také
kůň využit. Sultán vynesl rozsudek nad vrahem beduínského Mehemeta paši …
dvěma koňmi po městě smejkán, na všech oudech klíštěmi trhán, potom na čtyři
kusy rozsekána rozvěšen jest." Tato forma trestů se udržovala po staletí.4) V
období těchto válek byly panovníkem najímány žoldnéřské útvary s většími
jízdními formacemi, převážně ze západních zemí. Takto do českých zemí přicházelo
mnoho koni cizí provenience, kteří byli často chovatelsky využíváni. Jako
jezdečtí koně byli v té době využíváni většinou hřebci.

V 16. a 17. století se postupně vytvářely nové podmínky pro chov koní z hlediska
jejich budoucího funkčního využití v našich zemích. V tomto období, poznamenaném
v západních zemích počátkem nárůstu podnikatelské společenské vrstvy, sílilo v
našich zemích nadále bohatství a vliv šlechty, která, tzn. panstvo a rytíři,
vlastnila 90 % celkového majetku. Avšak jeho převážná část byla v rukou panstva,
zatímco rytířský stav byl chudý. Z 900 rytířských rodin bylo jen 40 na úrovni
středně bohatých příslušníků panstva, 500 na úrovni bohatých sedláků a 360
rytířů nemělo žádné poddané. Nejmocnější byly v té době šlechtické rody
Rožmberků, Pernětejnů, Lobkoviců, Švamberků, Šliků, Berků z Dubé, pánů z
Vartemberka, Smiřických, Žerotínů, Lichtenštejnů, Ditrichštejnů aj. 0 těchto
předních rodinách se zmiňujeme záměrně, neboť měly rozsáhlejší vlastní chovy
koní. K majetnickým poměrům ještě poznamenejme, že s nastávajícím přílivem
zahraniční šlechty, která v našich zemích nakupovala či jinak získávala panství,
a to zejména v období třicetileté války, se tyto poměry měnily. Tím se zvyšovala
migrace koní a vytvářela se tak rozsáhlejší chovná základna, z které se pak
nadále rozvíjel náš chov koní v novověku. Největší a nejlepší chovy byly
soustředěny ve velkých panských sídlech, zatímco chov zemský" byl nadále na
podstatně nižší úrovni.

POLABŠTÍ, POBALTŠTÍ A BALKÁNŠTÍ SLOVANÉ

Před uzavřením kapitoly o vývoji chovu koní v našich zemích přihlédneme ještě k
Polabským, Pobaltským a balkánským Slovanům, neboť jejich dějinný vývoj určoval
také plemenné typy koní, které chovali.

Pečetidlo Richarda Lví srdce. Kůň tohoto proslaveného rytíře – krále je pojat ve velmi ušlechtilém typu a je velmi malého rámce. Jistě se jedná ve větší rníře o pojetí umělce než o zobrazení skutečného koně tohoto panovníka. Nelze však popřít, že právě zjemnění tělesných forem koně zvyšuje opticky dynamičnost pohybu jezdce.

Smutný úděl postihl Polabské Slovany, žijící na území severně od oblastí
obsazených Čechy. Byli podrobeni neustálému tlaku Germánů, a to zejména otonské
dynastie, která sjednotila Německo a také donutila českého knížete Václava k
poplatkům. Pomocí českého vojska však porazila na Lechu kočovné Maďary. K
upevňování nadvlády nad Polabskými Slovany založil Ota I. v r. 968
arcibiskupství v Magdeburku. Obodriti a Lutici po porážce císaře Oty II. r. 982
v boji s Araby však proti německé nadvládě povstali. Roku 983 se Polabští
Slované osvobodili od krutovlády markraběte Gera a obnovili svá knížectví —
Oborité se sídlem v Stargardu, Havolané v Braniboru a Luticové v Radikosti.
Lužice však zůstala okupovaná. Polabští Slované byli známí chovem koní, a tak
daň císaři Otovi 1. platili podle zprávy z r. 937 koňmi. Rozsah chovu se
promítal i do společenského postavení — bylo tím vyšší, čím větší počet koní
vlastnili jednotliví šlechtici. Po přechodném osvobození však sálská dynastie
postupně západní Slovany porobila. Neustálý německý tlak se promítal i do
chovatelství, a tak jejich chov koní brzy splynul s chovy německých plemen.

V polovině 12. století vyvíjel mocný bavorský rod Velfů snahy o ovládnutí
slovanských východních zemí. Feudální němečtí vládci se v r. 1147 spojili a
zahájili výbojná tažení nazvaná církví „křižácká výprava proti Slovanům".
Nejdříve byli napadáni Oboriti a Lutici. Jejich území byla později poněmčena —
vznikla tak lenní knížectví meklenburské a pomořanské. Byly to první vojenské
velké akce k rozšiřování německých území východním směrem. Současně se začal
koncem 12. století zvětšovat obchodní styk německých kupců z Visby (ostrov
Gotland) a z Brém s Pobaltím; současně sílil o tyto země zájem brémského
biskupství. K šíření křesťanství žádala církev o pomoc německé rytířské vojsko.
Byl to řád mečových rytířů, který zaútočil na země Livonců a Estonců. Papež
Inocene III., který byl iniciátorem druhé křížové výpravy do Svaté země,
podporoval i křížové tažení do pobaltských zemí. Na jeho popud začali v r. 1215
pronikat němečtí feudálové i do Pruska. Na pomoc zavolala papežská kurie řád
německých rytířů, který počínaje rokem 1230/1231 začal dobývat Prusko. V roce
1237 se řád německých rytířů spojil s rytíři mečového řádu a po uzavření spolku
se Švédskem ohrožoval i ruská území (Novgorod, Pskov). Po porážkách Alexandrem
Něvským se řád zaměřil jen na dobytí Pruska, které ovládl v 80. letech 13.
stol., když si předtím již podmanil Kuronsko. Místní obyvatelstvo bylo řádem
tvrdě utiskováno. Prusům pomáhal v boji proti řádu Svatopluk Pomořanský. Dvě
největší křížové výpravy proti Pobaltským Slovanům byly uskutečněny v letech
1233 a 1254.

V oblastech Pruska, Litvy, Žmudu, Kuronska a na území Polska, hlavně Mazovska,
byli ve středověku chováni menší koně, proslulí svou výkonností a konstituční
tvrdostí. Byli nazýváni švejky (litevsky sweikys, lotyšsky sweiks), což
znamenalo zdravý.S) Byli chováni v rozsáhlých oblastech zemí při Baltickém moři,
otevřených východním větrům vanoucím ze stepí, a byli nesmírně otužilí, tvrdí a
skromní. Měli krevní podíl jak koní mongolských, tak, a to hlavně, koní
tarpánovitých, tedy koní východního (orientálního) typu. Kůň byl v těchto
oblastech nejdůležitějším zvířetem, neboť lov a boj byl typickou činností mužů.
Mimoto však národy těchto zemí měly ke koním tradičně dobrý vztah. I když byli
švejci využíváni také v tahu, jejich hlavní využití bylo pod sedlem, tedy jako
koně jezdečtí. U starých Prusů, náčelníků kmenů, bylo zvykem pochovávat je i s
jejich koňmi. Zajatí jezdci byli i s koňmi uvazováni na hranicích a v ohni byli
obětováni bohům jako dík za dosažené vítězství.

U vývoje Slovanů je nutné přihlédnout i k velké historické proměnlivosti na
Balkáně a k vlivu Byzance. Tato říše se za makedonské dynastie po roce 867 znovu
zkonsolidovala a porazila bulharského cara. I přes okupovanou Sicílii si
Byzantská říše udržela v moci jižní Itálii. Balkán byl dříve převážně slovanský,
byl však pod nátlakem expanzivní Byzance z jihovýchodu a franské říše od
severozápadu. Jižně od Dunaje žijící slovanské kmeny, které tato území
osídlovaly v 6. a 7. století, byly od konce 7. století pod nadvládou bulharských
chánů, kteří byli turkotatarského původu. Po ústupu Byzance se v roce 893
prohlásil za cara Bulharů a Řeků Simeon. Koncem 10. století (971) dobyl
byzantský císař Jan Tsimisces většinu bulharského území. Porobení Bulharů
dovršil byzantský císař Basileos II., zvaný ,Bulharobijce". Ovládl i makedonskou
oblast a dotíral na území Chorvatska a Srbska. (Slovinsko dobyla franská říše;
později bylo Slovinsko orientováno na římsko-německou říši.) Období 1185-1396
znamenalo obrodu bulharské říše. Poté však podlehla na 600 let turecké nadvládě.
Vývoj Charvátů byl ovlivněn zánikem dvou skupin žijících v Čechách a ve východní
Evropě; třetí skupina se stala základem současného charvátského národa. Balkán
Charváti osídlovali v 6. a 7. století a již v r. 924 získali královskou korunu.
Ve 12. století vytvořili personální unii s Uherskem, ve 13. století byli
postiženi vpádem Mongolů. Všechny tyto vlivy měly za následek určitou migraci
koní, takže jejich chov se postupně vyvíjel v intencích vojensko-politické
situace. Srbsko vzniklo sjednocením několika slovanských kmenů v 6. a 7.
století. Vytvořené knížectví bylo v 10. století porobeno Bulhary. V dalších
stoletích se srbské kmeny sjednocovaly v sídelní Zetě; v r. 1077 povýšil papež
zetské panovníky na krále. Ve 13. a první polovině 14. století dosáhlo Srbsko
značného hospodářského rozmachu. V druhé polovině 14. století se rozpadlo na
samostatná feudální panství a koncem středověku (r. 1459) bylo dobyto osmanskými
Turky.

Z bouřlivě se vyvíjejících dějin je patrné, že časté válečné akce podmiňovaly
změny těchto státních útvarů a tím i jejich hospodářství. Jak vojenské, tak
hospodářské vlivy se promítaly v chovu koní. Z jihovýchodu pronikaly do země
vlivy orientálních plemen, z oblasti Panonie vlivy mongolských koní a ze západu
vlivy četných plemen koní, mezi kterými byli také koně okcidentální provenience.

A tak se v různých částech Balkánu vyvíjely různé typy koní, a to ve vazbě
územní i ve vazbě na požadavky vojenské. Při hodnocení vývoje koní na Balkánském
poloostrově je nutné vycházet z přírodních podmínek, které ve větší části
předurčují typy koní, které je možné zde chovat. Většinou to byly oxidativní
typy, jelikož pro koně okcidentálního původu byly přírodní podmínky ve větší
části země nevhodné. Typickým plemenem vyvíjejícím se po staletí v hornaté
oblasti Bosny byl menší bosenský kůň; proslul tvrdou konstitucí a výkonností
jako soumar.

Lov divokých koní ve východních zemích

V předchozím textu jsme se obsáhleji zmínili o divokých koních, a to proto, že
ve východních zemích obývaných Slovany se divocí koně udrželi v Evropě nejdéle.
0 jejich vyhubení jsou informace velice kusé. Zmínili jsme se již o Soběslavově
kořisti koní, zaznamenané v České kronice, v které je uvedena existence divokých
koní ve Slezsku a zmínka o jeho návratu v r. 1132 z vítězného tažení ze Slezska
s mnoha zajatci a s uloupeným stádem divokých koní. Uvedli jsme již, že v
četných zemích byli divocí koně s oblibou loveni. Jejich lov přinášel nejen
hodnotnou výživu pro jednotlivé kmeny a navíc i suroviny, ale i vzrušení pro
lovce, spojené se štvaním a s nutností využívat zcela jinou techniku lovu než u
ostatních druhů zvířat. Při takovém lovu bylo žádoucí nahánět stáda koní tak,
aby byli uloveni co nejblíže sídel kmene. K lovu byli pak využíváni koně
jezdečtí a jejich ovládání v složitých přírodních terénech, kdy byli koně štváni
i v lesích, bylo pro jezdce velmi náročné. Koně museli být tedy velmi dobře
přiježděni. Zvláště ve východní Evropě byly pro existenci divokých koní velmi
příznivé přírodní podmínky. Jednou z takových oblastí byly země Prusů, Litvanů a
Žmudů.

Fotografie novodobého Tarpana (divokého koně), zpětně vyšlechtěného z polského konika a hucula.

Zajímavé jsou informace z konce 14. století z území ovládaného tehdy řádem
německých rytířů. Velkým lovcem divokých koní byl velmistr řádu Conrad von
Jungingen (1393-1407). Ve své rezidenci v Magdeburku měl zoologickou zahradu se
šelmami a jinými cizokrajnými zvířaty. V ní choval také divoké koně, které dal v
oblastech ovládaných řádem odchytat. Řádovým členům byl chov koní i jejich
odchyt zakázán. Právo lovu tedy řád pronajímal. Nájemci platili podle sepsané
smlouvy pachtovné, které bylo stanoveno hodnotou zvěřiny a kůží. Ve výčtu zvěře,
kterou museli nájemci dát řádu, byli uvedeni také koně v hodnotě jejich masa.
Poněvadž divocí koně byli stále loveni, jejich stavy se snižovaly. A tak již
počátkem 16. století jsou v oblastech ovládaných tímto řádem vydávána nařízení k
ochraně divokých koní, např. knížetem Albrechtem v r. 1543. Z osteologických
analýz lze získat cenné informace o podílu kont ve struktuře konzumovaného masa,
avšak diferencovat koně na divoké a domestikované podle nálezů kosti zatím nelze
natolik přesně, aby mohly být závěry zobecněny.

Čím více se jednotlivé země zalidňovaly, tím více se měnil ráz krajiny, která
byla přetvářena k zemědělské produkci. Rovněž i zvýšenou frekvencí kupců a
cestujících na různých trasách se zmenšovaly rozsáhlé prostory, v kterých divocí
koně volně žili a rychle se rozmnožovali. Žili ve stádech, jejichž velikost byla
ovlivňována přírodními podmínkami. Při lovu bylo tedy nutné manipulovat se
stádem tak, aby mohlo být usmrceno nebo pochytáno co nejvíce zvířat. Technika
lovu byla tedy přizpůsobena místním podmínkám. Kromě toho však byli loveni
i jednotliví koně, pokud se lovci podařilo k ostražitému stádu přiblížit, či
pokud narazil na ojediněle se pasoucího jedince odloučeného přechodně od stáda.
U divokých koní je totiž sociální hierarchie daleko výraznější než u plemen
domestikovaných. Stádo vedl zkušený hřebec, orientoval se čichem na velkou
vzdálenost a varoval stádo před nebezpečím. Tato schopnost byla však podmíněna
směrem vanoucího větru. (Z tohoto hlediska jsou velmi cenné poznatky získané při
odchytu divokých koní — kertaků v Džungarské poušti v Mongolsku pro zoologické
zahrady — přibližně před 70 lety.)

Ráz krajiny se začal výrazněji měnit se zánikem feudalismu. Tento proces nebyl
však v jednotlivých zemích Evropy současný. Nejdéle byly přirozené podmínky pro
divoké koně zachovány ve východní Evropě a v Asii. A tak i v této době, tedy při
přechodu středověku do novověku, dochází k prudkému úbytku posledních ještě
žijících zbytků divokých koní. Z nich přežil do našeho století jen kertak — kůň
Przewalský.

Závěrem stati o vývoji středověkého chovu koní u Slovanů je možné konstatovat,
že právě u nich nabyl chov na obrovském rozmachu. Jeho doménou byly rozsáhlé
oblasti ruských zemí a rovněž i území polská. V našich podmínkách docházelo však
na rozdíl od východních zemí k rychlejšímu zkulturnění chovu a k úbytku divokých
koní v souvislosti s osídlováním území našeho státu, tedy s přetvářením krajiny.

Poznámky:

1. K nálezu kostry osobního koně knížete Rostislava poznamenáváme, že se uvádí
   neověřená zmínka o arabském, obecně tedy o orientálním koni.
2. I když byl Václav I. významným rytířem a dbal na dobový a stavovský
   ceremoniál, nesnášel zvuk zvonů. Vyzvánění na počest jeho příjezdu zakázal. Pro
   zajímavost ještě uveďme, že jeho vnuk Václav II. zase neměl rád kočky; přímo je
   nenáviděl. Obdobně zase Waldštejna dráždili kohouti, zvláště jejich kokrhání, a
   Fridrich Falcký byl znám strachem před střelbou z děl.
3. K Vratislavovi z Perštejna a jeho vztahu ke Španělsku lze poznamenat, že jeho
   dcera z manželství se španělskou Marií Mairique de Lara, a to Jana z Perštejna,
   se provdala za španělského vévodu de Villahermosa, uznávaného hipologa, který
   byl později španělským králem Filipem III. pro vzpouru popraven. Také druhá
   dcera Alžběta z Perštejna vycestovala do Španělska, a to jako dvorní dáma
   doprovázející Marii Habsburskou, vdovu po Maxmiliánu II., tedy bývalou českou
   královnu.
4. K doplnění informace o využití koní k výkonu trestu odsouzenců se uvádí zcela
   ojedinělá příhoda. V roce 1663 by Ivan Štěpanovič Mazepa za trest uvázán k
   divokému koni, který jej odvlekl do stepi. Mazepa se prý nějakým způsobem
   osvobodil a později se tento hejtman ukrajinských kozáků vrátil a bojoval proti
   caru Petrovi I. K čtvrcení čtyřmi koňmi byl v roce 1563 odsouzen vrah, který
   postřelil knížete z Gvisu.
5. Koně švejci byli postupně zušlechťováni a stali se základem později proslaveného
   chovu východopruských koní, z nichž nejušlechtilejší jádro bylo chováno v známém
   hřebčíně trakénském.