Rujevit, Porevit a Porenut

V jižní části ostrova Rujana, ve významném městě Korenica, stály tři svatyně zasvěcené bohům Rujevitovi, Porevitovi a Porenutiovi, jejichž existenci dokládá jak Saxo Grammaticus, tak později i Knýtlinga saga, tj. sága o rodu Knutovců, sepsaná na základě tradované ústní podoby roku 1265 anonymním islandským autorem.
Dubová socha Rujevita byla nejspíše poměrně vysoká, takže biskup Absalon,
který roku 1168 svatyni zničil, nemohl prý zdviženou rukou se sekyrou dosáhnout
úrovně jeho obličeje, i když stál na podstavci idolu. Podoba představovala
postavu se sedmi tvářemi na jednom temeni, opásanou sedmi meči a s osmým pevně
sevřeným v pravici.

Jméno Rujevit se obyčejně tlumočí jako „pán Rujany“ a existuje domněnka, že
jeho kult mohl být časově starší než známějšího a později i mocnějšího
Svantovita. Božstvo v sobě pravděpodobně slučovalo opět více funkcí. Vojenská
stránka zde hrála primární roli, jak to dokládá i nebývale značný počet zbraní,
které měl bůh k dispozici, a proto i Saxovo srovnání s římským bohem Martem má
své opodstatnění: „Věřili, že toto božstvo, obdařené stejně tak silami Marta,
vládne nad válkami.“ Jakýsi dozor nad sexuálním životem lidí se opírá o málo
přesvědčivé důkazy. Je možné, že božstvo zasahovalo magickým významem do této
oblasti lidského života, která může být v širších souvislostech chápána jako
uctívání kultu plodnosti a tím i věčné cyklické obnovy přírody.

Porevitova socha byla na rozdíl od Rujevita beze zbroje a s pěti hlavami.
Etymologie názvu boha je nejasná a o jeho významu se můžeme pouze domýšlet.
Třetí božstvo ctěné v Korenici se dochovalo jako Porenutius, jehož
charakterizovaly čtyři hlavy s pátou na prsou, jíž se dotýkal na čele levou a na
bradě pravou rukou. Na výše zmíněné verzi jména boha sehrál nejspíše svou roli
latinský jazyk, neboť jeho původnější název mohl znít patrně jako Perunic,
Porunic či nějak obdobně.

Některé domněnky týkající se těchto tří božstev hovoří o vlivu Peruna,
jakožto jednoho z hlavních všeslovanských bohů, uctívaného pod změněnými jmény a
v rámci lokálního vymezení.

Situaci ohledně zmíněných bohů ještě více znepřehledňuje zpráva Knýtlinga
saga, která uvádí v souvislosti s ničením svatyní vedle Rinvita (Rujevit) a
Puruvita (Porevit) rovněž jakéhosi Turupita (snad Porenutius).

Pád všech tří božstev nastal několik dní po dobytí Svantovitovy svatyně. Král
Valdemar i biskup Absalon se s okázalým doprovodem téměř ihned vypravili z
Arkony do Korenice. Město, obklopené ze všech stran neprostupnými bažinami,
spojoval s okolním světem dlouhý násep, po jehož obou stranách stáli obyvatelé,
kteří na znamení kapitulace zaráželi před projíždějícím oddílem své oštěpy do
země. Biskup nařídil okamžité zboření svatyní a na jejich místě vybudování
křesťanských staveb, následně došlo ke všeobecnému křtu. Zpráva z Knýtlinga sagy
hovoří jednoznačně: „…onoho dne, kdy byly modly spáleny, pokřtili devět set lidí
a vysvětili jedenáct hřbitovů. Tam získali (v Korenici) od model mnoho peněz,
zlato i stříbro, látky hedvábné i purpurové, přilbice i meče, štíty i všechnu
další možnou zbroj.“ V nových politických podmínkách se město posléze stalo
správním centrem Rujany.