Divoké druhy savců z archeologických nalezišť ČR

Studium kostí savců z nejmladšího období – holocénu – přináší poznatky o 1) historii fauny v ČR a případně 2) poskytují data využitelná k paleoekologickým závěrům. Zdroje osteologických nálezů jsou v podstatě dva: 1) paleontologické výzkumy a 2) archeologické výzkumy.

Archeozoologické nálezy tj. nálezy zvířat na archeologických nalezištích mají
svá specifika. Protože jde většinou o lovené druhy, nemůžou tyto nálezy
poskytnout přesný a kompletní obraz paleozoocenoz – vystupuje zde prvek
selektivity, daný loveckými preferencemi (především jsou zastoupeny velké a
středně velké druhy). Zjištěné zastoupení druhů na archeologických lokalitách
může být takto ovlivněno nejen zastoupením v přírodě, ale i loveckou
specializací na určitý lovený druh a dalšími (např. tafonomickými) faktory.
Nicméně je pro usedlý lid zemědělského pravěku a středověku předpoklad, že lidé
lovili úměrně tomu, co jim příroda v daném regionu poskytla.

Kosti z archeologických nalezišť umožňují zjistit přítomnost druhů v daném
období, a u tradičně lovených druhů má význam srovnávat i jejich poměrné
zastoupení. Malé a především hrabavé druhy mají v archeozoologii diskutabilní
postavení, neboť často namůžeme vyloučit, zda nejde o kontaminaci (recentní i
subrecentní zvířecí nory jsou běžnou součástí archeologických odkryvů).

Cílem prezentované práce je vytvořit přehled nálezů divokých (lovených i
nelovených) savců z archeologických nalezišť od neolitu po novověk (cca 17.
století) a posoudit frekvenci jednotlivých druhů v rámci jednotlivých období a
regionů.

Extenzivním postupem byly shromážděny údaje z celkem 323 publikovaných i
nepublikovaných osteologických souborů (obsahující alespoň jednu kost divokého
savce), pocházejících z celkem 224 lokalit z Čech a Moravy (zastoupeny jsou
především střední a severozápadní Čechy a jižní Morava). Na jednotlivých
lokalitách (osteologických souborech) byla registrována přítomnost, nepřítomnost
a popř. dominance druhu. Soubory jsou rozděleny dle archeologických kultur a
období (v průměru byly získány údaje z 38-mi lokalit pro každé období). Tato
období byla mezi sebou porovnávána – srovnány jsou vždy procenta pozitivních
lokalit (tj. lokalit s přítomným druhem).

Na tomto místě budou jen stručně zmíněna některá zjištění. Absolutně nejčastěji
bývají na archeologických lokalitách přítomni (v uvedeném pořadí): jelen
evropský, zajíc polní, srnec obecný, prase divoké,
pratur lesní, bobr evropský,
medvěd hnědý, liška obecná. Ostatní druhy se vyskytují již sporadicky nebo jsou
zcela vzácné. Přítomnost většiny zmíněných druhů (tj. jelena, zajíce, prasete
divokého, srnce, bobra a patrně i
pratura) ve všech dobře dokumentovaných archeologických kulturách ukazuje na
jejich kontinuální nepřetržený výskyt v ČR.

Jelen bývá považován původně za obyvatele otevřených prostor. To, že již od
počátku neolitu je dominujícím zvířetem může naznačovat, že již tehdy běžně
obýval les (obecně se pro neolit předpokládá převaha lesa). Velmi vysoké je ve
všech obdobích zastoupení zajíce. Předpokládáme-li, že i dříve zajíc preferoval
biotopy, které preferuje dnes, ukazuje naše zjištění na přítomnost otevřených
stanovišť v celém průběhu pojednávaného období. Vyloženě stepní druhy (sysel,
křeček) bývají také poměrně běžnou součástí nálezových celků (mimo jiné nálezy
křečka máme i z neolitu), nicméně většinou nemůžeme bezpečně vyloučit
kontaminaci. Divoké koně, další potenciálně stepní druh, je ještě ojediněle
přítomen v neolitu. Dalším zástupcem koňovitých je druh Equus hydruntinus, který
dle osteologických dokladů přežíval v ČR ještě na konci neolitu (lengyel). Jak
již zjistil L. Peške, doklady losa evropského máme z neolitu, po dlouhém hiátu
se znovu objevuje až v době laténské a v raném středověku je poměrně hojný. Z
vrcholného středověku a novověku osteologické doklady opět chybí. Překvapivě
nízké je zastoupení bizona – pouze
2 publikované nálezy, pocházející ze středověku. Absence
zubra je patrná zejména ve
srovnání s nálezy pratura, který
je přítomen ve všech obdobích po ranný středověk a na mnohých lokalitách je
poměrně hojný. Na základě tohoto zjištění se naskýtá otázka, zda vůbec na našem
území zubr žil (zejména v
pravěku). V případě pratura byl
zjištěn výrazný pokles od neolitu po dobu bronzovou. Nejpozdější osteologické
doklady pratura v ČR pocházejí z
přemyslovských hradišť z 10.-12. století. Z šelem jsou nejhojněji zastoupeni
medvěd a liška. Velmi vzácné jsou doklady vlka a rysa. Řada šelem (např.
kunovité) představovaly zdroj kožešin, s tím může souviset i jejich nízké
zastoupení mezi jídelními odpadky, které jsou na archeologických nalezištích
nejběžnějším typem osteologických nálezů. Svou roli zajisté hraje i malá
velikost jejich kostí. Synantropním zástupcem hlodavců je krysa, která se po
Evropě šířila z římského prostředí. Za její nejstarší doklady v ČR můžeme u nás
považovat nálezy z 9.-10. století z Pražského hradu. Zajímavý je také doklad
ježka západního z neolitické lokality v blízkosti Prahy.

Byť zastoupení druhů na archeologických lokalitách nemusí přesně odrážet
zastoupení druhů v přírodě a přestože při vyvozování ekologických závěrů jsme
silně omezeni širokou ekologickou valencí většiny běžně se vyskytujících savců,
má archeozoologické sledování divokých savčích druhů nesporný význam v poznávání
historie naší přírody.

(celá databáze i vyhodnocení budou publikovány v periodiku Lynx)

Převzato:

(1) Kyselý, R., 2005. Historie savců od mladší doby kamenné po 17. století ve
světle archeozoologických nálezů. Živa, 2
(2) Kyselý, R., 2005 (in press): Archeologické doklady divokých savců na území
ČR v období od neolitu po novověk. Archaeological evidence of wild mammals in
Czech Republic from the Neolithic to modern times. Lynx (časopis Národního muzea)