Přírodní duchové a démoni – úvod

Daleko nejširší oblast starého slovanského náboženství tvoří démonolatrie – kult přírodních duchů, nesčetných bytostí nižšího řádu, oživujících přírodní zákony a síly, jež obklopují člověka. V tomto směru se nijak neliší od „pohanství“ jiných etnik, ba ani od světových náboženství, jako křesťanství, islám, buddhismus, kde nižší duchové, ať už dobří či zlí, představují nezbytný ideologický substrát vyšších náboženských nauk.

Proto se také ani po přijetí křestu nepodařilo církvi tuto
vrstvu představ vymýtit. Člověk spjatý s přírodou se sice snadno zřekl bohů a
nahradil je svatými, tvrdošíjně však lpěl na bytostech, jež atavisticky vnímal v
přírodních jevech a s nimiž se stýkal pomocí magických praktik. Proto se právě z
této vrstvy staré víry tolik zachovalo až do novověku, i když ve značně
modifikované a lokálně rozrůzněné podobě, většinou jako tradice, jejíž původní
smysl a obsah byl zapomenut. Etnografický materiál poskytuje proto
nejrozsáhlejší zdroj našich vědomostí, využívat jej lze však jen s nezbytnou
opatrností, neboť ne všechny lidové představy a zvyky mají předkřesťanské kořeny
a často vznikaly i pod pozdějším vlivem jiných kulturních oblastí.

Starší historické prameny z 10.-13. století přinášejí většinou jen povšechné
údaje o úctě k výšinám, k pramenům, k řekám, k jezírkům, k moři, ke kamenům, k
stromům, k ohni a k jiným přírodním silám, ať už jde o Život sv. Nauma
Ochridského pro jižní Slovany, o Kosmu a Homiliář opatovický pro Čechy,
Thietmara, Helmonda, Herborda a Ebbona pro polabsko-pobaltské kmeny, Povest
vremennych let a Novgorodské letopisy spolu s ruskými traktáty pro východní
Slovany a další. Nejstarší svědectví podává opět Prokopios ze 6. stol., podle
něhož Slované uctívali vedle boha-hromovládce i řeky, nymfy a jiné démony a
přinášeli jim oběti.

S těmito stručnými a většinou povšechnými informacemi kontrastuje velké
bohatství etnografických dokladů, jež stavějí démony do popředí všeho kultu,
takže někteří badatelé dospěli k názoru, že původním slovanským náboženstvím byl
"jen" tento přírodní kult, z něhož se teprve později individualizací a
antropomorfizací démonů, s přispěním cizích vlivů, vyvinuly polyteistické
představy (H. Lowmianski). Skutečnost je však značně zkreslena stavem pramenů;
jak jsme již ukázali, antropomorfní představy božstev měli Slované už na počátku
svého historického vystoupení, přičemž démoni byli jen jejich průvodním jevem,
stejně jako později nevítaně doprovázeli křesťanskou Trojici a svaté,
substitující staré bohy.

Starým domácím názvem pro démony byl výraz diva, jenž se zachoval v pojmech
divoženka, divý muž, samodiva apod. a běs, který původně znamenal přírodní
božstvo a ducha vůbec, později vlivem křesťanské literatury nabyl významu
zloducha, ďábla. Podobný osud sdílel i výraz čert (prokletý), související s
čarami, čarováním.

Víra v duchy vznikla na stupni vědomí, kdy člověk žil více v instinktech než
intelektu, a nemohla se proto vyvinout z přemýšlení o rozdílu živého a mrtvého,
spánku a bdění, jak předpokládali zastánci animismu (E. Tylor, A. Lang, W. Wundt
aj.) Souvisí spíše s vývojovou fází, na níž se člověk necítil být svým vědomím
uzavřen sám v sobě, odděleně od svého přírodního prostředí, nýbrž prožíval je
intimně jako procesy vlastního těla. Přírodní jevy neoživoval svou fantasií,
protože byly jeho vědomí dány jako živé a oduševněné, právě tak jako jeho
vlastní bytost. Svět se mu nejevil jako souhrn abstraktních sil, jak tomu bylo
později u vyvinutého intelektu, ale jako svět bytostí, které ovlivňují jeho
život v příznivém nebo nepříznivém smyslu. Dokud toto atavistické, polosnové
prožívání přírody v něm bylo silnější než intelekt, potud žádná vnější moc
nemohla z něho vymýtit představy o přírodních a nadsmyslových bytostech. Proto
se mohly tak dobře zachovat až do 18.-19. stol., kdy je začali horlivě sbírat a
evidovat etnografové. Srovnáním těchto pramenů s historickými zprávami a s
analogickými prvky u sousedních, zejména indoevropských etnik si můžeme učinit
přibližnou představu o této rozsáhlé vrstvě starého slovanského náboženství.

V nepřeberném množství démonických bytostí, lokálně často značně zabarvených, se
rýsují určité skupiny či kategorie, spojené podobnou funkcí nebo prostředím, v
němž působí.

Velká skupina přírodních duchů souvisí především s elementy (země, voda, vzduch,
oheň), jejichž rozdíly patří k prazážitkům člověka. Hrají proto závažnou roli
jak v náboženském cítění, tak v počátcích filozofického myšlení, jak ukazují
např. kosmogonické spory prvních řeckých filozofů, a udržují se v esoterních
naukách, zejména v alchymii, až do novověku. Zjevné rozdíly pevné, tekuté,
vzdušné a ohnivé hmoty byly pociťovány jako důsledek působení rozdílných
bytostí, s těmito elementy spojených. Hranice sice nejsou vždy ostré – ostatně i
elementy se v přírodě navzájem prolínají -, přesto lze mluvit o elementárních
bytostech země (skalní a horští duchové), vody (vodníci, rusalky), vzduchu
(víly, pochvist, větrnice) a ohně (plivníci, ohnivý muž). Pokud existovaly
některé velké samostatné skupiny nepochybně starého původu, např. víly, pak se i
mezi nimi rozlišovaly víly horské, vodní a oblačné.

Další specifickou skupinu přírodních duchů představovali vegetační démoni,
oživující jednak svět polního rostlinstva, tak důležitý pro zemědělce (polevik,
polevoj, žitná bába, žithola, serp, serpyšyja, posserpanc a další), jednak lesní
vegetaci (lešij, lesovik, manija, lesní panny a žínky a další). Často sdílejí
sféru své působnosti s duchy, kteří se objevují v určitou denní nebo noční dobu
a mají tak vztah k rytmům času (polednice, večernice, klekánice, půlnočnice
apod.)

Samostatnou skupinu tvoří bytosti řídící lidský osud (Rod, rožanice, sudičky,
sreča, dolja atd.), další, velmi oblíbenou a rozšířenou, duchové střežící domov
a hospodářství (šotkové, skřítci, dědové, hospodáříčkové atd.), kteří se v
některých případech vyvinuli z kultu předků. Svět přírodních duchů se mnohdy
vůbec silně prolíná se světem duší zemřelých – odtud také teorie o jejich
manistickém původu. V instinktivním povědomí se duše mrtvých stávaly součástí
vnější přírody a ovlivňovaly, příznivě či naopak, život lidí na zemi.

Zdeněk Váňa
Svět Slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990
(převzato ze slovanstvo.wz.cz)