Rozdělávání ohně VI.: využití přeslene

Na závěr své minisérie jsem převzal článek o rozdělávání ohně přeslenem. Tento článek naleznete na řadě míst českého internetu. Já vycházím z článku, který vyšel v časopisu Vesmír a jako zdroj kódu jsem použil verzi na www.hcm-sro.cz.

Osobně mám k tomuto článku drobné výhrady, ale ty bych shrnul až po experimentálním odzkoušení tohoto postupu. Každopádně – pokud je tato teorie pravdivá, musela být tato technika rozdělávání ohně u Slovanů známá a používaná.

Přeslen – součást přeslice, amulet, nebo zapalovač?
Používal se přeslen v evropském pravěku k rozdělávání ohně?

Přeslen je pro archeologa malý, rotačně symetrický předmět s centrálním
průchozím otvorem o vnějším průměru 3-6 cm a vnitřním kolem 0,5-1,2 cm.
Zpravidla bývá vyroben z keramiky, vzácněji z kamene, kosti, skla či kovu (obr.
1). Podle běžné interpretace, která je doložena jak středověkými
ikonografickými prameny (obr. 2), tak etnologicky, sloužil výhradně jako
součást přeslice¹) k spřádání nití, které se dále zpracovávaly na látky a
oděvy. Tím se také vysvětluje, proč byl přeslen všeobecně rozšířen v
zemědělských kulturách a občas použit coby milodar v ženské hrobové výbavě.
 

obr. 1. Typický neolitický přeslen vyrobený z obrušované keramiky (průměr přibližně 6 cm). Kresba © Andrea Vašků			obr. 2. Miniatura z Velislavovy bible ze 14. stol. znázorňující předoucí dívku („pramáti Evu"), která drží mezi koleny přeslici. Přeslen je malý předmět na konci visícího vřetene omotaného nití.

Magické předměty a amulety
Běžná interpretace nám ovšem příliš uspokojivě nevysvětlí, proč se tento
předmět poměrně často vyskytoval v lokalitách pro předení ne zcela vhodných²)
nebo v mužské hrobové výbavě. Neobjasňuje ani nálezy přeslenů u lovců, kteří
používali pro šití oděvů výlučně kůži a textilní výrobou se zřejmě nezabývali
(máme na mysli např. neolitického lovce Ötziho, muže z alpského ledovce). V
těchto případech bývají nálezy podobné přeslenu zpravidla označovány jako
magické předměty či amulety. Obdobně se vykládají i nálezy s výraznou magickou
symbolikou, např. se slunečním kotoučem, nebo dokonalé neolitické přesleny
vyrobené z kloubní hlavice lidské stehenní kosti (obr. 4), které se při předení
mohly uplatnit jen stěží. Záhadou ale zůstává, proč tyto amulety tvrdošíjně,
bez ohledu na kulturu, zachovávají od neolitu do raného středověku přísnou
rotační symetrii, což je pro závěsný amulet poměrně nevýhodné. K tomuto účelu
by se lépe hodil otvor asymetrický, který by zajišťoval větší stabilitu
závěsu. Vše nasvědčuje tomu, že pro využití amuletů (stejně jako přeslenů
určených k předení) byla důležitá schopnost udržovat rotaci.
Co tedy o těchto nálezech víme poměrně jistě? Šlo o předměty denní potřeby,
které byly v Evropě všeobecně a celoplošně rozšířeny napříč různými kulturami a
v obrovském časovém rozpětí – od počátku neolitu až po raný středověk. O tom, že
šlo o předměty velmi potřebné, svědčí mimo jiné i skutečnost, že vedle dokonale
vypracovaných až luxusních přeslenů nacházíme též kusy improvizované z
keramického střepu.
Po zvážení těchto a dalších skutečností jsme dospěli k zcela nové pracovní
hypotéze, že přeslen měl více funkcí a mimo jiné byl základní a nezastupitelnou
součástí zařízení sloužícího k rozdělávání ohně.

obr. 3. Zlomek mastkového přeslenu z Tachova, 13.-14. stol.. Muzeum Českého lesa v Tachově. Snímek © Lenka Jarošová
	obr. 4. Prehistorické amulety vyrobené z hlavic lidských stehenních kostí (Regionální muzeum Brno). Kresba© Andrea Vašků

Křesání a tření dřev
Jak lidé zažíhali oheň? Kromě náhodných zdrojů, jako jsou blesk, samovznícení či
sopečná činnost, přicházejí v úvahu pouze dvě technologie – křesání a tření
dřev. Obě alternativy mají ve světovém měřítku mnoho doložených, ale patrně i
neznámých, zaniklých variant.
Fyzikálním základem křesání je dosti komplikovaný proces s účastí
piezoelektrického jevu, jehož podstatou je produkce velmi silných elektrických
polí v důsledku deformace krystalové mřížky (např. křemene). Při úderu ocílky o
křemen se mřížka deformuje a vznikne elektrické pole, které se vybije při
lokálním elektrickém výboji. Ten zapálí předehřátou částečku železa, odtrženou z
ocílky. Jiskra se zachytí v silně hořlavém materiálu (troudu, střelném prachu,
benzinu), který buď vzplane hned, nebo se musí rozfoukat. K úspěchu vedou
kombinace minerálů na bázi křemene (pazourek čili flint) s minerály obsahujícími
železo (pyrit) nebo přímo s ocílkou. Křesáním se zažíhal oheň snad všude po
Evropě až do novověku. Můžeme sledovat vývoj od zapalovacích souprav
pazourek-pyrit nalézaných v neolitických hrobech přes nejrůzněji tvarované
ocílky pozdějších eneolitických kultur a středověká křesadla prakticky až po
křesadla současné doby. Připomeňme, že se princip křesání používal u
křesadlových zámků pušek („flint"), ale také v novodobých zapalovačích
vyráběných do konce 20. století.
Druhá alternativa rozdělávání ohně, založená na přímé přeměně mechanické energie
v teplo „třecími dřívky" (viz též Vesmír 82, 17, 2003/1), je u nás vnímána spíše
jako kuriózní vynález severoamerických indiánů. Jejich třecí dřeva, etnologicky
dobře doložená v mírném pásmu a polárních oblastech Severní Ameriky a u nás
popularizovaná hojnými překlady knih E. T. Setona, zakladatele woodcraftu, lze s
jistotou považovat za relikt pravěké technologie přípravy ohně. Na rozdíl od
soustav známých např. z Austrálie se u tohoto typu třecích dřev využívá ne
postupný, ale rotační pohyb svislého dřevěného vřetene uloženého v hrotových
ložiskách, z nichž spodní, rovněž dřevěné, je zdrojem žhavého popílku. Vřeteno
je uváděno do rotace střídavým pohybem vodorovného luku, jehož tětiva (kožený
řemínek) je kolem vřetena těsně obtočena. Při typických rozměrech třecích dřev,
tj. při průměru vřetene 1,5 cm, délce 35 cm a délce luku 65 cm, lze snadno
dosáhnout asi 500 otáček vřetene za minutu, ovšem s prodlevami v úvratích.
Maximální osové zatížení je přitom většinou limitováno nedostatečným třením mezi
tětivou a vřetenem. Za těchto okolností se vytvoří dostatek žhavého popela k
rozděláni ohně již za minutu. Rozděláni ohně tímto způsobem však vyžaduje jistou
zručnost a je spolehlivé jen potud, pokud se dodrží dosti sofistikované know-how.
Jestliže se nezvolí vhodný konstrukční materiál nebo se nedodrží pracovní
postup, vede to k nezdaru.

Středověké keramické přesleny ze zříceniny hradu Cvilín (jihovýchodně od Krnova); některé jsou glazované. Exponáty pocházejí ze sbírek Slezského zemského muzea v Opavě. Snímky © Lenka Jarošová

Experiment s třecími dřevy a přeslenem
Navrhli jsme modifikaci třecích dřev, která využívá k udržení rotace vřetene
jiný fyzikální princip než třecí dřeva severoamerických indiánů, a docílili jsme
obdobného účinku. Základní součástí zařízení (viz obr. 5) je přeslen naražený na
dřevěné vřeteno, zahrocené na obou koncích, jde tedy o konfiguraci v podstatě
shodnou s přeslicí. Do vnitřního otvoru přeslenu se pomocí vřetene „přiskřípne"

tenký řemínek o délce zhruba 70 cm. Vřeteno se vloží mezi dvě hrotová ložiska, z
nichž spodní, „studené", je tvořeno mělkou, půl centimetru hlubokou jamkou v
kameni, popř. smolném dřevě nebo ledu a horní, „horké", obdobnou jamkou v suchém
dřevěném prkénku. Jestliže asi polovinu řemínku ovineme kolem střední části
vřetene a druhou polovinu si omotáme pevně kolem prstů, je možné energickým
tahem ruky uvést vřeteno do rychlého rotačního pohybu. Když se celá délka
řemínku odmotá, je vřeteno nadále hnáno setrvačností přeslenu, což má za
následek opětné navinutí řemínku na osu. Rytmickým taháním za řemínek se vřeteno
udržuje v neustálém pohybu podobně jako jojo.
Pro náš model jsme použili přeslen o vnějším průměru 5 cm, vyrobený z keramické
dlaždice o tloušťce 1,2 cm. Průměr vnitřního otvoru, a tedy i vřetene, byl 0,8
cm. Vřeteno (resp. dřík) z bukového dřeva dlouhé asi 20 cm bylo v horní části
zúženo na průměr 0,4 cm. Moment setrvačnosti přeslenu, zhruba takový, jaký měly
přesleny pocházející z archeologických nálezů, stačil k to mu, aby při
odpovídajícím osovém tlaku umožnil zpětné navíjení řemínku. Při tomto uspořádání
pak bylo celkem snadné dosáhnout rotační rychlosti asi 1200 otáček za minutu.
Během 10 sekund horní ložisko silněji zuhelnatělo a zároveň se vyvíjel dým a
vysypával žhavý popílek. Lokální teplota uvnitř „horkého" ložiska dosáhla
zápalné teploty dřevěných materiálů (kolem 600 °C). V několika případech se nám
podařilo propálit tenké lipové prkénko a zároveň zažehnout troud z lístků
březové kůry a choroše, který byl umístěn přímo nad ložiskem.

obr. 5. Schéma třecích dřev použitých při experimentu: 1 – troud 2 – lipové prkénko 3 – vřeteno 4 – kožený řemínek 5 – přeslen 6 – jamka v kameni. S rozděláváním ohně primitivními technikami je možno se prakticky seznámit např. při návštěvě Archeoparku ve Všestarech. Velmi pozoruhodných výsledků na tomto poli dosahuje též oddíl experimentální archeologie „Mamuti" v Praze.		PŘADLÁCKÉ NÁSTROJE Protože se dnes málokterý člověk vyzná v předení, uvádíme podrobnější popis nalézaných přadláckých nástrojů, které dokládají existenci textilní výroby na území Čech i Moravy již od příchodu Slovanů na toto území, tedy od 6. století n. I. PŘESLICE je dřevěná tyč s různým zakončením v horní části, na kterou bylo připevňováno pře­ivo. Byla usazována do nízkého stojánku nebo zapichována do země. Přadlena ji také mohla mít pod paží, držet ji mezi koleny nebo ji mít připevněnou u pasu. Z nálezů v našem prostředí není přeslice známá, velké množství jich pochází z Polska a Ruska. Archeologové rozlišují tři typy přeslic – vidlicovité, jehlicovité a lopatkové. RUČNÍ VŘETENO je základní pomůcka pro předení. Skládá se z dříku a přeslenu, kroužku, který se na dřík navlékal. V našem prostředí je vřeteno nálezem ojedinělým, hojně se nachází na nalezištích, kde jsou vhodné podmínky pro dochování dřeva (např. v okolí Gdaňsku či poblíž Novgorodu). DŘÍK je dřevěná nebo (ojediněle) kostěná tyčka, která je v jedné čtvrtině své délky (v místě navlečení přeslenu) mírně rozšířená. Průměr mívá od 10 do 25 mm, délku 150 až 500 mm. Z našeho území pochází jediný nález dříku z Brna-Líšně, který je vyroben pravděpodobně z velrybí kosti. V nálezech z ostatních slovanských nalezišť, zejména z Ruska a Polska, se často vyskytují dříky dřevěné. PŘESLEN je kotouč s otvorem uprostřed, který byl nasazován na dřík. Sloužil jako závaží a setrvačník umožňující déletrvající otáčení vřetena, a tím i zakrucování příze. Tvary přeslenů nalézaných na slovanských pohřebištích jsou miskovité, kulovité, kónické, dvoukónické, soudkovité, popř. mají tvar plochého kotouče. Hmotnost přeslenu měla vliv na kvalitu příze. Experimentálně bylo zjištěno, že pro předení vlny se hodí přesleny menší a lehčí, pro předení rostlinných vláken přesleny větší a těžší. Některé přesleny byly zdobeny přesekáváním, žlábkováním hran, soustřednými kruhy či klikatkami. Tyto motivy měly ozdobnou funkci a zároveň sloužily k označení vlastnictví. Slovanské přesleny se vyráběly z různých materiálů, např. z jemně plavených jílovců, břidlic, mastku (obr. 3), lepku nebo z pálené hlíny či z obrušovaných keramických střepů. Na Moravě byly nalezeny dva přesleny z parohu (u Znojma a v Dolních Věstonicích). Z okolních zemí známe i přesleny ze dřeva (vyřezané zároveň s dříkem), ze skla, jantaru či olova. Kromě těchto předmětů patřilo k přadláckým nástrojům ještě zařízení na soukání příze, resp. přesoukávání z vřetena do přaden či na cívky, a motovidlo, tj. tyč upravená na obou koncích do vidlice, na niž se přemotávala příze z vřetena. (H. Březinová, Památky archeologické 88, 124-179, 1997)  Pavla Loucká
	Kresba vlevo a uprostřed: Dřevěné dříky z Polska. Kresba vpravo: Kostěný dřík z Brna-Líšně. Všechny pocházejí z 11.-12. století. V místě nasazení přeslenu jsou dříky mírně rozšířeny.

Kulturně-historické souvislosti
Technická možnost, byť experimentálně prokázaná, by ovšem sama o sobě vůbec nic
neznamenala, kdyby se nedala zasadit do rámce známých archeologických a
kulturně-historických souvislostí. Situace je komplikována tím, ze současný stav
popisu archeologických nálezů a pracovních stop, které na nich zůstaly
zachovány, v žádném případě neumožňuje jednoznačně identifikovat přesleny, které
mohly být používány k rozdělávání ohně, ani jednoznačně rekonstruovat konkrétní
podobu třecích dřev s přeslenem, o pracovním postupu ani nemluvě. Navíc je třeba
si uvědomit, že v různých oblastech a obdobích se mohly tvary třecích dřev i
příslušné postupy lišit. Chceme-li posoudit věrohodnost hypotézy, podle níž
existovala miniaturní „evropská" verze zapalovače v podobě přeslenu (amuletu)
zavěšeného na krku, čeká nás ještě mnoho mravenčí práce s archeologickými
nálezy.

Proč se oheň přestal třením dřev rozdělávat?
Jak ale vysvětlíme, že se způsob, který byl podle naší hypotézy v Evropě po
tisíce let všeobecně rozšířen, nedochoval alespoň do vrcholného středověku?
Podle našeho názoru musí odpověď na tuto otázku úzce souviset s existencí dobře
doložených, avšak kupodivu dnes málo známých církevních zákazů rozdělávání ohně
pomocí tření dřev. V církevních pokutářích z raného středověku čteme, že za
rozděláni ohně třením dřev musely církevní autority ukládat různé tresty, postem
počínaje a exkomunikací z církve konče. Důvodem pro tyto tvrdé tresty bylo
užívání ohně vzniklého třením dřev k pohanským očistným rituálům při epidemiích
nebo při dobytčím moru. Po uhašení všech ohňů ve vsi se rozdělal oheň „živý"
(výhradně z organických materiálů), kterým se pak proskakovalo nebo jím byl
proháněn dobytek. Stejným způsobem se oheň zažíhal i k pravidelným pohanským
svátkům (u nás to bylo pálení čarodějnic nebo svatojanské ohně). O tom, že nešlo
o jev lokální, ale celoevropský, nás přesvědčují etnografické studie z různých
částí Evropy a mimo jiné i dochované názvy tohoto ohně v keltském (teineigin),
germánském (nodfyr) i slovanském (živyj, kupalskij ogoň) prostředí. Ostatně
jméno bájného Prométhea neboli Předvídavého (našeho Přemysla), hrdiny, který
přinesl lidstvu oheň, podle všeho souvisí s indoevropským lexikálním kořenem
znamenajícím vrcení nebo vrtání (srovnej české „přemítání")³). Podařilo se nám
formulovat a experimentálně podpořit pracovní hypotézu, podle níž tvořil přeslen
spolu s řemínkem základní, v evropském regionu archeologicky zachytitelné
součásti velmi skladné modifikace třecích dřev. Pokud je nám známo, navržená
hypotéza neodporuje žádnému výsledku archeologického průzkumu ani historicky
doložitelným faktům, a navíc umožňuje uvést mnohá nálezová fakta do nových
logických souvislostí. Vzpomeňme jen, že právě přeslen spolu s „náhradním"
řemínkem a troudem byl nalezen ve výbavě Ötziho (viz Vesmír 77, 573, 1998/10).
Jsme přesvědčeni, že nová interpretace některých nálezů pomůže objasnit mnohé
sporné body z kultury evropského pravěku. Novou náplň by tak zřejmě získala
např. symbolika přeslenu jako slunečního kotouče, přeslenu jako amuletu i
přeslenu jako „praktického" milodaru na cestu nehostinným záhrobím.