Oslava zimního slunovratu – Kračun 2010



Celý den hustě sněžilo. Vločky se snášely na hodoňovský hvozd, padaly do holých větví stromů, přikrývaly stráně a pod sněhovou pokrývkou mizely i tajné zvířecí stezky. Bílou zamlklost krajiny rušil jen průvod lidí, zabalených do vlněných plášťů a kožešin, kráčející tak rychle, jak jen to závěje dovolovaly. Někteří s námahou vlekli plně naložené sáně, jiní měli svůj náklad na vlastních zádech, jeden mladík nesl na ramenou obrovské zdobené poleno. Byl Kračún a Velesův lid spěchal na posvátné obřadní místo přímo v srdci lesa… …A měli bychom opravdu spěchat, řekla si znepokojeně vědma. Za chvíli se začne smrákat a oheň ještě nehoří. Snad nebude pozdě…
Průvod konečně dorazil na plošinu s kamenným kruhem, kterou obklopovaly vysoké stromy. U ohniště na malou vyvýšeninu byl postaven badnjak, posvátné poleno a pak už se všichni chvatně začali připravovat k obřadu…Kruh. Píseň Slunci-Dažbogovi. Ještě je třeba vykřesat oheň, už je dost šero…
Za kopcem právě umírá sluneční bůh, pomyslí si vědma, musíme zachytit jeho sílu do posvátného ohně…šera přibývá a místo plamenů zatím jen pár jisker. Až nastane tma, oheň už nerozděláme. Vlády se ujme rohatý Veles a vypustí z podsvětí běsy, upíry a…radši nemyslet, co všechno ještě! Běda těm, kteří nebudou pod ochranou Dažbogových plamenů!
Vědma zpívá a s obavou se rozhlíží kolem: do větví se už snesly strigy a hle, tam za stromy svítí oči běsů, nad hlavami krouží hladové duše zemřelých a …jen zatím tiše našlapují tlapy vlkodlaků…
Zatím se všichni drží v uctivé vzdálenosti. Dažbog stále žije.
Uprostřed kruhu konečně vzplála vatra. Světlo ozářilo les kolem. Slava Bogom! Jsme v bezpečí.
„Připijme Dažbogovi!“
„Ať se znovu zrodí v plné síle!“
„Děkujeme, Slunce, za teplo, za život…“
Medovina jde dokola. Také každý dostane od vědmy česnek se solí a medem-ochrany v těchto dnech není nikdy dost. Do ohně je s úctou vložen badnjak, Dažbogův idol. Dnes v noci shoří tak, jako všechno minulé a z popela povstane nový Božic. Snad.
Vladyka děkuje za úrodu. Žádný z jeho poddaných nemusel strádat a trpět hlady. Však také posvátný koláč, za který se schovává, je pořádně veliký.
„Vidíte mě, drazí moji?“
„Nevidíme, Vladyko, nevidíme!“
„Kéž byste mě ani za rok neviděli!“
Nakonec vědma bere velkou mísu, na kterou každý z Velesanů na začátku položil trochu jídla, pokrm pro předky:
„Přijďte, naši dědové, pojezte, popijte a poveselte se s námi…“ a spokojeně sleduje, jak se duše přibližují k teplu ohně, až se nakonec vmísí mezi kolemstojící. Hody mohou začít. Můžeme zpívat, tančit, jíst i pít… Hlavně však hlídat posvátný oheň, aby do rána nevyhasl.

Je tichá, měsíčná noc. Přestalo sněžit a u ohně se choulí pět postav. Sem tam podřimují, ale vždy někdo bdí. Uprostřed nejhlubší noci zůstane vzhůru jen vědma. Chce se zahřát. Co to? Oheň náhle zmodral. Vědma natáhne ruce k nízkým plamenům, které se studeně dotknou její dlaně. Přihodí tedy pár polínek, plameny se zvětší, avšak zůstanou modré a studené… mezi stromy se mihne temný stín a nad hlavou cosi mrazivě proletí… vědma vstane, načrtne do vzduchu ochranné znamení a vhodí do ohně hrst bylin z malého pytlíku u pasu. Oheň přátelsky zapraská a kolem se rozlije příjemné teplo…

Mrazivé ráno. Kolem malého ohně postávají prokřehlí a unavení Velesané. V kotlíku voní vepřové, z badnjaka zbyl jen ohořelý kousek. Vědma drží v rukou česnici, plenku pro malého Božice.
Paprsky slunce prosvitnou mezi stromy: Tančeme a zpívejme na počest Dažbogovi! Temnota ustupuje!
Slava! Božic rodilsja!













 











Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>