Veligrad

Málokterá lokalita vyvolala tolik diskuzí, sporů a protichůdných názorů o svém historickém významu, jako Staré Město s okolím, místní tradicí spojované odnepaměti se sídlem velkomoravských vládců a církevní metropolí Metodějova arcibiskupství. Mnoho badatelů se snažilo najít pod letitými nánosy skutečný stav problematiky, léty mnohdy přikrášlený. Diskuze a polemiky trvaly řadu desetiletí bez kloudného výsledku, neboť dříve nebylo možno opírat se o archeologii, a přetrvávaly prakticky až donedávna.Místní tradice navazovala na skoupé zprávy v kronikách alistinách.
Zlegendy o sv. Metoději se např. dovídáme, že
velkomoravský arcibiskup byl pochován ve stoličním chrámě
moravském po levé straně ve zdi za oltářem Panny Marie, lokalitu
už ale legenda nezmiňuje. Teprve až href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Dalimil">Dalimil
jmenuje Metoděje arcibiskupem velehradským. Samotné jméno
Velehradu je doloženo teprve v listině olomouckého biskupa
Jindřicha
Zdíka
k roku 1141 (dříve se uváděl rok 1131). Tento doklad
však pod jménem Velehradu zná lokality dvě. Jedna patřila ke
kostelu spytihněvskému, druhá ke kostelu brněnskému. Zatímco o
Velehradu na Brněnsku není známo vůbec nic, neboť žádné další
zprávy se o brněnském Velehradu nedochovaly, o „spytihněvském“
Velehradu (8 km jihojihovýchodně od href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Spytihn%3Fv_%28okres_Zl%EDn%29">Spytihněvi)
zprávy jsou.
V kronice href="http://cs.wikipedia.org/wiki/P%3Fib%EDk_Pulkava_z_Raden%EDna">Přibíka
Pulkavy z Radenína čteme výslovné, ale nepřesné tvrzení,
že velehradský klášter stojí na místě někdejší moravské
metropole. (Když na počátku 13. století vyrostl 4 km
severozápadně od dnešního Starého Města, tehdejšího
Veligradu, klášter, převzal jméno po této již upadající
trhové obci.) Spojení starých tradic s polohou kláštera dalo v
době baroka vzniknout až legendárním zkazkám o velkomoravské
minulosti místa, na němž stojí klášter. Archeologové v r. 2010
poprvé doložili osídlení dnešního Velehradu v době Velké
Moravy, tedy z 9. století, progresivní vývoj Veligradu jako
hospodářského a mocenského centra však probíhal právě 4 km
jihovýchodně od pozdějšího nedalekého kláštera na místě
dnešního Starého Města a centra dnešního Uherského Hradiště.
Pochybovat o centru říše na místě kláštera se začalo až v
období osvícenství, ale mínění se tříštila. Rajhradský
benediktin Bonaventura Piter prohlásil za bajku, že na Velehradě
kdy sídlil král a arcibiskup. href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Dobrovsk%FD">Josef
Dobrovský zase vůbec pochyboval o možnosti bezpečné
lokalizace Metodějova sídla. Mladší generace však se skeptickým
názorem Dobrovského nesouhlasila. href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%3Fek_Palack%FD">František
Palacký přišel s pojetím, že starý Velehrad je nutno hledat
na místě dnešního href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Uhersk%E9_Hradi%3Ft%3F">Uherského
Hradiště. Oproti tomu moravský historik href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Beda_Dud%EDk">Beda
Dudík vystoupil s názorem, že velkomoravské ústředí je
třeba hledat v Panonii.
Toto Dudíkovo vyjádření spustilo delší literární spory. Proti
Dudíkovu názoru se první obrátil href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Vincenc_Brandl">Vincenc
Brandl, který nakonec přesvědčil Dudíka natolik, že ten v
českém vydání svých dějin Moravy již od svého původního
názoru upustil.
Některé názory byly přehnané. Moravský topograf F. J. Schwoy
(1793) si Velehrad představoval jako rozsáhlé město, jehož
skvostné stavby, paláce a chrámy zabíraly prostor od href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Pole%3Fovice">Polešovic,
Boršic,
přes
Uherské
Hradiště
po dnešní href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Velehrad">Velehrad,
kde měl stát centrální hrad. Podobně romanticky uvažoval
František Přikryl. Velehrad
měl sahat od Polešovic
po Spytihněv.
Jiní měli představu rozlehlého rovinného hradu jako centra
systému obranných pevností a pevnůstek v širém okolí, včetně
lokalit pozdně středověkých. Dokonce i nestor archeologie Lubor
Niederle předpokládal rozsáhlý systém složitých dřevěných
opevnění. Také href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anton%EDn_Zelnitius&action=edit&redlink=1">Antonín
Zelnitius dospěl k názoru, že opevnění Veligradu zahrnovalo
území od href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostelany_nad_Moravou">Kostelan
nad Moravou po href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Hu%3Ft%3Fnovice">Huštěnovice
a že k němu patřilo údolí od href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Vesel%ED_nad_Moravou">Veselí
nad Moravou po href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Napajedla">Napajedla
a od Hluku
po
Osvětimany.
Teprve nový archeologický výzkum od poloviny 20. stol. vnesl do
těchto zmatků světlo. Stopy Velké Moravy se nacházely průběžně už od
středověku,
ale již od raného středověku byly vystaveny zkáze, neboť na
rozdíl od mnohých jiných velkomoravských lokalit Staré Město
žije jako sídliště bez přerušení od nejstarších dob
slovanského osídlení dodnes.
Při určování polohy Veligradu vycházeli historikové z
dochovaných popisů místa a cest do něj, stejně jako z výsledků
archeologických
bádání.

Historické prameny o Veligradu

Soudobé středověké písemné prameny

O Velké Moravě se z té doby dochovaly některé zprávy arabských
cestovatelů, kteří navštěvovali střední Evropu za účelem
obchodu. Nejdůležitější jsou dva spisy. Jeden z nich napsal Arab
ibn Rusta (Ibn – Rosteh) někdy ve druhém desetiletí 10. stol. a
druhý perský spisovatel Gardízí přibližně v polovině 11.
stol. Oba čerpali z nedochovaného díla arabského zeměpisce
Džaiháního, který psal na samém počátku 10. stol., někdy
těsně po roce 903.
Opisy těchto děl se však dochovaly až z poloviny století 13.,
vyskytují se tedy mírné rozdíly dané ať už chápáním či
zkomolením samotnými arabskými cestovateli nebo jejich opisovači.
O sídelním městě krále href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Svatopluk">Svatopluka
psal arabský
autor,
encyklopedista a geograf
href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Omar_ibn_Rusta&action=edit&redlink=1">Omar
ibn Rusta z Isfahánu v díle href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kniha_vz%E1cn%FDch_drahokam%3F&action=edit&redlink=1">Kniha
vzácných drahokamů
:
překlad (Havlík): „…Na počátku území Slovanů je město
zvané Wábnít. …Slované svého vládce nazývají župan, jeho
poslouchají a jeho slovy se řídí. Jeho sídlo je uprostřed
slovanské země. Nejvznešenější a nejčelnější je mezi nimi
ten, jemuž říkají vládce vládců a nazývají ho Svatopluk. Má
větší moc než župan a župan je jeho zástupce. Má dobrá,
pevná a drahocenná brnění. Město, ve kterém sídlí, se nazývá
Džrwáb. V každém měsíci se v něm konají po tři dny trhy a
při nich nakupují a prodávají. V jejich zemi vládne tak tuhá
zima, že lidé si musí vykopat obydlí pod zemí, která přikryjí
střechou ze dřeva podobně jako u křesťanských kostelů…“

Obdobně psal href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Al-Marw%E1z%ED&action=edit&redlink=1">al-Marwází
v href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kniha_o_p%3Firozen%FDch_vlastnostech_zv%ED%3Fat&action=edit&redlink=1">Knize
o přirozených vlastnostech zvířat
: Podle perské
kroniky
href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zem%3F_sv%3Fta,_%A7_43&action=edit&redlink=1">Země
světa, § 43
měla Svatoplukova země četné hrady a
pevnosti:
překlad (Havlík): „O zemi Slovanů. …Císař Slovanů se
nazývá Svatopluk. …Mají dvě města. Wábnít (město-grad Nít)
je prvním městem na východě země Slovanů. Ch.r.dáb je velké
město (grad) a sídlo císaře.“

Taktéž href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ibn_Mahm%FAd_Gard%EDz%ED&action=edit&redlink=1">Ibn
Mahmúd Gardízí v díle href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Okrasa_historie&action=edit&redlink=1">Okrasa
historie
:
překlad (Havlík): „Jejich vládce si klade na hlavu korunu a
všichni ho poslouchají a konají podle jeho příkazů. Svého
nejvyššího vládce nazývají Svatopluk a jeho zástupce nazývají
župan. A sídelnímu městu krále říkají Dž.ráw.t. Každý
měsíc jsou v onom městě po tři dny trhy, kde obchodují s různým
zbožím“

Zatímco Havlík se domníval, že označení Wábnít
není uspokojivě vyřešeno, naproti tomu Galatík výjimečně
zcela logicky interpretuje Džrwáb jako velké město
(Veligrad) a Wábnít jako město Nít (Nitra).
Ibráhím
ibn Jákúb
v jiném případě interpretoval označení Ch.r.dát
(Ghrád) jako velkou pevnost, velký hrad.
Dílo Kniha vzácných drahokamů, původně napsané
někdy v
roce 912
či 913
se zachovalo v pozdějším opise v podobě jediného exempláře,
British Museum (sign Add 23478). Překlad jeho zprávy má několik
verzí:
Druhý překlad (Šonka): „Nejvznešenější a nejznámější
z nich, kterého nazývají vládcem vládců, se jmenuje
Svatopluk… Má překrásné vojáky v pancířích, kteří jsou
mocní i stateční. Město, ve kterém sídlí, se nazývá
Džarádišť a v něm se konají jednou měsíčně trhy, které
trvají tři dny …“

Další překlad (Galatík): „…v jejich zemi vládne Veligrad,
úplně vykopané město, ve kterém bydlí džrwáb (Veligrad). A
mají v ní trh v měsíci (kalendářním) tři dny kromě toho, co
dojí z mléka. A má hradby (záštity) výborné, nedobytné
neobvyklé (vzácné). (On) je nazýván vládce vládců, nejstarší
syn a proto král (málik).“

Někteří badatelé čtou ono záhadné jméno Svatoplukova města
Džerváb či Džirváb, jiní Džarádist nebo Džarádust. V textu
Gardízího Džirávat nebo Džirávet. Pokoušeli se různými
způsoby o jeho výklad a vycházeli z toho znění, které jejich
nápadu nejlépe vyhovovalo. Zmatek zvyšují vykladači, snažící
se pod složitostí textu s větším či menším násilím zkomolit
k obrazu své teorie to, co se úplně nepodařilo arabským
opisovačům.
Starý Veligrad jako hlavní město Moravy s href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Metropolitn%ED_chr%E1m">metropolitním
chrámem svatého Petra se pak objevuje v zápisech Jádra
katalogu biskupů
Moravy, výtahu ze staršího moravského href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chronograf_%28kniha%29&action=edit&redlink=1">chronografu.
S Veligradem se spojuje jak činnost slovanských věrozvěstů
svatého
Konstantina – Cyrila
a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%FD_Metod%3Fj">svatého
Metoděje, tak vláda Svatoplukova, dále činnost href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Arcibiskup">arcibiskupů
Jana a Silvestra v první polovině href="http://cs.wikipedia.org/wiki/10._stolet%ED">10.
století. Pozdní tradice do Veligradu položila sídlo krále
Moravy jménem Olgus,
který tam měl údajně vládnout v letech href="http://cs.wikipedia.org/wiki/923">923
- 944
(nebo 932
- 961).

Pozdější písemné prameny
Už v roce 1862 ztotožnil archivář Vincenc Brandl Staré Město s
trhovou vsí Veligrad.
Tak je Staré Město pojmenováno např. v nové správní
organizaci, donedávna chybně datované rokem 1131. V roce 1141, kam
je obvykle přesněji řazen vznik dokumentu, se ve známé listině
olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka připomíná osada Veligrad
(villa Veligrad), dnešní Staré Město. V roce 1220 se obdobně
setkáváme s označením „trhová ves Velehrad“ (Welegrad
villa forensis). Obdobně lze vyčíst povědomí o někdejších
správních poměrech i z listiny z r. 1228 (výčet statků
velehradského kláštera v privilegiu Přemysla I. Otakara), v níž
se uvádí Weligrad, dříve město, nyní městys, nebo též
někdejší hradiště, nyní trhová obec (Weligrad, civitas primo,
modo burgus). Ve Veligradu – Starém Městě byl v té době hrad,
jehož funkce již končila a areál byl postupně zastavován. Když moravský
markrabě Vladislav Jindřich na počátku 13.
století v roce 1205 založil v blízkosti Veligradu cisterciácký
klášter, význam této trhové vsi, kde „trhy se konaly od
nepaměti“, znovu vzrostl. Z těchto zmínek lze usuzovat na určité
výsadní postavení
trhové obce Veligradu založené na právech posvěcených dávnou
tradicí. Jednak jde o trhové právo (od 13. stol. uváděné v
listinách jako staré a známé), jehož počátky sahají hlouběji
do minulosti, než svědectví dokumentů (možná až před zprávy
Omara ibn Rusty), jednak o svědectví majetkových transakcí
„občany“ (cives) z trhové vsi Veligradu v listinách z
prvních dob existence velehradského kláštera. Obyvatelé trhové
vsi Veligradu tedy byli svobodní lidé.
Za povšimnutí stojí listina z r. 1247, kterou Oldřich Korutanský
věnuje veligradskému klášteru kapli „ležící na hoře u
Kunovic, zbudovanou ke cti jmenované blahoslavené vždy Panny
Marie, s právem patronátu a se vším příslušenstvím, jakož i
se vším prastarým právem…“.
V roce 1257 došlo z příkazu českého panovníka Přemysla Otakara
II. k přenesení tržních práv z Veligradu a blízkých Kunovic na
nově založené město na ostrově v řece Moravě, které dostalo
nejdříve název Nové Město, o rok později Nový Veligrad a
teprve později na počátku 14. století, když se jméno Velehradu
vžilo pro novou obec okolo velehradského kláštera, ustaluje se
pro Nový Veligrad název Hradiště (později Hradiště nad
Moravou, od 17. století Uherské Hradiště).
Naposledy je staroměstské sídliště jmenováno Veligradem v
listině českého krále Jana Lucemburského z 2. března 1315 (CDM
VI., č. 88, s. 61).
V listině Alberta ze Zdounek z 5. února roku 1321 se již nazývá
Starým Městem. Od této doby se původnímu Veligradu začalo říkat
Antiqua civitas – Staré Město, a to v protikladu k nově
založenému královskému městu Novému Veligradu – Uherskému
Hradišti. Je možné, že zde se shodou okolností velkomoravský
Veligrad vrátil k dřívějšímu názvu své centrální části,
než se rozrostl na velkoměsto Veligrad. Byť slovem civitas (hrad,
hradiště) se označují lokality velmi významné, dokonce sídla
králů, a naproti tomu slova urbs se používá výhradně pro
sídliště městského charakteru, nemusí vůbec udivovat, že pro
některá z nich používali letopisci označení obojího, tedy urbs
i civitas, kdy civitas bylo označení běžnější. Někteří
dnešní badatelé jsou však názoru, že u „Antiqua civitas“
nelze hledat souvislost s „antiqua urbs Rastici“ Fuldských
letopisů k roku 871. Prof. Vilém Hrubý se však odvažoval
vztahovat na Staré Město onen záznam fuldského letopisce, podle
něhož se r. 871 Svatopluk uchýlil do „starého města
Rastislavova“ (urbem antiquam Rastizi) – tedy do města
Rastislavem vybudovaného a jím obývaného, jak celá nálezová
situace ve Starém Městě naznačuje.
Uvedené označení ostatně odeznívá, jak se zdá, ještě ve
středověkých listinách. Jedna z nich, datovaná sice k r. 1202,
vzniklá ale až v letech 1222 – 1228 nebo ještě později (v
mnohých detailech odráží situaci až kolem r. 1257), píše např.
o hranicích blízké vesnice Kostelany, jež sahají „až k
valu starého města“ (usque ad vallum antique civitatis). Jde
patrně o Christinův val nebo o předsunutý tzv. zlechovský val,
do literatury uvedený ředitelem Slováckého muzea v Uherském
Hradišti K. Hanákem v r. 1931. Stopy archeologicky zatím
neprověřeného valu byly podle jeho pozorování patrny v terénu
do vytvoření velkých družstevních lánů a údajně jsou některé
úseky vysledovatelné dodnes. Zato těsně u Hanákovy linie tzv.
zlechovského valu bylo archeology pod vedením Viléma Hrubého
nalezeno sídliště z 8. až 9. stol. Tato situace by zase
umožňovala úvahu, že se zároveň jedná i o „onu
nepopsatelnou Rostislavovu pevnost, všem odedávna známým
nepodobnou“ (…illam ineffabilem Rastizi munitionem et omnibus
antiquissimis dissimilem venisset) a „se všemi hradbami oné
krajiny“ (omnia moenia regionis illius), zmíněnou ve Fuldských
letopisech k událostem roku 869, kde se tedy doslova píše též o
opevněné krajině, ne pouze o vlastní pevnosti.
Původní název Starého Města (Veligrad) přešel na osadu při
cisterciáckém klášteře, který vznikl ve vzdálenosti 4 km
severozápadním směrem od Starého Města. Klášter také převzal
místní tradice o počátcích křesťanství na Moravě a dále je
rozvíjel. Proto není divu, že v kronice tak řečeného Dalimila z
počátku 14. stol. je psáno, že Metoděj byl velehradským
arcibiskupem. O tři čtvrtě století později lze již najít u
kronikáře Přibíka Pulkavy z Radenína (z doby Karla IV.) výslovné
tvrzení, že velehradský klášter stojí na místě někdejší
moravské metropole. U tohoto kronikáře najdeme drobnou zajímavost.
Podle Pulkavy byl Bořivoj pokřtěn Metodějem v r. 894 ve městě
Velehradě, hlavním městě říše Moravské. Nedaleko Velehradu se
údajně nalézal les zvaný Greczen. Pulkava uvedl datum minimálně
o 10 let chybně, neboť Metoděj zemřel r. 884. Ovšem v listině z
r. 1321 (CDM VI, 134) je uveden forestarius (fořt, lesník) lesů u
Buchlovic, jmenujících se Greczne.
Obec vzniklá v bezprostřední blízkosti kláštera (Velehrad) si
drží jméno dodnes.

Pověsti a lidová podání
Podle lidového podání, jehož starobylost se sotva dá spolehlivě
posoudit, stával údajně někde nad potokem Salaškou v části
polohy Špitálky ve Starém Městě veliký chrám Panny Marie, snad
dokonce katedrální chrám moravský. Jedna verze se týká severní
ostrožny, druhá verze jižní ostrožny. Sondáž na severní
ostrožně však byla bezvýsledná, na jižní ostrožně je
znemožněná souvislou obytnou zástavbou.
Podle pověsti zaznamenané v 17. století stával údajně v lukách
v poloze Na Zerzavici v dnešním Uherském Hradišti špitál s
kostelem sv. Klimenta. Svatoklimentské zasvěcení je starobylé a
mohlo by odpovídat době velkomoravské.
Severní až západní obzor lemují zalesněné kopce Chřibů a
chrání přístupy do údolí jako dokonalá přírodní hradba.
Panoramatu dominuje charakteristické trojvrší, které lze
pozorovat z mnoha stran jako výrazný a nezaměnitelný orientační
bod na dálkové obchodní trase od Jadranu k Baltu, tzv. Jantarové
stezce. Učiněné majáky z dálky oznamovaly blízkost hlavního
města velké říše. V okolí Uherského Hradiště se traduje, že
tato dominanta nad metropolí Království Moravanů zakotvila v
povědomí nejen kupeckých karavan, ale zejména místního
obyvatelstva a jeho potomků natolik, že se dokonce dostala do erbu,
který dnes používají naši východní sousedé. Nejmenuje se však
Tatra, Fatra a Mátra, ale Holý vrch, Buchlov a Modla (někdy
nazývaná Barborkou podle kaple sv. Barbory na jejím vrcholu).

Výzkumy
lokality Staré Město

Archeologické
výzkumy

Historie
archeologických výzkumů
Starého Města a Uherského Hradiště

Lokality href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Star%E9_M%3Fsto_%28okres_Uhersk%E9_Hradi%3Ft%3F%29">Starého
Města a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Uhersk%E9_Hradi%3Ft%3F">Uherského
Hradiště vzbuzují trvalý zájem href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Archeologie">archeologů
již od poloviny 19.
století
.
V roce 1862
označil
zemský archivář href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Vincenc_Brandl">Vincenc
Brandl staroměstskou lokalitu Na Valách za velkomoravskou,
stejně jako z ní pocházející první nálezy, přičemž se
zmínil, že: „Velehrad nikam jinam klásti nemůžeme, než
kde nyní Staré Město leží“
.
K roku 1863
je
vztahována zpráva href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Franti%3Fek_Pluskal&action=edit&redlink=1">Františka
Pluskala Moravičanského, která se týká staroměstského
kostela sv. Víta.
První skutečné odkryvy mající charakter archeologických výkopů
byly na půdě Starého Města uskutečněny v 70 a 80. letech 19.
století. Jsou spojeny se jmény staroměstského učitele a
archeologa href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Jeron%FDm_Christin">Julia
Jeronýma Christina (1868–1870), kněze Františka Přikryla
(1876–1887), kněze Julia Vychodila, Jana Nevěřila, revírníka
Arnošta Matzenauera, učitele Josefa Homoly (1880–1885), doktora
F. Koželuhy a Františka Myklíka (1888–1889). O nálezy
Christinova nástupce ve staroměstské škole Františka Myklíka se
začal zajímat též přední reprezentant moravské archeologie
Inocenc Ladislav Červinka. K dalším badatelům přelomu 19. a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/20._stolet%ED">20.
století patří Ignác Tkáč, doktor Martin Kříž a
Bartoloměj Hanák..
Druhá etapa archeologického bádání je ve Starém Městě spojena
především se jménem učitele, muzejníka a amatérského
archeologa Antonína Zelnitia, který kolem sebe soustředil skupinu
dobrovolníků (K. Hanáka, A. Horsáka, J. Kočiše, E. Lepku a V.
Hrubého).
Posléze se také podařilo přilákat „Na Valy“ čelné
představitele href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%ED_republika">prvorepublikové
archeologické vědy – nejprve veletinského rodáka, významného
slavistu a univerzitního profesora Lubora Niederla ( href="http://cs.wikipedia.org/wiki/1927">1927)
a s jeho přispěním i ředitele href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Archeologick%FD_%FAstav_Akademie_v%3Fd_%3Fesk%E9_republiky">státního
Archeologického ústavu Karla Buchtelu, dále pak Jaroslava
Böhma a nakonec i americké badatele V. J. Ferokese a R.V. Ehricha
(1928). Ti se dokonce účastnili i samotných odkryvů. K dalším
veličinám meziválečné archeologie, zajímajícím se o
velkomoravskou problematiku Starého Města patřil i německý
badatel href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karl_Dinklage&action=edit&redlink=1">Karl
Dinklage. V roce href="http://cs.wikipedia.org/wiki/1942">1942
byly archeologické výkopy ve Starém Městě na tři roky
přerušeny.
Počátek třetí etapy archeologického terénního výzkumu můžeme
ve Starém Městě ztotožnit s rokem href="http://cs.wikipedia.org/wiki/1948">1948.
Na post vedoucího archeologa tehdy nastoupil čerstvý absolvent
brněnské univerzity, bývalý učitel href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Vil%E9m_Hrub%FD">Vilém
Hrubý. Pod jeho vedením byl v roce href="http://cs.wikipedia.org/wiki/1949">1949
v lokalitě Na Valách učiněn objev, který se nesmazatelně zapsal
do dějin naší archeologie. Při pokračujícím výzkumu
pohřebiště došlo k odkryvu href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Negativn%ED_v%FDpl%3F&action=edit&redlink=1">negativní
výplně href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Z%E1kladov%E1_r%FDha&action=edit&redlink=1">základových
rýh href="http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=S%E1lov%FD_kostel&action=edit&redlink=1">sálového
kostela s podkovovitou href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Apsida_%28architektura%29">apsidou,
což představovalo objevení prokazatelně první zděné
architektury z doby href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%E1_Morava">Velké
Moravy u nás. (Dříve objevený kostel v href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Modr%E1_%28okres_Uhersk%E9_Hradi%3Ft%3F%29">Modré
u Velehradu v roce href="http://cs.wikipedia.org/wiki/1911">1911
Janem Nevěřilem v tu dobu ještě nedisponoval důkazy, že se
jedná o kostel z 9.
století
). Výsledky své práce zveřejnil Vilém Hrubý v
monografii: Staré Město – velkomoravský Velehrad.
K zásadní změně ve strategii archeologických výzkumů na půdě
Starého Města došlo v roce href="http://cs.wikipedia.org/wiki/1976">1976.
Byla důsledkem rozšiřující se bytové a investiční výstavby,
která zasáhla velké plochy zahrad a polí, často v intravilánu
obce. Poslední výzkumy jsou spojeny se jménem Doc. PhDr. Luďka
Galušky CSc.

Lokality
spojované s Veligradem dle
dosavadního stavu bádání

Dle
minulých teorií
býval Veligrad někdy ztotožňován s následujícími místy: href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Valy_u_Mikul%3Fic">Valy
u Mikulčic, href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Star%E9_M%3Fsto_%28okres_Uhersk%E9_Hradi%3Ft%3F%29">Staré
Město a Uherské Hradiště, href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Hodon%EDn">Hodonín,
Kyjov,
Znojmo,
Pohansko
u
Břeclavi,
Veselí
nad Moravou
; nověji též href="http://cs.wikipedia.org/wiki/N%E1klo_%28vrch%29">Náklo,
v podání slovenských
historiků pak také Nitra,
Děvín,
Trenčín,
Bratislavský
hrad
.

Staré Město

Akropole
href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Star%E9_M%3Fsto_%28okres_Uhersk%E9_Hradi%3Ft%3F%29">Starého
Města „Na Valách“, opevněná již v polovině href="http://cs.wikipedia.org/wiki/8._stolet%ED">8.
století, dosáhla rozmachu ve druhé polovině href="http://cs.wikipedia.org/wiki/9._stolet%ED">9.
století. Spojením dalších sídlišť v těsné blízkosti
vznikl rozsáhlý opevněný útvar městského typu, dnes označovaný
termínem „aglomerace“, na tehdejší poměry s mimořádnou
koncentrací obyvatelstva. Velmi hustě osídleno bylo i okolí
Starého Města a Uherského Hradiště. Jen mezi Ostrožskou Novou
Vsí a Kunovicemi jižně od aglomerace zaznamenaly archeologické
výzkumy 15 slovanských sídlišť. Podobná koncentrace slovanských
sídlišť byla zjištěna severně od aglomerace na jižním okraji
Huštěnovic.
Zástavba aglomerace byla členěna na účelové areály včetně
výrobních okrsků specializované řemeslné výroby, podléhající
určité urbanistické koncepci (mocenský areál Na Dědině,
výrobní areály Na Kostelíku, resp. U Víta, Na Špitálkách a
Nad Haltýři, tržní prostranství Salaška, centrální nekropole
Na Valách, sídelní okrsky Za Zahradou, Na Špitálkách a Rybárny,
ostrov sv. Jiří i s mocenskou a výrobní složkou, centrální
církevní areál na sadské ostrožně Derfla). Uvnitř, na hranici
i vně aglomerace se nacházejí doklady o několika druzích
fortifikací od opevnění tzv. lehčí konstrukce (např. tzv.
Christinův val starobylé konstrukce i tvaru) až po nejpevnější
hradbu doposud zjištěnou v rámci našich velkomoravských
hradisek, a to ve východní části uherskohradišťské čtvrti
Rybárny v poloze Bumbalov. Hradba skořepinové konstrukce s
masivní, přes 2 metry silnou kamennou plentou, byla široká téměř
10 metrů.
Kromě toho bylo odkryto několik základů či negativů základů
zděných kostelů Na Dědině, Na Valách, Špitálky u Christinova
valu, Na Kostelíku (U Víta), na ostrově sv. Jiří, na sadské
ostrožně Derfla.
Na území aglomerace bylo nalezeno také mnoho typických
velkomoravských zlatých, stříbrných či bronzových (i
pozlacených) šperků (náušnice, záušnice, prsteny, závěsky
náhrdelníků, gombíky, rolničky, nákončí aj.), dále zbraní
(sekery tzv. bradatice, meče, nože, hroty oštěpů), ostruh,
nářadí (dláta, zlomky vrtáků, pily, rydla), zemědělských
nástrojů, keramiky, nádob (zlomky tyglíků a kadlubů, hrnce,
hrnky, džbány, čutory, amfory, vědérka, pokličky), tavicích i
pekařských pecí a jiných artefaktů (hřivny a tzv. lupy, olověné
křížky s obrazem ukřižovaného, třmen, plaketa, přezky,
břitvy, ocílky, kleště, klíče, podkovy, jehly, jehlice,
přesleny, proplétačky, šídla, roubíky, okovy, kování, brusle,
píšťalky, křesadla, příbor, nůžky, hladidla, rukojeti,
hřebeny, knoflíčky, korálky, zbytky pláten a kůže, brusy,
cihly, střešní tašky, monoxyly – dlabané dubové čluny).
Vzhledem k tomu, že na místě dřívější velkomoravské
aglomerace stojí město, resp. dvě města, očekává se, že další
významné nálezy mohou následovat.

Na Dědině
Na mírně vyvýšené terase nad starým korytem řeky Moravy v
poloze Na Dědině stojí kostel sv. Michala obklopený staroměstským
hřbitovem. Archeologický výzkum hřbitova je prakticky nemožný,
neboť přes tisíc sto let se tu půda převrací stále novými
pohřby, takže všechny vrstvy jsou již dokonale promíchány.
Teprve při průzkumu kostela sv. Michala se podařilo zjistit pod
jeho podlahou několik neporušených velkomoravských hrobů a
základy rotundy z poloviny 9. století s některými prvky antické
stavební techniky. Dle stratigrafie rotunda přežila pád Velké
Moravy, byla opravena novou vrstvou lité maltové podlahy a
vyzdobena. Sloužila svému účelu až do poloviny 13. století, kdy
ji nahradil sálový kostelík s pravoúhlým protáhlým kněžištěm,
postavený cisterciáky. Ti použili materiálu ze zbořené rotundy,
a tak nacházíme ve zdivu kostela již potřetí použité římské
cihly (celkem 106 ks). V roce 1645 byl zničen Švédy a v r. 1734
byl obnoven. V této podobě slouží dodnes. O důležitosti kostela
sv. Michala svědčí skutečnost, že byl až do konce 16. století
farním kostelem i pro Uherské Hradiště, jehož kostel sv. Jiří
k němu přináležel jako filiální (možná pro původní význam
z doby Veligradu).
Oktagonální kaple sv. Jana vznikla pravděpodobně ne dlouho před
přestavbou kostela ve 13. stol., neboť architektonické prvky sv.
Jana jsou archaičtější a ani charakter a složení zdiva není u
obou staveb shodné. U sv. Jana nebylo použito římských cihel.
Jinak na římské cihly s kolky XIV. legie z Carnunta i soukromého
výrobce rovněž z Carnunta tu narážíme skoro všude (dosud asi
1000 ks a úlomků). Pocházejí pravděpodobně ze zbytků blízké
zatím nenalezené římské stavby.
V poloze Na dědině v těsné blízkosti rotundy byl odkryt profánní
objekt dlouhý minimálně 18 m a široký 10 m, označený za stavbu
palácového typu, dle stratigrafie z vrcholného velkomoravského
období. Měl na maltu kladené mohutné celokamenné zdi, jejichž
síla naznačuje, že se by se mohlo (ale také nemuselo) jednat o
stavbu patrovou. Objekt byl opatřen třemi druhy litých maltových
podlah. Podlaha byla opatřena červeným a bílým nátěrem.
Interiér byl omítnut štukatérskou maltou a opatřen rytou i
malovanou výzdobou. Střecha objektu byla tvořena pálenou střešní
krytinou antického charakteru a ozdobnými hřebenovkami. Na vnitřní
straně zdi se jeví náznaky dělení půdorysu na menší prostory.
Nedaleko zdi byla objevena hluboká zděná studna.
V okolí rotundy a paláce kvetla zemědělská osada. Na okraji
sídliště v této lokalitě byla objevena překvapivě rozsáhlá
kovolitecká a šperkařská dílna s řadou pecí a věncem
pomocných provozů kolem dokola. Pozoruhodným nálezem bylo
nalezení zbytků zlatem a bronzem tauzované buly – pouzdra na
pečeť (dokládající přítomnost velmi významného panovníka).
Kromě dalších dílen různých řemesel a složitých obydlí
bohatých řemeslníků byla objevena sklářská huť s výrobou
skla od prvopočátku až po skleněné nádobky.

Na Valách
Poloha Na Valách je částí mimořádně rozsáhlé nekropole s
odhadem minimálně 10 ha. Pohřebiště se používalo nepřetržitě
téměř půl tisíciletí (od 6. do 10. stol.) a nejfrekventovanější
bylo od počátku 9. stol. do poloviny 10. stol. Přibližně 2500
hrobů z tohoto stopadesátiletého období svědčí o značné
lidnatosti sídliště. Hroby se místy překrývaly až v šesti
vrstvách. Množství nálezů různých šperků dává tušit, že
obyvatelstvo žilo v relativním blahobytu. Objevené dílny
nejrůznějších řemesel i výrobců jemných nádob, přepychových
předmětů a šperků dokládají, že nejde o importy, ale o domácí
výrobu. Přeměnu původně pohanského pohřebiště v křesťanský
hřbitov završilo někdy těsně po polovině 9. stol. založení
hřbitovního kostela s obdélníkovou lodí 8,5 x 7,25 m a
polokruhovitou 5 m dlouhou a 4,25 m širokou apsidou. Podlaha lodi
byla pravděpodobně vyložena pálenými dlaždicemi, v kněžišti
byla tvořena litou maltovou podlahou.
Opevněné sídliště kolem nekropole mělo rozlohu asi 18 ha a k
němu přiléhalo na jižní straně předhradí o rozloze asi 7 ha.
Dílenské objekty se soustředily na jihovýchodním okraji hradiště
a v přilehlé části předhradí. Mělo-li toto hradiště nějakou
akropoli, to se nedá pro hustou zastavěnost zjistit.
Obyvatelé sídliště Na Valách se živili pěstováním obilovin a
chovem dobytka doplněného lovem zvěře a rybolovem. Mezi řemesly
vynikalo hrnčířství zřetelně nejen pro domácí trh, ale i pro
export, kamenictví, zpracování dřeva, těžba a zpracování
železné rudy, kovářství, kovolitectví a šperkařství,
tkalcovství, koželužství a nálezy závaží svědčí o tom, že
nechyběl ani obchod.

Nad Haltýři
Sídliště Nad Haltýři na jihovýchodě téměř navazuje na
severozápadní okraj sídliště Na Valách. Zde byly nalezeny
železářské hutě, kovolitecké a šperkařské dílny. Dle
nalezených slitin lze usuzovat i na zvonařství. Železná ruda
zpracovávaná v této osadě pocházela částečně z málo
vydatných místních zdrojů, částečně z dovozu. Dovozová ruda
se svým obsahem nejvíce blížila rudě skandinávské.
Rovněž na tomto sídlišti lze sledovat jasný urbanistický záměr
koncentrovat ohněm nebezpečná řemesla do míst, kde nemohou
ohrožovat existující sídliště.
Sídliště Nad Haltýři bylo asi přistěhovalecké, obyvatelé
možná nesplynuli s místním obyvatelstvem, neboť pohřbívali
přímo na sídlišti.
Západně od železářské kolonie vznikla v poslední třetině 9.
století nad svahem ostrožny nad Salaškou zemědělská osada okolo
větrného mlýna (podle V. Hrubého), jehož základy tam byly
nalezeny.

Špitálky
Sídliště Špitálky na jižní ostrožně mezi tokem Moravy a
Salašky je zajímavé prvními pravěkými nálezy na území
Starého Města (tzv. Myklíkovo naleziště). Další nálezy, které
unikly zkáze při stavbě lokální železniční trati, patří do
doby hradištní, předslovanské i slovanské. Kontinuitu až do
pozdní doby velkomoravské dokládají hroby na tzv. Čertově Kútě,
strmém břehu nad řečištěm Moravy i poněkud východněji v
polní trati Niva. Kromě sídlištních objektů byly nalezeny i
zbytky železářských a kovoliteckých pecí. Mnoho slibných
nálezů bylo zničeno nepochopením při stavbě rodinných domků.
O mnoha nálezech není známo, kde přesně se našly (např. zlaté
šperky), neboť byly odevzdány až později do Moravského muzea.
Další část archeologického naleziště porušilo drážní
těleso. Práce postupovala tak rychle, že o nějakém soustavném
průzkumu nemohlo být ani řeči. Nenávratně je ztracen
archeologický obsah části Čertova Kúta, kde proud Moravy
každoročně strhával celé bloky půdy.
Obdobný osud potkal jihozápadní část Špitálek. Při bagrování
štěrkopísku byly porušovány nějaké hroby. Až bagr narazil na
základy zděné stavby, došlo k povolání archeologů. Než mohli
zasáhnout, zbyla ze základů jen polovina. Jak se brzy nato
ukázalo, šlo o základy vlastnického kostela a hroby
velkomoravské. Na loď o vnitřních rozměrech cca 7 x 6 m a se
stopami pilířů navazovala na východní straně apsida 3 x 3 m a
na západní straně předsíň (nartex) 6 x 6 m. Podle nalezených
šperků, z nichž nejproslulejší je stříbrná plaketa se
sokolníkem, a jiného inventáře v hrobech lze kostel datovat do
druhé poloviny 9. století.
Předpokládaný velmožský dvorec zatím nebyl nalezen a stál-li
na jižní straně, nalezen již ani nebude.
Sídliště Špitálky bylo osídleno přibližně stejně intenzívně
jako sídliště Na Valách a jeho osídlení mělo přinejmenším
stejně staré kořeny.

Na Kostelíku (U Víta)
Na severní straně sídliště Na Dědině na něj téměř navazuje
další sídliště Na Kostelíku (U Víta). Jméno má podle kostela
sv. Víta, který v těchto místech stál až do svého zrušení
Josefem II. Krátce nato byl zbořen. Následující těžba hlíny
zničila mnoho stop dávného osídlení i hrobů. Přesto se
podařilo zjistit osídlení z konce 9. stol. a později z počátku
13. stol.
Osídlení bylo tvořeno obytnými a dílenskými objekty, mezi nimiž
nechybí specializované neobyvatelné dílny kovářské,
kovolitecké, hrnčířské, a provádělo se zde dokonce i pálení
vápna. Sídlištní složku doplňují pece pekařské.
Nejzajímavější nález patřil nádobám pro výrobu lihovin,
patřícím k nejstarším destilačním aparaturám na vybavení
palírny na našem území.

Na Zahrádkách
Dále na sever za mokřinatou plochou byly objeveny pozůstatky
zemědělského sídliště Na Zahrádkách. Našlo se několik
desítek hrobů, ale tak blízko pod povrchem, že se má za to, že
převážná část stop velkomoravského osídlení již podlehla
zkáze.

Na Zerzavici
Sídliště Na Zerzavici (starší pojmenování Ténice) leželo na
nevysoké písčité vyvýšenině mezi Moravou a Jalubským potokem
poblíž jejich soutoku. V nejhlubších vrstvách se našly stopy
osídlení z mladší doby kamenné. Slovanské osídlení je
doloženo přibližně od poloviny 8. století a existovalo
pravděpodobně až do 13. století. V době velkomoravské tu žili
zemědělci a rybáři. Při budování kanálu v r. 1935 se u
severního konce osady rozkopalo místo s opracovanými pískovcovými
kameny, nikdo je však blíže nezkoumal ani nezaměřil místo
jejich nálezu. Možný tradovaný špitál s kostelem sv. Klimenta
tedy zůstává nedoložen.

Bumbalov
Východně od sídliště Na Zerzavici v poloze Bumbalov nedaleko
silného východního opevnění celé aglomerace je doloženo
velkomoravské osídlení, pravděpodobně mající za úkol chránit
starý brod přes Moravu.

Svatojiřský ostrov
Cesta k brodu od jihu vedla přes ostrov sv. Jiří (na němž
později založil Přemysl II. Otakar královské město Nový
Veligrad). Na ostrově stávala podle dochovaných zpráv kamenná
kaple sv. Jiří. Její trosky se našly pod základovým zdivem
koncem 18. stol. zrušeného a zbořeného gotického svatojiřského
kostela, který nahradil kapli někdy počátkem 15. stol. Stával v
úhlopříčce hlavního náměstí. Současná zástavba nedovoluje
posoudit lidnatost velkomoravského osídlení. Ojedinělé nálezy
však naznačují osídlení již v 8. stol. Pro dobu velkomoravskou
lze vysledovat souvislý pás osídlení od brodu u Bumbalova až po
svahy mařatického kopce. Kromě sídelních objektů byly nalezeny
velkomoravské hroby, třmeny, bojové sekery apod., u kaple sv. Jiří
jezdecká výstroj.
O opevnění toho mnoho nevíme. Před středověkou hradební zdí
se na západní a severní straně nacházejí zbytky nějakého
hliněného valu neznámého původu, který má jiný průběh, než
středověké hradby. Pozemky okolo valu nesou název Stará Ténice
(což naznačuje místo starého opevnění). Obdobně se zdá, že
od konce valu za Bumbalovem pokračuje i na druhém břehu regulované
Moravy jakási vyvýšená linie podél starého meandru Moravy
směrem k mařatickému kopci. Ta se pod zástavbou ztrácí a za ní
se ve svahu kopce objevuje možné její pokračování. Bez
archeologického ověření to ale nelze potvrdit.
Pokračování bumbalovského, stejně jako Christinova valu
(případně též zlechovského valu) na druhé straně řeky by
znamenalo skvělou obrannou linii pro celou velkomoravskou
aglomeraci, neboť by ji umožnilo uzavřít od jihu stejně jako od
severu. Obdobný charakter opevnění po obou stranách toku známe i
z jiných slovanských lokalit (Novgorod) a předsunuté valy např.
ze Starých zámků u Líšně nebo i z jiných slovanských zemí
(Polsko, Ukrajina).

Uherské Hradiště – Sady

Do lokality Špitálky v href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Uhersk%E9_Hradi%3Ft%3F">uherskohradišťských
href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Sady_%28Uhersk%E9_Hradi%3Ft%3F%29">Sadech
na tzv. metropolitní výšině zvané Derfla na jižním okraji
Uherského Hradiště – města a na severozápadním okraji městské
části Sady, kde byly odkryty základy sakrálního komplexu s
baptisteriem – křtitelnicí, se klade domnělý hrob sv. Metoděje,
který sice situačně odpovídá popisu v písemné zprávě z 9.
stol., avšak našel se prázdný. Nebyly nalezeny žádné kostěné
pozůstatky, které by dokládaly přítomnost soluňského
věrozvěsta a moravského světce. Lokalita se zbytky církevního areálu
byla objevena na
severozápadním okraji ostrožny tehdy obtékané „dravou řekou
Olšavou“, vzpomínanou již r. 1078 písemnými prameny.
Nejstarší zprávy o nálezu úhledné kamenné zdi s hrobem a
hliněnou nádobou pocházejí již z r. 1849. Další nález lebky
pochází z r. 1912. Objevy sídliště na severním svahu ostrožny
po r. 1945 už byly spojeny se jmény Viléma Hrubého. V r. 1950 je
archeologicky ověřil PhDr. Jindra Nekvasil. V r. 1958 byly na
západním výběžku ostrožny při hluboké orbě porušeny
kostrové hroby. Vilém Hrubý zjistil na poměrně velké ploše též
přítomnost zděné architektury a zbytky malty různého druhu.
Proto byl v r. 1949 zahájen plošný archeologický výzkum. Byla
doložena přítomnost komplexu o čtyřech zděných stavbách
tvořících jeden celek, kdy zbytky páté stavby – baptisteria
(křtitelnice) kruhového půdorysu s litou maltovou podlahou byly
asi 7 m západně. Komplex byl vybudován ve třech stavebních
fázích a tvořil ho kostel s náznakem křížového půdorysu s
pálenou střešní krytinou antického charakteru, k němuž byla na
západní straně přistavěna další církevní stavba s
půlkruhovou apsidou a na severní straně čtvercová místnost a
vedle pohřební kaple s půlkruhovou apsidou a litou maltovou
podlahou. Zde byl objeven honosný hrob (č. 12/59) v železem kované
rakvi pohřbeného významného velmože, podle charakteru hrobu
křesťana na samém vrcholu velkomoravské společnosti, možná
samotného krále Svatopluka.
Dno hrobové jámy bylo vydlážděno velkými plochými pískovcovými
kameny a stěny obloženy dřevem. Hrobku původně kryl zděný
náhrobek s malovanými figurálními motivy (část lidské tváře).
V místě hrudi byly nalezeny dva stříbrné, silně pozlacené
gombíky zdobené filigránem, výjimečné charakterem své výzdoby.
Severně od zděného komplexu výzkum objevil povrchové objekty s
kůlovými konstrukcemi jako pozůstatky 15 srubů velkomoravského
sídliště a jižně od komplexu pozůstatky dřevěné halové
stavby. K areálu patřilo ještě 87 hrobů z té doby. Byl zde
nalezen i olověný křížek s řeckým nápisem a obrazem
ukřižovaného (dokládající, že zde působili kněží řeckého
původu, existuje pravděpodobný závěr, že areál na sadské
výšině byl centrem moravského arcibiskupství, a tedy sídlem
Metodějovým) a ve větším počtu tzv. stily – pisátka, jimiž se
psalo na voskem potažené dřevěné destičky. Dále zde byl
nalezen nůž, rydla, bronzová kování řemínků, závlačka,
ocílky, ostruhy, křesací kameny, nádoby, vědérko, zbytky
okenních tabulek z nazelenalého skla se zlatistou fólií, zlaté
náušnice, stříbrné korále a stříbrné, pozlacené měděné,
pozlacené stříbrné i zlaté gombíky, prsteny, náhrdelníky,
sekery – moravské bradatice, krátký meč – sax ze dvou železných
plátů a nauhličeným břitem, skramasax, hrot oštěpu. Součástí poměrně
málo obvyklého sídliště byla kamenická
dílna na jižním, kovárna na severním okraji osídlené plochy a
keramická pec na západním svahu výšiny již mimo areál.
Osídlení lokality se klade na samý počátek 9. stol.
Jedno z možných zázemí této tzv. metropolitní výšiny (jak ji
nazval objevitel Vilém Hrubý) mohlo být sídliště s vlastním
pohřebištěm na opačném svahu výšiny nad Olšavou v poloze Sady
- Horní Kotvice, osídlené dříve, v první polovině 8. stol.
Výkopové práce vedené počátkem 70. let 20. stol. PhDr.
Kristinou Marešovou, CSc., zaznamenaly pestré nálezy artefaktů
(četné náušnice různých druhů, vlasové kroužky, náhrdelníky,
stříbrný gombík, skleněné knoflíčky, bronzový prsten,
sekery, nože, šipky, ostruhy, spínací soupravy v kombinacích
přezky, průvlečky a nákončí, háčky, šídla, přesleny,
vahadlo, kovotepecké kladívko, kousky kadidla, ulita ostranky
jaderské s provrtem k zavěšení a druhotně použitý antický
mozaikový korál se třemi obrazy tváře, snad bohyně Astarte),
dílenské objekty, železářské pece.
V době rozkvětu Velkomoravské říše byl církevní areál na
sadské ostrožně zřejmě organickou součástí sídelní
aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště. Do této lokality se
mj. umísťuje působení věrozvěstů href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril">Cyrila
(Konstantina) a Metoděje
ze Soluně.
Jejich
povolání neslo politicko-náboženské důvody jako je ochrana před
vlivem franckých
kněží a posílení vztahů s href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Byzantsk%E1_%3F%ED%3Fe">Byzancí.
Pravděpodobně nebyli první, kdo href="http://cs.wikipedia.org/wiki/K%3Fest">pokřtil
obyvatele těchto krajů, přinesli ale písmo href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlaholice">hlaholici
(ze které se později vyvinula href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyrilice">cyrilice)
a veršovanou předmluvu k překladu href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Evangelium">evangelia
Proglas
(která
mohla vzniknout už v href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Makedonie">Makedonii
či Bulharsku).
Věrozvěsty povolal král href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Rostislav">Rostislav
a centrem jejich působení bylo pravděpodobně hlavní
velkomoravské město, k němuž areál patřil, a také místa jiná
(hora sv. Klimenta aj.). Dodnes však není známo, kde všude přesně
mohli působit. Metodějův hrob nebyl dosud objeven. Patřil-li
prázdný hrob ve zdi kostela s křížovou dispozicí původně
skutečně sv. Metoději, byl zřejmě přenesen. Filozof Konstantin
zemřel v italském klášteře v Římě pod jménem Kyrillos
(Cyril).

Mikulčice

Valy
u
Mikulčic
jsou jedním z nejvýznamnějších opevněných
hradištních sídel se znaky městského uspořádání, spíše
vojenského charakteru, s doklady osídlení předvelkomoravského a
velkomoravského horizontu s množstvím kostelů (cca 12) a
artefaktů svědčících o přítomnosti velkomoravské nobility.
Existují domněnky, že se mohlo jednat o kmenové centrum s vyššími
mocenskými aspiracemi, možná i sídlo prvních Mojmírovců. Zlom
ve vývoji hradiska nasvědčuje tomu, že se v další fázi stalo
důležitým prvkem začleněným do systému obrany říše a jejího
centra.
Prof. Havlík se domníval, že se jednalo o grad Morava, několik
badatelů se však přiklání k názvu grad Slavnica či Slivnica.
Již v r. 1888 popsal lokalitu Valy moravský archeolog K. J. Maška.
Zaznamenal hlášení nadučitele Františka Kropáče o rozsáhlém
opevnění se zřetelným příkopem asi 3,5 km východně od
Mikulčic a o něco východněji nezalesněné místo, „kde nic
neroste“, obehnané příkopem, s nálezy střepů keramiky
zdobené vlnicemi. Mezníkem zahajujícím terénní výzkumy byl rok
1954. Systematické výzkumy trvající nepřetržitě 38 sezón
poskytly díky relativní neporušenosti do dnešní doby
nejdostupnější materiál k hledání historie Velké Moravy a jsou
spjaty se jmény akademika Prof. PhDr. Josefa Poulíka, DrSc. a Doc.
PhDr. Zdeňka Klanicy, DrSc.
Aglomerace leží v údolní nivě řeky Moravy v krajině lužních
lesů. Její jádro tvoří hlavní hrad se dvěma velkými
přiléhajícími předhradími, z nichž jedno má zřetelný
charakter stálého vojenského tábora a druhé se jeví spíš jako
valem chráněné sídliště. Poněkud vyvýšená akropole
velkomoravského hradu i s vojenským předhradím byla chráněna
téměř stejnou hradbou skořepinové konstrukce s čelní kamennou
plentou a vodními příkopy tvořenými soustavou ramen řeky
Moravy.
Na nejvyšším místě akropole byly situovány dvě stavby
reprezentující knížecí prostředí – knížecí palác s litou
maltovou podlahou a kamenným krbem, druhou stavbou byla bazilika.
Oba objekty na ploše tzv. hradu tvořily samostatný okrsek. V okolí
paláce bylo zjištěno opevnění příkopem a bazilika se hřbitovem
byla oddělena palisádovým plotem. Rozsáhlá trojlodní bazilika s
atriem a nartexem – kněžištěm je plošně dosud největší
odkrytou velkomoravskou církevní stavbou. V prostoru baziliky a v
okolí bylo odkryto několik hrobek patřících významným
představitelům vládnoucí vrstvy Velké Moravy, pravděpodobně i
některým z Mojmírovců. V okolí kostela bylo odkryto pohřebiště
čítající přibližně 550 hrobů, jejichž hustota a vzájemné
překryvy svědčí o značné intenzitě pochovávání, tedy i o
poměrně vysoké hustotě obyvatelstva. Pohřebiště vyniká
množstvím bohatých hrobů s meči, zlatými a stříbrnými
šperky, honosnými soupravami opaskových kování, stříbrných a
litých bronzových nákončí, zlatými gombíky. Tyto i řada
dalších nálezů představují mistrná díla místního uměleckého
řemesla. Nákončí se stala jakýmsi neoficiálním symbolem
lokality Valy u Mikulčic, ale k cenným nálezům patří zejména
stříbrný závěsný křížek s postavou Krista a zlatý solidus
byzantského císaře Michaela III. Určitým dokladem vzdělanosti
jsou také nálezy železných pisátek – stilů. Stopy kovoliteckých
a šperkařských dílen na hradě jsou časově řazeny do období
před polovinou 9. stol. ve vrcholném období mizí a převládá
zpracování železa, dřeva, hrnčířství a textilnictví.
K aglomeraci přináleží také četná zázemí: sídelní areály
s pohřebišti Valy – severní a severozápadní podhradí Štěpnice
I (vlastnický kostel s neobvyklými zevními příporami s 6 hroby
kolem, kostel s pravoúhlým presbytářem a 26 hroby, jižní
podhradí Kostelisko (rotunda se 4 konchami a litou maltovou podlahou
a zjednodušenou antickou mozaikou s úlomky římských cihel),
východní podhradí Těšický les – Klášteřisko (dvouapsidová
rotunda, 200 hrobů, bronzová pozlacená plaketa, břitva), Štěpnice
II blíže k Trapíkovu (prostá dřevěná rotunda na kamenné
podezdívce, úlomek hlazené porfyritové desky, 16 hrobů, stříbrné
gombíky, železné ostruhy), Žabník (44 hrobů, skleněné perly,
nože, keramika), pohřebiště z 9. až 11. stol. Panské, sídliště
z 9. stol. Trapíkov. K aglomeraci lze přiřadit i Kopčany s
dosud stojícím kostelem sv. Margity Antiochijské, který se
zachoval téměř celý ve své původní hmotě. Datování kostela
dříve unikajícího pozornosti umožnily nálezy tří
velkomoravských hrobů s pozlacenými gombíky a stříbrnými
bubínkovými náušnicemi.
Z dalších zajímavých nálezů aglomerace je možno jmenovat
zbytky mostu, dlabané čluny – monoxyly, vrše na chytání ryb,
harpunu, železné háčky na chytání ryb, dřevěné vědro, vědro
s ozdobným kováním, železná, dřevem vykládaná vědra, tři
různé typy válečných sekyr, dřevěné lžíce a naběračky,
provaz, železná udidla, ovčácké nůžky, železnou kosu, srp,
krojidlo, železné ocílky, železné hřivny, olověnou hřivnu,
hroty šípů, železné klíče a kování zámku, kostěné brusle,
šídla, proplétačky, jehelníčky z parohoviny, přesleny z pálené
hlíny, kostěnou píšťalku. Obzvláštní pozornost vzbudil malý
stříbrný pozlacený relikviář ve tvaru miniaturní bohoslužebné
knihy. Zajímavostí jsou vydatné stopy konzumace potravin všeho
druhu, zejména na štěpnickém předhradí opevněném stejně
kvalitní hradbou, jako hrad, avšak beze stop řemesel a další
tvůrčí práce, tedy spíše kasárenského charakteru.
Hroby se mnohdy překrývají, někdy i základy staveb. Nálezy
pocházejí z doby převážně 7. až 12. stol.
Hodna pozoru je i zásadní rekonstrukce (nikoliv pouhá běžná
údržba) starší kamenné hradby bez známek nějaké náhlé
katastrofy (požáru, dobytí apod.) na mikulčických Valech někdy
v polovině 9. stol. Přebudovaná hradba měla lícní kamennou zeď
výrazně méně mohutnou. Vypadá to, jakoby zde došlo k úpadku
politického významu původního hradiště a teprve po novém
uspořádání veřejných poměrů se noví představitelé moci
postarali o obnovu zchátralého areálu, ale ne už v původním
významu a s dřívějšími mocenskými aspiracemi. Úvaha prof.
Poulíka o ústředí státu v Mikulčicích se tak pro vrcholné
velkomoravské období nejeví jako reálná, ale mohla docela dobře
platit pro první polovinu 9. stol.
Prof. Josef Poulík totiž svého času uvažoval o mikulčické
aglomeraci jako o ústředí celé Velkomoravské říše s
argumenací zatím nejsilnějšího nalezeného opevnění na
velkomoravských hradištích. To však platilo pouze do okamžiku,
než bylo prozkoumáno opevnění v uherskohradišťské lokalitě
Rybárny – Bumbalov. Však také prof. Poulík nakonec změnil koncem
80. let názor na ústředí vrcholného období Velké Moravy ve
prospěch staroměstské aglomerace.

Pohansko

Název rozsáhlého nížinného hradiska Pohansko pochází
pravděpodobně až z novověku. Některými badateli (I. L. Červinka
aj.) bývá nazývané Loventingrad, což je odvozeno od starého
jména Břeclavi z německé listiny z 11. stol. – Laventenburch.
Plocha hradiska s velmožským dvorcem, vlastnickým kostelem,
pohřebištěm, rotundou, domy na kamenných a maltových
podezdívkách, velkými nadzemními budovami s kamennými krby a
hospodářskými staveními, zahloubenými zemnicemi je obehnána
dodnes patrným mohutným valem. Hradisko bylo opevněné
skořepinovou hradbou s čelní kamennou plentou a soustavou ramen
řeky Dyje. Do velkomoravského období se řadí i intenzívně
osídlené předhradí s obydlími, dílnami a pohřebištěm za
jihozápadním valem vlastního hradiska. Byly nalezeny typické
velkomoravské šperky (gombíky, prsten, náušnice, emailem zdobené
nákončí opasku). K dalším zajímavým nálezům patří skleněné
hladítko, plechové kotle, urna z žárového pohřebiště z 8.
stol., pohanský kultovní objekt z 10. stol. Našly se též doklady
o celé řadě řemeslných odvětví: hrnčířství, železářství
a kovářství, řemenářství.
Ve výzkumech započatých až v roce 1959 profesorem Františkem
Kalouskem pokračoval Bořivoj Dostál.
Zdá se, že opevnění na Pohansku prošlo obdobným vývojem, jako
u Mikulčic, s tím rozdílem, že šlo o obnovu, nikoliv
přestavbu valu. Profil směrem nahoru se rozšiřující vnější
na sucho kladené kamenné zdi svádí k domněnce, že někdy v
polovině 9. stol. zeď byla přistavěna ke zhroucenému valu, který
už přestal mít potřebnou obrannou hodnotu. Možná proto majitel
velmožského dvorce vybudoval uvnitř hradiště silnou palisádu,
kterou po založení kostela dokonce obnovoval.

Nitra

Na akropoli nitranskou
se umísťuje sídlo knížete href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Pribina">Pribiny
a knížete Svatopluka, než se stal králem a vládcem celé Moravy.
Bývalý Pribinův hrad, v soudobých pramenech nazývaný Nitrava,
byl v dalším období sídlem údělného knížectví příslušníků
dynastie Mojmírovců. Počátky výzkumů byly ve znamení hledání zbytků
kostela
vysvěceného solnohradským biskupem Adalramem, a to pod základy
mladšího románského chrámu sv. Emmerama později s dodatečně
rozšířeným patrociniem i sv. Benedikta a sv. Svorada. Obrat v
dosavadních názorech historiků na Nitru přinesly výkopové práce
pozdějšího akademika Böhma. Ukázalo se, že románský kostel
nemůže být pokračovatelem kostela knížete Pribiny, neboť jeho
základy překrývají dřívější pohřebiště z 11. stol.
Počátek systematických výzkumů spadá do roku 1957 a je spojen
se jménem Bohuslava Chropovského. Typický velkomoravský inventář
se našel, ale v blízkosti kostela sv. Ladislava až z počátku 18.
stol. Pribinovo hradiště se tedy nacházelo asi 1 km jižně od
středověkého hradu. Současné výzkumy vede Gabriel Fusek. Nitranské
velkomoravské osídlení je charakterizováno shlukem
ostrožních hradisek, která obklopovala centrální ústředí na
návrší jižně od nitranského středověkého hradu. Centrální
část s pravděpodobným tržištěm, zděnou stavbou pravděpodobně
palácového typu a kostelem z 10. stol. chránilo opevnění tvořené
dvojitým zemním valem s palisádou a příkopem. Na hradní výšině
je doloženo zatím jen sporadické osídlení. Důstojnost sídla
dotvářel obranný celek opevněných hradisek důležitých zejména
z vojensko-strategického hlediska, kontrolujících přístupové
cesty k jádru aglomerace. Na Martinském vrchu je doložen kostel z 9.
stol., pohřebiště a
rozvinutá specializovaná řemeslná výroba ve třech osadách mimo
obvod valů. Na severozápadní straně to bylo sídliště výrazně
zemědělské, na východní straně bydleli hutníci a skláři a na
jihozápadě kováři, kameníci, kosťaři a šperkaři.
Specializované hrnčířství je typické pro hradisko na Lupce,
sklářství zase pro hradisko Borina na Šibeničním vrchu i pro
hradisko na Zoboru. Vzhledem k názvu se o lokaci Nitry nikdy
nepochybovalo. Jelikož ibn
Rustova Kniha vzácných drahokamů zmiňuje dvě města
-
město (grad) Nít a Velké město (grad), pravděpodobně tedy Nitru
a Velehrad, rovnítko mezi nimi můžeme prakticky vyloučit.

Děvín

Důležitý opěrný bod v rámci okolního pevnostního systému,
tvořeného soustavou hradu Děvína, hradiska nebo spíš
pozorovacího stanoviště na Děvínské kobyle a několika menších
pevnůstek, spíše hlídkových míst (Na Pobřeží a Na Šibeňáku),
dvojice hradisek čistě vojensko-obranného charakteru v Děvínské
Nové Vsi, hradiska v Juru u Bratislavy a bratislavské hradní
výšiny. Velkomoravský Děvín byl druhotně vybudován na valech z římské
doby, zdokonalených palisádou. Na Děvíně je doložena
trojapsidová sakrální stavba z 9. století. Většinou se nepochybuje, že
Děvín je totožný s Dowinou
zmíněnou ve Fuldských letopisech k událostem roku 864, kde se
nechal překvapit Rostislav silným oddílem franského krále
Ludvíka II. Němce. Občas se však uvažuje i o Děvíně v
Pavlovských vrších, kde však byla sídliště nalezena severním
směrem pod Pavlovskými vrchy (hradiště Dolní Věstonice – Vysoká
Zahrada a pohřebiště Na Pískách a hradiště Strachotín -
Petrova louka). Kromě toho situace pohraničního Děvína na
soutoku Dunaje a Moravy více odpovídá možnosti nepřátelského
překvapení a obtížnosti úniku z obležení, než vnitrozemský
Děvín pálavský.
V roce 1902 vyslovil Inocenc Ladislav Červinka kacířskou domněnku
o možném sídelním městě Rostislavově mimo území dnešní
Moravy. Obdobně uvažoval o deset let později i významný
amatérský badatel Zavadil. Pod děvínským hradem rozpoznal
pozůstatky mohutného valu a na protilehlém hřbetu Kobyly objevil
několik menších pevnůstek, které logicky spojil s Děvínem jako
centrem. V tu dobu nebylo v okolí Velehradu objeveno nic podobného.
Své názory vyložil v publikaci Velehrady Děvín a Nitra, čímž
ovlivnil i tak významné badatele, jako byl Šimek. Zcela však
pominuli skutečnost, že jméno Děvína letopisy znají, v
souvislosti s městem Rostislavovým se však o něm nezmiňují.
Jejich omyl potvrdila i třetí etapa archeologických výzkumů.
Děvín má spíš charakter důležité pohraniční pevnosti.
Archeologické výzkumy trvají od roku 1913 doposud. První etapu
vedl I. L. Červinka do r. 1921, druhou od r. 1933 do r. 1938
akademik Jan Eisner, třetí od r. 1950 do r. 1956 Ján Dekan a
čtvrtou od konce 60. let Veronika Plachá.

Bratislava

Zájem o historii bratislavského hradu je dosti čerstvý. Počátkem
40. let 20. stol. v souvislosti se záměrem zbourat ruinu
bratislavského hradu byl proveden spíše symbolický průzkum
areálu. Teprve koncem 50. let téhož věku s rozhodnutím o
zachování a restauraci tohoto symbolu Bratislavy byl prosazen již
skutečný komplexní archeologický výzkum pod vedením Tatiany
Štefanovičové. Systematický průzkum již v r. 1958 prokázal
kromě osídlení mladší doby kamenné, keltského, římského a
předvelkomoravského pochopitelně i osídlení velkomoravské.
Opevnění areálu mělo dřevěnou komorovou, později i roštovou
konstrukci s hlinitokamenitou výplní a souvislou trámovou čelní
stěnou. Ve východní části akropole stála trojlodní bazilika s
omítkou a figurálními freskami. Na rozdíl od Mikulčic, kde byly
vysondovány základy trojlodní baziliky po celém obvodu, podobu
bratislavského kostela lze odhadovat jen zhruba, neboť se po
různých pozdně středověkých a novověkých úpravách dochovalo
pouze torzo základů. Proto nelze určit délku kostela, jehož
celková šířka 12,8 m překonává šířku baziliky mikulčické.
Na vrcholu akropole stála kamenná palácová stavba 12 x 5,5 metru.
Je doložena diferencovaná řemeslná výroba železářská,
hrnčířská a šperkařská. Pohřebiště vypovídá o kontinuitě osídlení až do
druhého
tisíciletí, pád Velkomoravské říše se tedy této lokality
nijak nedotkl.
Solnohradské letopisy zmiňují k roku 907 tento hrad pod názvem
Brezalauspurc, pod nímž Maďaři porazili bavorské vojsko.

Náklo

Dle jiné uměle popularizované teorie mohl být údajně Veligrad
umístěn v kráteru
Náklo
u
Ratíškovic. Pátrání v lokalitě však nevydalo žádné nálezy,
které by svědčily o hojnějším osídlení. Nebyla doložena ani
jakákoliv činnost v době velkomoravské. Konkrétně z 9. nebo
počátku 10. stol. tu nebyl nalezen žádný artefakt (většina
byla datována do doby baroka), natož hrob. Zastánci teorie to však
přisuzují těžbě lignitu,
zemědělské činnosti atd. Odpůrci tvrdí, že i kdyby byl
materiál později použit k budování okolních měst, krajina by
si přesto pravděpodobně stopy tak rozsáhlé civilizace
pamatovala.

Možný vztah Mojmírovců s Přemyslovci

Dle jedné z aktuálních teorií (vycházející z biologické
podobnosti lebky
přemyslovského
Bořivoje
a
mojmírovského Svatopluka)
se moravská knížata mohla přesunout západněji do href="http://cs.wikipedia.org/wiki/%3Fechy">Čech,
které byly bezpečnějším místem a kde se nebylo třeba obávat
povodní
či
útoků avarských
kmenů. Jediným nebezpečím byli href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Lu%3Fan%E9">Lučané.
Tato teorie vychází z faktu, že významný velmož z hrobu 12/59,
umístěného uprostřed hrobní kaple církevního komplexu na
metropolitní výšině v Uherském Hradišti-Sadech, vykazuje
stejnou anomálii vnějšího zvukovodu jako kníže Bořivoj v hrobu
K1 ve Václavově svatovítské rotundě na Pražském hradě. O muži
pohřbeném v tomto honosném hrobě na sadské ostrožně se uvažuje
jako o možném samotném králi Svatoplukovi. Shodná u obou jedinců
je i krevní skupina B. Bořivoje dosadil do Čech právě král Svatopluk
jako svého
místodržícího. Vzhledem ke zmíněné anatomické podobnosti je
tedy docela možné, že vládce Moravy vybíral svého zástupce pro
území Čech ze svého rodu. Svatopluk by v tom případě byl s
Bořivojem příbuzný rodově, nikoliv např. na základě sňatku s
osobou z rodiny Bořivoje.

Ztotožnění staroměstské lokality s Veligradem

Vzhledem k demografické křivce pohřbů, která napovídá hustotu
osídlení, k určité dispozici hlavních tras a soustředění
určitých řemesel se jasně rýsuje obraz plánovitého budování
nového velkého střediska říše na rozlehlém předhradí Starého
Města, chráněného pevností, kterému právě náleželo označení
Veligrad. Na základě archeologických nálezů a jejich množství
a významu a zejména na tu dobu obrovské rozlohy lokality,
několikrát převyšující rozlohu obdobných sídel té doby, je
dnes již nade vši pochybnost jasné, že Veligrad se nacházel na
území dnešního Starého Města a Uherského Hradiště, jak o tom
svědčí i dřívější názvy těchto měst.
Ve Starém Městě a části Uherského Hradiště od středověku
bezmála nedošlo k nějakému výkopu nebo terénní úpravě, při
nichž by chyběly nálezy z doby velkomoravské. Dá se doslova
říci: „Kam se kopne, tam se nacházejí artefakty té doby.“
Nejprve tu v průběhu href="http://cs.wikipedia.org/wiki/7._stolet%ED">7.
9.
století

vyrostla řada zemědělských a především řemeslnických osad,
jejichž centry se stalo v 9. stol. hradisko Na Valách, sídliště
Na Špitálkách a Na Dědině. Rozsah a bohatství archeologických
nálezů – pozůstatků staveb, užitných předmětů, výzbroje a
šperků – daly vzniknout oprávněné domněnce, že se jedná o
jedno z důležitých správních center Velkomoravské říše a o
sídelní město jejího vládce.
Jméno Veligrad se nejednou vyskytovalo a vyskytuje v nejtěsnějším
okolí Starého Města. Na žádné jiné velkomoravské lokalitě se
obdobný případ tradice jména Veligrad nevyskytuje. Další
teoretické úvahy o tom, že by velkomoravský Velehrad mohl ležet
někde jinde, jsou spekulativní href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Hypot%E9za">hypotézy
nedoložené ani tradicí a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Historick%FD_pramen">písemnými
prameny, ani archeologickými nálezy.

Literatura

  • Luděk Galuška, Slované, doteky předků
    Brno: Moravské zemské muzeum, 2004
  • Luděk Galuška, Velká Morava, Brno:
    Moravské zemské muzeum, 1991
  • Luděk Galuška, Uherské Hradiště-Sady – křesťanské
    centrum říše Velkomoravské, Brno: Moravské zemské muzeum a nadace
    Litera, 1996
  • Lubomír Emil Havlík, Kronika o Velké Moravě,
    Brno: Jota, 1993
  • Lubomír Emil Havlík, Svatopluk Veliký, král
    Moravanů a Slovanů
    , Brno: Jota 1994
  • Josef Poulík, Mikulčice – velkomoravské mocenské
    ústředí
    , Praha: Olympia, 1974
  • Zdeněk Klanica, Velkomoravské Mikulčice-národní
    kulturní památka
    , Hodonín: Muzeum Hodonínska, 1990
  • Vilém Hrubý, Staré Město-Velehrad – ústředí z
    doby Velkomoravské říše
    , Praha: Nakladatelství Československé
    akademie věd, 1964
  • Jaroslav Šonka, Kronika čtená rýčem,
    Brno: Blok, 1982
  • Pavel Bezděčka, Jiří Čoupek, Luděk Galuška, Miroslav Pojsl,
    Ludmila Tarcalová, Staré Město v proměnách staletí,
    Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, Staré Město: Městský úřad, 2000
  • Kristina Marešová, Uherské Hradiště – Sady,
    staroslovanské pohřebiště na Horních Kotvicích
    , Brno:
    Moravské muzeum, Uherské Hradiště: Okresní národní výbor, 1983
  • Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Jiří Mitáček, Východní
    Morava v 10. až 14. století
    , Brno: Moravské zemské muzeum,
    Archeologický ústav AV ČR Brno, v.v.i., 2008

  • Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

    Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>