Vévodové Velké Moravy nosili kožešinové pláště?

Když prof. Vilém Hrubý nalezl ve Starém městě plaketu t. zv. sokolníka, jeho zvláštní pruhovaný plášť vyvolal polemiku o oděvní módě velkomoravské šlechty. Někteří archeologové soudí, že používali oděv podobný teplým vaťákům, „prošívákům“. Možnost, že ve skutečnosti to byl velmi representační oděv, který však nebylo snadné zobrazit, naznačila konfrontace výsledků archeologického průzkumu Staroboleslavského hradu se zakládací listinou Staroboleslavské kapituly.

Tatopráce Národního
Muzea Praha upozornila na zvláštní nesrovnalost. V seznamu
přidělených profesí jsou Sutores mardurinarum pellium.
Autor, Jiří Mlíkovský to komentuje: Tito sutores
byli
kapitule přiděleni čtyři, tedy poměrně velké množství.
Bláhová (1996)
název této profese
přeložila „kožešníci na zpracování kuních kožešin“, což
odpovídá latinskému originálu. Archeologické nálezy jsou však
s touto interpretací v rozporu. Kosti divokých savců se na raně
středověkém staroboleslavském hradu nalezly jen ve velmi malém
množství, přičemž kosti šelem, včetně kun, se nenalezly žádné
(Kyselý 2003a).
Z kožešnicky využitelných
zvířat se nalezla pouze jediná kost veverky, a to na předhradí
ve výplni objektu 6706 v sondě XIX/1995. Převážně bezlesá
krajina v okolí tehdejší Staré Boleslavi nesvědčí pro to, že
by se v dané oblasti kožešinová zvířata vyskytovala tak
početně, aby dokázala zásobovat hned čtyři specializované
kožešníky.Archeozoologické
nálezy tedy rozhodně neopodstatňují přítomnost kožešníků ve
Staré Boleslavi, natož pak v množství uvedeném v
diskutované zakládací listině.

Navrhuje
možné vysvětlení: (1) Uvedený výraz měl v raně středověkých
Čechách jiný význam než „kožešníci na zpracování kuních
kožešin“. (2) Při kapitule existovala specializovaná dílna na
zpracování kožešin, do níž však byly dodávány již vydělané
a na šití připravené kůže. Tím by bylo možné vysvětlit
absenci kostí kožešinových zvířat na dané lokalitě. (3)
Kožešníci byli kapitule skutečně přiděleni, ale k jejich
činnosti nakonec nedošlo, nebo byla tak krátkodobá, že se v
archeozoologickém záznamu neprojevila. (4) Kožešníci na hradě
skutečně pracovali, ale sídlili na dosud nenalezeném místě.

Domnívám
se, že ve skutečnosti nemusí být mezi údaji zakládací listiny
a archeologickým nálezem rozpor. Vysvětlení může poskytnout
zmíněná plaketa sokolníka. Pokud je oděn
v kožešinovém
plášti, který je zpracován tak zvaným „vypouštěním“
z kuních kožešin. Výroba takového pláště byla totiž
velmi pracná a množství kuních kožešin na trhu tak velké, že
sloužily dokonce jako platidlo. Tradice kožešin v obchodě se
zachovala dodnes. Např. lidové rčení pro bezcenné zboží
„stojí to za starou belu“ (bělka byla kožešina šedé mutace
veverky),  texty na březové kůře od Novgorodského
obchodníka, která dluh uvádí počtem veverčích kůží, ba
i nostalgický návrat k penězům Slovanů, vyjádřený
chorvatsko měnou „kuny“. Je také nutné zdůraznit, že
pracnost výroby zvyšovalo to, že kožešníci si „vyčiňovali“
své zboží sami až do 14 století. Dokládají to cechovní
artikule, v nichž jsou kožešníci nazýváni jircháři.
Proto, že pomocí „jíchy“, mokré směsi šrotu, soli a
kamence, natírali rozmočené kožky. Pak je „piklovali“
v kádích s kvasícím šrotem, mazali, sušili, měkčili a
tříbili vlas („lajtrovali“) pomocí pilin. Velká pracnost
kuních plášťů však byla způsobena také jejich zvláštním
zpracováním. Kožky byla totiž rozřezány na proužky jen několik
mm široké a pracně sešívány. Byl to pozoruhodný objev
neznámého kožešníka. Kuní kožešiny jsou lehké a měkké,
zejména mají-li zimní srst. Vynikají krásou lesklé a hebké
srsti. Také tmavý barevný hřbet, který přechází do
světlejších bříšek vytváří přechod, který je zdůrazněn i
rozdílnou délkou vlasu na hřbetu a bříšku. Problémem je však
skutečnost, že kožky jsou dlouhé jen asi 30 až 40 cm a jsou
velmi různorodé. Jejich vzájemné sešití nepůsobí dobře.
Nějaký neznámý kožešník vymyslel velmi krásný a ceněný
způsob zpracování. Nazývá se „vypouštění“. Kožešina se
rozpůlí podél hřbetu a symetricky rozřeže pod stejným úhlem
na několikamilimetrové proužky. Ty se opět sešijí, ale tak, že
se vzájemně posunou „povypustí“ o takovou vzdálenost, která
odpovídá délce pláště (obvykle asi 120 cm) dělené počtem
proužků. Dojde tak tomu, že kožešina kuny se prodlouží na
celou délku pláště (asi trojnásobek původní délky)a zároveň
zúží (asi na třetinu původní šířky). Kožešiny se přitom
setřídí podle tmavosti na dvojice, které se pak sešívají
symetricky od středu zad. Potlačí se tak rozdílnost jednotlivých
kožešin. Nakreslit, nebo jinak zachytit takový plášť je velmi
obtížné. Výsledkem je nějaký pruhovaný plášť. Dokládá to
i freska Jagelonců Svatovítského chrámu, Znojemské rotundy i
zvláštní socha pravděpodobně pohanské bohyně (Živa – Gaya )
z Kyjovska, jejíž plášť má podobnou pruhovanou strukturu i
nálezy prstenu z okolí Milotického ložiska uhlovodíků
Sedmirohé.

Mladoboleslavská
kapitula zřejmě dobře zajistila representační kožešinové
pláště pro své členy. Název kuna je zřejmě označení
dravce, souvisí se zuby (kún, cún, zahn), jak nasvědčuje i sobol, pes
(sabaka) i kůň. Etymologové (Machek) upozorňují na
to, že výraz kuna znamená na Kavkazu lišku. Ve dvacátém století
nahradily kuny farmářské chovy norků, kteří jsou jejich
příbuznými. Došlo přitom k renesanci luxusních vypouštěných
plášťů. Ruční šití nahradily obnitkovací stroje a zařízení
pro strojní vypouštění. Tradice takových luxusních plášťů
však pod tlakem ekologických aktivit postupně zaniká.

Obrázky:

Plaketa Sokolníka,
vypouštěný
plášť, Nákres vypouštění, Prsten z Nákla, Socha (bohyně
plodnosti –Živa – Gaya?) z Kyjovska.