Plivník aneb Co dokáže zmoklé kuře

Přezdívalo se mu všelijak: plevec, šotek, šetek, rarášek, špiritus, špírek. Pokud se však budeme probírat lidovou slovesností a narazíme na kapitolu věnovanou nadpřirozeným tvorům žijícím v bezprostřední blízkosti člověka, nepochybně narazíme na jeho nejznámější jméno: plivník!

Článek převzat z časopisu Živá historie.

Plivník měl po celém slovanském
světě široce rozvětvenou rodinu: do jeho příbuzenstva patřil
třeba zmek nebo rarach, bytosti zmiňované v kronikách už od
13. století. V Srbsku se plivník často nazýval cikavac, na
rozdíl od obvyklé podoby kuřete zde nabýval vzhledu spíše
pelikána a svému „vychovateli“ sloužil pouze tehdy, rozuměl-li
dotyčný řeči zvířat. Někdy byl za vzdáleného bratránka
plivníků považován i bazilišek, a to nejspíše kvůli podobnému
způsobu příchodu na svět – měl se, podobně jako plivník,
líhnout z vejce černé drůbeže. 

Plivník nejčastěji nabýval podoby kuřete nebo pidimužíka s kuřecími pařátky, ale mohl mít i spoustu jiných podob.


Upsat duši plivníkovi

Kořeny plivníkova rodu sahají velmi
hluboko do minulosti. Původcem jejich vzniku jsou pohanští
Slované, pro něž podobná stvoření představovala zhmotnělou
podobu ohně, živlu na jedné straně posvátného a očistného,
avšak učebnicově naplňujícího rčení o dobrém sluhovi a
špatném pánu. Mezi rčeními o povaze figuruje ještě jedno, jež
by se při silném zjednodušení dalo označit za prapředka zákonů
o dědičnosti: „Jaký otec, takový syn.“ A v případě
plivníků, zmeků, šotků a jiné havěti pocházející ze
slovanské výhně platí dvojnásob.
Podle rozšířených pověstí se
chovatel plivníka, neobvyklého domácího mazlíčka, sice často
dočkal zbohatnutí prostřednictvím „doručovací služby“
specializované na obilí nebo brambory (někdy i na nějaké ty
finance), případně díky poradenství ohledně ztrát a nálezů
majetku všeho druhu nebo péči o hospodářství; nezřídka však
za tyto služby platil vlastní duší – nebezpečí hrozilo vždy,
pokud se hospodář nedokázal nežádoucího chovance za svého
života zbavit. Kromě toho se plivníci rádi bavili nejrůznějšími
kanadskými žertíky na účet obyvatel domácnosti: těm, kteří
jim nevyhověli stran jejich rozmarů, se mstili špehováním,
donášením, bitím, cucháním vlasů, rozbíjením nádobí,
ujídáním potravin nebo strašením; byli však schopni i takových
skutků, jako je vražda.
Obzvláštní nároky měl plivník na
kvalitní a dostatečnou stravu. Od každého jídla, které bylo
v domácnosti zhotoveno, vyžadoval po třech lžících,
soustech nebo kusech, jinak se nedbalým majitelům zle odvděčil a
stávalo se, že z hospodářství navždy zmizel.

Lehce nabyl, těžce pozbyl

Návod, jak rozšířit domácnost o
nového člena, byl jednoduchý: stačilo sehnat vejce černé
slepice a devět dnů je nosit pod levou paží; člověk se během
této doby nesměl mýt, česat, stříhat si nehty a modlit. Po
uplynutí inkubační doby se z vejce vylíhlo kuře (nezřídka
černé barvy), které se od obyčejných lišilo neustále zplihlým
vzhledem. Někteří lidé přišli k plivníkovi už v ptačí
podobě, jindy duch oznamoval svou přítomnost ve formě ohnivé
koule s chvostem, která se následně transformovala do
drůbežího stavu. Plivník však míval v repertoáru i další
převleky: nejobvyklejší byl pidimužík nebo kluk s kuřecími
pařátky, černý kocour nebo pes.
Zato zbavit se takového podnájemníka,
začal-li být příliš obtížným, bývalo složitější. Plivník
se nedal snadno odbýt; aby měl hospodář pokoj, bylo třeba démona
odnést přesně tam, kde byl nalezen. Jiným způsobem, jak se
osvobodit od nevítané zátěže, bylo zaříkávání a zažehnávání
(provádějící osobou byl nejčastěji kněz, nebylo to však
podmínkou). Někdy se také majiteli podařilo vlákat plivníka do
láhve, kterou ihned zajistil zátkou a pověsil na strom. Plivník
rovněž mohl měnit pána: stávající majitel jej prostě prodal
jinému. Pokud se však stvoření dostalo do rukou třetímu
majiteli, nebylo možno se jej žádným způsobem zbavit.
Plivníci tedy patřili k bytostem
vázaným na domácnost. Nešlo však o příslušnost ke konkrétní
lokalitě, ale k lidem; při změně bydliště se plivník
stěhoval se svou „rodinou“. Pokud se jej někdo pokoušel tímto
způsobem odstranit, kýženého efektu se nejspíše nedočkal.

Mgr. Martina Zrostlíková
Ekocentrum Brno


Správný plivník neplive 


Název plivník nepochází od slovesa
plivat, ačkoliv se tato interpretace přímo nabízí. Výraz je
pravděpodobně staročeskou zkomoleninou slova plen, které
označovalo majetek; pojem „plenit“ původně neoznačoval ničení
a rabování, ale naopak nabývání majetku ve smyslu přinášení
úrody. Význam slova se posunul až později, a to ve smyslu
„získávání majetku ve válkách ve formě válečné kořisti“.
Taková metoda bohatnutí ovšem nevyužívá příliš ohleduplných
postupů; proto dnes termínu, který dříve vyjadřoval činnost
zcela mírumilovnou, přisuzujeme význam de facto opačný.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>