Králík je dnes jedním z nejrozšířenějších chovných zvířat. Vyskytuje se jednak v přírodě jako divoký, tak i v chovech na maso, kožešinu nebo jeko domácí mazlíček. Nebylo tomu tak ale vždy. Přestože byl původně rozšířen po celé Evropě, doba ledová jej vytlačila na jih. Jeho útočištěm se stal především Pyrenejský poloostrov, kde jej chovali již ve starověku. Zpět do našich končin se vrátil díky člověku teprve před osmi sty lety.

Jako první je na svých mořských plavbách objevili Féničané a
nazvali Španělsko zemí králíků i-saphan-im, což si
později Římané přeložili do latiny jako Hispania. V polovině druhého
století př. n. l. zaznamenává historik Polybios latinský název králíka
- cuniculus. V prvním stol. př. n. l. popisuje Terrentius Varro
leporária, ve kterých se tato zvířata chovala. A ve 2. stol. n. l. se
objevuje králík dokonce na mincích císaře Hadriána.

Díky svému chutnému masu byli králíci již ve starověku známí
po celém jihu Evropy. Římané je chovali v takzvaných leporáriích, kde
se však stále mísili s divokými králíky. Proto ještě nemohly vzniknout
barevné mutace, kde je nutné chovy jednotlivých plemen oddělovat.
Chovali se pouze na maso, barva kožešiny tedy nebyla důležitá. V Římě
se stala oblíbenou pochoutkou především nenarozená embrya a čerstvě
narození králíčci.

Králíci se na rozdíl od zajíců velmi rychle množí. Pokud mají
dostatek potravy a vhodné podmínky k životu, mohou vrhnout i několikrát
do roka 8 a více mláďat. Ty pak velmi rychle dospívají a mohou se opět
množit. Zároveň se umí velmi dobře aklimatizovat na nové prostředí. V
minulosti se tak jejich přemnožená populace často stávala problémem.

Na přelomu letopočtu byl údajně jen jediný pár králíků vysazen
na Mallorku. Ti se brzy tak přemnožili, že je ani dovezené fretky a psi
nedokázali vyhubit.

V roce 1418 byli králíci dovezeni na ostrov Porto Santo u
Madeiry a během několika let přinutili obyvatele opustit ostrov.

V roce 1859 si farmář Austin Mack přivezl z Anglie do
Austrálie (stát Victoria) několik párů koroptví a 18 králíků, aby
obohatili počet lovné zvěře na jeho pozemcích. Za tento čin dostal od
výboru australské Společnosti pro osídlování medaili.

Králíci se však brzy aklimatizovali, rozšířili se po celé
Austrálii a začali spásat pastviny ovcím. Veškeré snahy o jejich
vyhubení byly neúspěšné. Až v roce 1950 byli králíci uměle infikováni
myxomatózou, záměrně zavlečenou z Jižní Ameriky, která do tří let
vyhubila 90% populace králíků v Austrálii.

Jejich rychlé rozmnožování však bylo někdy i žádoucí.
Námořníky, především Portugalci, byli králíci vysazováni na pusté
ostrovy s dostatkem zeleného porostu. Tvořili si tak zásobárnu masa pro
příští plavby.

Ale vraťme se zpět k nám, do střední Evropy.

O rozšíření králíků z jihu na sever se zasloužili klášterní
mniši. Králičí embrya byla totiž jejich postním jídlem. První chovy
králíků se objevily v klášterech na jihu Francie a odtud se šířily dále
po Evropě. K nám byli dovezeni asi ve 13. století. Jejich chov začal v
klášterních ohradách, odkud občas pár kusů uteklo do lesů. Rychle si
zvykli na nové prostředí a začali se v přírodě množit. Pravděpodobně
právě tito v lesích ulovení divocí králíci, začali být využíváni na
kožešinu. Barva divokých králíků je podobná zajícům a minimálně do
patnáctého století jsme jinou barvu králičích kožek nejspíš neznali. Z
dnešních plemen se této barvě nejvíce přibližuje králík zaječí, je ale
bezmála o polovinu větší.

KRÁLÍK VE STŘEDNÍ A ZÁPADNÍ EVROPĚ

• 13. století – Králíci se chovají
  především na maso. Je ale pravděpodobné, že se již od počátku využívala
  i jejich kožešina.
• 14. století – V lesích se již nejspíš na
  některých místech poměrně hojně vyskytoval, byl loven a využíván i
  kožešnicky. Nemáme ale žádné doklady o chovu na kožešinu, dovozu, nebo
  obchodování s těmito kožkami, stále se nejspíš jednalo jen o divoké
  králíky.
• 15. století – Králičí kožešina se začíná využívat mnohem více než dříve. S kožkama se již hojně obchoduje. Králičina z dovozu je dražší, než domácí. Z náhodně narozených barevných mutací začínají cíleně vytvářet první plemena. U nás je poprve zmiňována suknice podšitá bílou králičinou v roce 1485.
• 16. století – Začínají rozlišovat masná a kožešnická plemena. Větší plemena vznikla nejspíš nakřížením původního evropského králíka s dovezeným králíkem patagonským.
• 17. století – Objevuje se králík
  stříbřitý, v našich pramenech označovaný jako „šedá králičina“. Rozvíjí
  se chov kožešnických králíků v Anglii, odkud stříbřitý králík pochází.
  Jedná se kožešinu s šedou podsadou a stříbrnými pesíky. Stříbro je po
  celé kožce rovnoměrně rozloženo, není patrný žádný tmavší hřbet nebo
  světlejší bříško.V roce 1631 o králících s postříbřenými konečky chlupů
  píše Gervase Markham. Není však dosud jasné, odkud se tento králík
  vlastně vzal. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že byl
  vyšlechtěn z původního evropského králíka, jiní se přiklánějí k názoru,
  že sem byl dovezen z Asie.
• 18. století – Objevuje se u nás králík
  angorský, který k nám byl v roce 1785 dovezený z Anglie. Plemeno má
  původ v Asii, kožešnicky se ale nevyužívá.
• 19. století – Na našem venkově byl až do
  sedmdesátých let 19. století chován králík ve stájích, společně s
  velkými hospodářskými zvířaty. Nebyla mu věnována nijak zvláštní péče.
  Typickým králíkem českého venkova byl bílý králík s tmavou hřbetní
  čarou a skvrnami na bocích. Takto vzniklo plemeno „český strakáč“. Ke
  zlomu dochází v roce 1870, začíná rozvoj králíkářství, popisují se a
  vznikají nová plemena, první popsaná plemena jsou – belgický obr,
  francouzský beran, angora, stříbřití králíci a ruský králík.

IMITACE JINÝCH KOŽEŠIN NA KRÁLIČINĚ

Králičina je pro snadnou dostupnost a nízkou cenu dodnes
nejpoužívanější kožešinou k imitacím drahých zvířat. Upravuje se buď
sestřižením na různou délku vlasu, rupováním (vytrháváním pesíků),
barvením, dobarvováním, nebo potiskem.

Víme, že stříhání i rupování kožešin nebylo ničím neobvyklým
už ve středověku, o barvení toho však známe velmi málo – téměř nic.
Kožky si dobarvovali sami kožešníci, nebylo k tomu určeno speciální
řemeslo, jako u barvířů usní.

Zikmund Winter píše, že kožešníci dokázali kožešinu ztmavit za
pomoci stříbra. Takto nejspíš imitovali drahou dovozovou sobolinu na
domácí kuně. Vyskytovaly se i imitace bobra – hnědá, až hnědošedá.

Jarmila Pátková se zmiňuje o kožichu, olemovaném tmavě modrou
ovčí kožešinou a receptu na obarvení kožešiny na popelavě šedou.

Dnes se králičina barví na spousty odstínů, ale základní barvy
(hnědá a černá) mají dosud názvy podle zvířat, které se na nich nejspíš
po staletí imitovaly.

• Bibret – imitace bobra – stříhaná králičina, barvená na
  hnědo, napodobuje kožešinu z rupovaného bobra (zbaveného pesíků).
• Seal (síl) – imitace lachtana – stříhaná
  králičina, barvená na černo.
• Sobol – dlouhovlasá (nestříhaná)
  králičina, barvená na hnědo.
• Skunk – dlouhovlasá (nestříhaná)
  králičina, barvená na černo.
• Norkový králík – králičina sešitá do
  plátů a obarvená do střídajících se černých a hnědých pruhů

Dobarvováním a potiskem bílé králičiny je možné imitovat
kožešiny s výraznou kresbou, jako je například křeček, ocelot, rys,
popelka nebo hermelín.

CHARAKTERISTIKA A VYUŽITÍ KRÁLIČIN

Králičí kožka není příliš trvanlivá, kožešnicky jsou
využitelné pouze zimní kožky (od listopadu do února). I zimní kožky
mírně línají, až 70 % línavosti se dá odstranit sestřižením pesíků.
Sříhá se většinou na výšku 12 až 16 mm, barva podsady je převážně šedá
nebo bílá, proto se obvykle dále barví.

Vedle ovčích kožešin, používaných především na vesnicích, byla
králičina pro svou nízkou cenu nejdostupnější kožešinou, používanou
hlavně k podšívání oděvů, ale i lemování, zdobení, šití čepic a límců.
Králičinou jsou zdobeny také zimní čepce ženských slezských krojů.

Kožešníci ji nakupovali po stovkách i tisících kusech,
nechyběla v žádné kožešnické dílně. Při přijímání kožešníka do cechu,
patřilo k mistrovské zkoušce mimo jiné vždy ušití blány (kožichu, nebo
plátu kožešiny) ze sta králičin. Tovaryš musel králičiny nejprve
vyčinit, přinést mistrům ke kontrole a pak teprve mohl pokračovat v
práci. Králíci byli menší než dnes, proto i spotřeba kožešin na oděv
byla větší.

Široké využití nachází králičina i dnes. Většina kožek se dále
upravuje barvením na různé pastelové odstíny. Potiskem, nebo ručním
dobarvováním pesíků se často imitují kožešiny vzácných zvířat. Na
králičině není možné imitovat kožešiny s delším chlupem než má sama, to
je například liška nebo kuna.

Po vyhubení bobrů a drastickém úbytku zajíců se stala králičí
srst nepostradatelnou při výrobě plsti na klobouky. Kožky, které nelze
využít v kožešnické ani kloboučnické výrobě, je možné použít k výrobě
klihu.

————————————

Dodatek
administrátora: Tento článek potvrzuje, že pro „staré“
Slovany je využití králičích kožešin špatné a je třeba se mu důrazně
vyvarovat.

Králík zaječí

Odstín stříbrného králíka

Odstín stříbrného králíka