Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR – I. část

Z archeologického hlediska se v případě slovanských štítů jedná téměř o archeologii nenalezeného. Na význam studia nenalezeného, konkrétně pak při zkoumání otázek vojenství, upozornil např. S. Vencl. Uvedl, že je třeba využívat svědectví méně nápadných složek, stejně jako usilovat o vysvětlení nepochopitelných mezer a rozporů mezi jednotlivými složkami nálezů (VENCL, 1984, 168).

K tématu této práce mě přivedl do očí bijící rozpor mezi logickou nutností existence aktivních ochranných pomůcek ve slovanském vojenství, podpořenou navíc písemnými prameny na straně jedné a téměř úplnou absencí jejich pozůstatků v archeologickém materiálu na straně druhé. Ve většině odborných prací věnovaných Slovanům, se tato problematika obchází logickým úsudkem, že štíty byly zhotovovány převážně z organických materiálů a jsou tudíž pro archeologii ztraceny. Toho si povšiml již L. Niederle, který uvádí, že z našeho území štítová kování nezná vůbec a že přibývá směrem na sever a na východ, kde je považuje za cizí vlivy, zejména ze Skandinávie (NIEDERLE 1925, 147).  Pozdější badatelé se tohoto vysvětlení drží, počínaje V. Hrubým pak uvádějí kování a snad i organické zbytky štítů z hrobů Na Valách (HRUBÝ 1955, 181-2). Doposud však nebyla otázka štítů u Slovanů uspokojivě vyřešena, ať již jde o konstrukci, materiál nebo celkový vzhled.

Ani tato práce si nečiní nárok na stoprocentní a nezpochybnitelné řešení. Snaží se především shrnout známé hmotné, písemné i ikonografické prameny, spadající zejména do doby před rokem 1000 a týkajících se především území našeho státu a na jejich základě ve spojitosti s autorovými praktickými zkušenostmi navrhnout několik možných alternativ. Jsem si rovněž vědom toho, že v řadě případů se pohybuji v oblasti více či méně pravděpodobných teorií.

obr. 1: Puklice ze severoruských nálezů – zřejmě skandinávské importy. Podle L. NIEDERLE, 1925.

Pro lepší pochopení některých níže uvedených úvah a teorií bude vhodné nejprve stručně vysvětlit používané termíny.

• korpus –
  funkční základ štítu (nejčastěji dřevěný) bez dalších součástí, zejména
  potahu a kování
• potah –
  materiál, jímž je potažen štít z důvodu zpevnění, příp. i ozdobení, obvykle
  kůže
• kování –
  kovová součást štítu (např. kování okrajové, zpevňující hranu štítu – viz.
  DANIELISOVÁ 2000, 29, 38)
• hrana –
  ploška vedoucí po obvodu štítu
• úchop –
  způsob, jakým je štít držen
• plocha –
  povrch štítu; není-li řečeno jinak, jedná se o lícovou stranu
• líc –
  strana štítu obrácená od jeho nositele
• rub –
  strana štítu obrácená k nositeli
• vnější –
  označení strany či směru od štítové ruky dál od těla
• vnitřní –
  označení strany či směru od štítové ruky k tělu

obr. 2: Popis částí štítu. 1- líc, 2- rub, 3- korpus, 4- hrana, 5- puklice, 6- držadlo.

obr. 3: Znázornění směrů při obraně štítem.

Štíty se kromě tvaru a velikosti liší zejména tím, jakým způsobem jsou drženy. Druh úchopu může do značné míry ovlivnit i způsob boje a naopak jím být sám ovlivněn. Účinný boj se štítem je poměrně složitým šermířským uměním, jehož detailní popis zde není možné rozvést. Proto je třeba následující popis použití jednotlivých druhů štítů chápat spíše jako orientační. Můžeme rozlišit dva základní druhy držení štítu:

 Prvním je držení středové (obr 3. A – D), kdy je uprostřed štítu, nejčastěji tedy v jeho těžišti, umístěno jediné držadlo, uchopované do pěsti (obr.2). To bývá většinou pevné (železné, dřevěné…) a tvoří vlastně jakýsi opěrný bod, kolem něhož se podle potřeby manipuluje s plochou štítu (úchop jednobodový). Samotný úchopový bod přitom samozřejmě nemusí zůstávat na jednom místě v prostoru – i jím je pohybováno v závislosti na okolnostech. Tento způsob držení má několik výhod: je možné jej prostým ohýbáním či napřimováním ruky posunovat blíže či dále od těla a aktivně jej tak zapojit do boje – například vysunout jej vpřed, do soupeřovy rány, dříve než zbraň nabere rychlost, případně ji štítem zablokovat přímo v nápřahu. Pokud je štít opatřen hrotem, je možné jím zaútočit, či klamně pohrozit, opět pouhým napřímením ruky (takové použití popisuje např. Tacitus – vítězství Batavů, kteří hrotitými puklicemi štítů rozdrásali tváře svým protivníkům (podrobněji VENCL 1984, 340)). Útok pomocí štítu je samozřejmě možné provést i bez hrotu, avšak je s ním mnohem účinnější. Mimo samotného zasažení soupeře je také možné dostatečně ostrý hrot použít k zaražení do soupeřova štítu a jeho stržení stranou, čímž se ovšem útočník sám odkrývá. Vzhledem k uchopení štítu pouze v bodu těžiště je také možné jej kolem tohoto bodu otočit a dopadající ránu nechat po jeho ploše sjet za sebe na vnější stranu. Tato vlastnost se však může stát i nevýhodnou, pokud je úder veden na vnitřní polovinu štítu – tedy na polovinu bližší obránci. I tehdy je možné nechat zbraň bezpečně sjet, ale vyžaduje to obratnější manévrování, kdy se štít nejen otáčí kolem osy držení, ale současně také posunuje směrem dovnitř, přičemž si obránce pomáhá také úkrokem stranou nebo rotací trupu. Při úspěšném provedení jej úder opět míjí, při neúspěšném může být obránce zasažen buď přímo zbraní, nebo okrajem vlastního štítu. Při silnějším úderu může k otočení štítu kolem osy držení dojít i proti vůli obránce. Záleží tu ovšem do velké míry na zkušenosti a obratnosti bojujícího, jenž může také tomuto problému čelit rotací plochy štítu kolem středu – v ideálním případě, pokud osa držení svírá pravý úhel se směrem dopadající rány, lze nechtěnému otočení štítu poměrně úspěšně čelit. Typickým představitelem štítu s jednobodovým úchopem je štít se středovou puklicí (obr. 3-A). Byl obvyklý např. u Germánů. Variantou bez puklice je pak štít plochý a na rubu opatřený odsazeným pevným držadlem (obr. 3-B). Tato konstrukce je však spíše teorií, byť možnou. Umístění úchopového bodu mimo těžiště totiž působí při boji poněkud nejisté držení. Jinou možností je štít vypouklý, opět opatřený odsazeným středovým držadlem (obr. 3-C). Oproti předchozímu typu je zde držadlo umístěno v těžišti, takže je velmi dobře ovladatelný. Po jeho oblém povrchu je možné nechat rány jednoduše sjíždět. Určitou specifickou modifikaci jednobodového úchopu lze nalézt na orientálních štítech (obr.3-D), užívaných až do novověku. Jejich korpus bývá kruhový a vypouklý, materiálem mohou být spirálovitě stočené a vzájemně provázané pruty, vytvarovaná tvrdá kůže, v mladších obdobích také plech. Na jeho lícové straně se obvykle nachází čtveřice drobnějších pukliček, chránící místa upevnění držadel, často je jeho střed zesílen ještě mělkou kovovou puklicí. Na rubové straně jsou umístěna dvě volnější, stejně velká ucha, zhotovená z kůže, provazu apod., která je možné obě současně sevřít do pěsti (ŻYGULSKI 1982, 87, 91, 120, 121). Tím dojde k jejich napnutí a tedy i k relativně pevnému držení štítu. Jelikož však držadla nejsou pevná, docházelo by při krytí ran k nežádoucím pohybům štítu i nárazům jeho rubové části na ruku. Proto bývá uprostřed štítu na rubové straně umístěn měkký polstr, o nějž se pěst opírá a umožňuje tak jeho pevnější držení. Ani s touto úpravou však štít není určen pro přímé krytí ran zasazovaných těžkými zbraněmi jako je např.sekera; při jeho užívání je více než u jiných typů třeba dbát, aby rány spíše přesměroval, než zastavil. Konstrukce úchopu má jednu výhodu, zejména pro jízdní lučištníky: jeho držadly je možné prostrčit ruku a štít na ní nosit navlečený, takže nepřekáží při střelbě, v případě přímého střetu je pak možné jej okamžitě přemístit do bojové polohy.

Druhým způsobem je držení štítu na předloktí, tedy nikoli v jediném bodě, ale ve dvou (úchop dvoubodový). Obvykle je ruka na rubu štítu provlečena jedním větším okem, které ji ke štítu poutá těsně před loktem, zatímco pěst svírá druhé, menší oko, případně pevné držadlo (obr. 3-E). Tento způsob držení má oproti jednobodovému jednu zásadní výhodu: v podstatě eliminuje možnost nechtěného otočení štítu při silnějším úderu (viz dále). Naopak jeho nevýhodou je, že oproti pěstnímu držení je méně aktivní, neumožňuje tak efektivně vysunout štít vpřed a rovněž útok pomocí štítu je poněkud omezen. Celkově klade jiné nároky na způsob boje, nutí svého majitele bojovat spíše na kratší vzdálenost, kde se štít může vzhledem ke své nižší pohyblivosti spíše uplatnit. Dle mého názoru a zkušenosti tento typ štítu při vhodném použití umožňuje snést silnější údery i bez výraznější aktivity obránce (např. při omezeném prostoru pro úhyb atd.) – jak bylo uvedeno výše, je dosti malá pravděpodobnost, že úderem dojde k nechtěnému otočení štítu. Samozřejmě, ani s využitím dvoubodového úchopu nelze trvale bojovat zcela pasivně, tedy pouze stavět štít do cesty ranám soupeře. Je nutné přizpůsobit obranu specifikům útoku. Stejně jako u středového úchopu, i zde je třeba se snažit, aby zbraň po štítu spíše sjela či byla nasměrována mimo původní cíl, než aby se o štít zcela zastavila. V takovém případě obránce riskuje jeho poškození (bez ohledu na typ úchopu). Lze tedy snad říci, že štít s dvoubodovým úchopem poskytuje zejména tu výhodu, že je možné jím vést účinnou obranu proti silným úderům i při omezené možnosti pohybu obránce či v případě, že útok přijde nečekaně a obránce již nemá možnost na něj aktivněji reagovat. Kromě toho umožňuje štítovou ruku snáze využívat i k dalším činnostem, např. držení uzdy. Zřejmě i proto se tento typ úchopu stal dominantním ve vrcholném středověku, době rozkvětu těžké jízdy.

obr. 4: Typy štítových úchopů. A – D jednobodové, E dvoubodový.

Tyto dva základní způsoby držení se objevují v mnoha provedeních po celém světě, stejně jako v různých historických epochách. Jejich konstrukce bývala také velmi různorodá.

Štít s jednobodovým držením se užíval již nejpozději v době bronzové (viz.níže). Přetrvává pak v Evropě dlouhou dobu, během níž se mění jak jeho tvar, tak i velikost a způsob použití – zatímco např. laténské štíty byly drženy tak, že rukojeť v jejich středu byla většinou ve vodorovné poloze, rukojeti germánských štítů byly zřejmě drženy častěji svisle a otáčeny podle momentální potřeby. Jedno však zůstalo těmto štítům společné: téměř vždy byly opatřeny středovou puklicí. Archeologické nálezy dokládají, že byla často kovová, ale z nálezů i písemných pramenů jsou známy i puklice dřevěné, vyplétané a různým způsobem zpevňované – potažením kůží, kováním apod (viz. dále kap. 3). Jakou funkci má vlastně štítová puklice? Její prvotní funkcí je ochrana ruky, která štít drží. Jelikož je třeba držet štít pokud možno v jeho těžišti, byl v desce štítu nejčastěji vyříznut otvor, přes který pak bylo zevnitř upevněno držadlo. Ruka, která jej svírala, držela tedy štít v těžišti, zároveň by však byla zvenčí velmi lehce zranitelná, jelikož pěst by částečně vyčnívala nad lícovou plochu štítu. Proto byla zvenčí nad štít připevněna puklice, která nejen chránila ruku, ale také zpevňovala štít. Kovová puklice na dřevěném štítu se stala jeho nejpevnější součástí a bylo také možné cíleně krýt údery přímo puklicí, nikoli plochou štítu. Mimo jiné tak úder dopadl přímo na těžiště, takže se snižovalo nebezpečí jeho nechtěného otočení.

Domnívám se, že nelze jednoznačně říci, který úchop je výhodnější. Každý má svá specifika, která se do některých situací hodí více, do jiných méně. Také z hlediska náročnosti výroby se uvedené typy v zásadě neliší, pokud nepovažujeme u středového držení za nutnou kovovou puklici.

obr. 5: Vikingský štít z Gokstad. Podle GRAVETT-HOOK 1994, 4.

Je přirozeným reflexem většiny lidí, že se snaží dopadající úder zachytit či zbrzdit rukama, často ovšem ke své škodě. Proto netrvalo dlouho a byl vynalezen štít. Nacházíme jej téměř u všech národů po celém světě. V závislosti na prostředí, dostupných materiálech a způsobu boje se mění jeho velikost, tvar, materiál i konstrukce. Dá se říci, že jediná etnika, u nichž se štít v podstatě nevyskytuje, jsou logicky ta, která příliš neválčí – zejména menší skupiny lidí živících se lovem a sběrem. Příkladem mohou být Eskymáci, afričtí křováci a některé další etnické skupiny. Základním účelem štítu je umožňovat aktivní obranu svému nositeli, na rozdíl od obrany pasivní, kterou poskytuje zbroj.

Jak již bylo řečeno, štíty se vyskytovaly v nejrůznějších podobách. Poměrně rozšířený byl štít kožený – nacházíme jej například u severoamerických Indiánů či domorodých kmenů v Africe, podle všeho nebyl neznámý ani v Evropě doby bronzové. Poněkud se však lišil svou konstrukcí a materiálem – zatímco indiánský štít byl vyroben ze silné hřbetní kůže bizona, zesílené a zpevněné napařováním a smršťováním v páře nad žhavými kameny, některé typy afrických štítů byly zhotoveny z plátu surové hovězí kůže i s chlupy, prošitého širokými pásy stejného materiálu a nakonec podélně navlečeného na dřevěnou tyč, sloužící zároveň jako výztuha i držadlo (McBRIDE 1976, 11). Kromě nich je z Afriky známo i používání dalších, poměrně kuriózních předmětů k odrážení ran, např. sloní ucho či gazelí rohy (podrobněji VENCL 1984, 333). Evropské kožené štíty z doby bronzové byly zřejmě formovány z namočené vydělané kůže tvarované v dřevěné formě, jak napovídají britské nálezy (podrobněji VENCL 1984, 335), a následně zřejmě vytvrzované. Podobně – z tlačené kůže – se zhotovovaly i štíty somálských pastevců v relativně nedávné době (KANDERT 1984, 270, 290).

Zřejmě nejstarším dokladem štítu v Evropě je nález z mohyly v Langeneichstädtu, náležící kultuře kulovitých amfor. Štít měl mít oválný tvar a podélné žebro (podrobněji VENCL 1984, 334). První kovové a okované štíty se vyskytují už v době bronzové – z našeho území je možné jmenovat známý litý bronzový štít z Plzně – Jíkalky (PLEINER 1978, 402 – 403, T 95). Otázkou ovšem zůstává, zda se jednalo o skutečné obranné prostředky, nebo spíše honosné a symbolické vybavení náčelníků a velmožů. Poté však celokovové štíty víceméně mizí a objevují se až ve středověku. Na dlouhou dobu tak zaujímají vůdčí místo v Evropě štíty dřevěné, často potahované kůží a opatřované kovovými součástmi. Souběžně s nimi se však vyskytují i štíty celoorganické.

Příkladem mohou být štíty doby laténské, kdy se vedle exemplářů s kovovými součástmi objevují i štíty vyrobené pouze ze dřeva a kůže. Jeden velmi dobře zachovalý pochází z Irska, z lokality Clonoura. Jedná se o menší obdélný štít o rozměrech 57 x 35 cm, vyrobený z olšového dřeva a potažený kůží po obou stranách. Zajímavý je způsob uchycení koženého potahu: lícní i rubová část jsou spojeny na hraně štítu, kterou zpevňuje další kožený pásek, k němuž jsou oba díly potahu přišity. Pozoruhodně je řešen i jednobodový úchop: držadlo je zhotoveno z dubového dřeva vsazeného do výřezů v prkénkách tvrořících korpus štítu. Je umístěno nad oválným otvorem překrytým puklicí. Ta je opět dřevěná (druh dřeva neuveden) a je chráněna a současně upevněna pomocí dalšího koženého potahu přišitého ke korpusu. B. Raftery soudí, že lze tento štít považovat za skutečný, ne-li typický prvek ochranné výzbroje použitelný v boji, na rozdíl od řady jiných, okázalejších exemplářů a rovněž uvádí analogický štít s velmi podobně řešeným úchopem z Hjortspring v Dánsku (RAFTERY 1984, 129 – 133).

obr. 6: Clonoura. Laténský štít. Podle B. RAFTERY, 1984, 129.

Kromě dřeva v podobě více či méně masivních prkének a desek se setkáváme i s použitím prutů. Štíty z organického pletiva byly rovněž velmi rozšířené – užívali je např. Skýtové, u nichž se pletené štíty objevují vedle štítů s kovovými součástmi nebo exemplářů celodřevěných. Altajští Skýtové používali štíty zhotovené z prutů provlékaných nařezávanou kůží. Pletené štíty dále užívali Sarmaté, u Peršanů i jiných „barbarů“ je zmiňuje Xenofón. Zřejmě jako nouzové řešení jsou zmíněny za Spartakova povstání. Pletivem měly být zpevňovány nebo z něj přímo vyráběny i laténské štíty, Caesarem zmiňované např. u Belgů. Ani u Germánů nebylo použití pletiva neznámé – Tacitus zmiňuje štíty pletené i dřevěné, dokonce i opatřené vyplétanými nebo dřevěnými puklicemi (podrobněji VENCL 1984, 336 – 338). Proutěné štíty se používaly mimo jiné i v Orientu před několika málo staletími (ke konstrukci a úchopu orientálních títů viz. výše). Zajímavým zjištěním je také relativně nedávné používání pletených štítů v severních oblastech střední Afriky – důvodem zde má být obliba těžkých vrhacích nožů, rozšířených právě v této oblasti. Zatímco kožený štít, obvyklý na většině afrického území, lze vrhacím nožem proseknout, proutěný štít má jeho zásahu odolat (KANDERT 1984, 206). U Slovanů ve sledovaném období bližší doklady pletených štítů chybí, jediným možným náznakem je nález z Klobouků (viz níže).

obr. 7: Pletený štít ze severní části střední Afriky. Rozměry 124 x 51 cm. Podle J. KANDERT, 1984.

Ačkoli je jistě užitečné studovat podobu a konstrukci jiných evropských štítů, současných se slovanskými, jejich zjevná odlišnost odrážející se v archeologických nálezech mě vede k tendenci těmto cizím analogiím příliš nepodléhat. Je jistě možné vyrobit štít podobný například zachovaným vikingským exemplářům, aniž by byl použit jediný kousek kovu – železnou puklici můžeme nahradit např. puklicí z vytvrzené kůže a podobně lze dřevem a kůží nahradit i jiné kovové součásti. To ovšem neřeší otázku, proč by Slované takové štíty vyráběli. Jistě, pro chudší bojovníky by jistě byla dostupnější kožená puklice nežli kovová, nicméně zde existovala i relativně početná vrstva majetnějších družiníků, pro které by taková investice jistě nebyla neúnosná. Ani v jejich hrobech či v okolí jejich příbytků však nenacházíme jednoznačné hmotné doklady existence takovýchto kování. Proto se domnívám, že slovanské štíty měly zcela svébytnou konstrukci, která se za prvé obešla bez kovových součástí a za druhé svým vzhledem a kvalitou vyhovovala i náročnějším požadavkům profesionálních bojovníků.

Jak bylo řečeno již v úvodu, absence nálezů slovanských štítů si povšiml již L.Niederle. Uvádí řadu písemných pramenů, stejně jako dalších informací a domněnek o historii štítů bezmála v celé Evropě. Jeho názory však byly poznamenány tehdejším stavem poznání a částečně také určitým antigermánským postojem, který mu zřejmě velel přisoudit Slovanům zcela specifický, negermánský štít. Nicméně si celkem dobře povšiml, že štíty byly zřejmě v převážné míře organické a kování se na nich nevyskytovalo: „Původního tvaru slovanského štítu, jenž byl asi zhotoven z kůže, ze dřeva, nebo spleten z rákosí a velmi zřídka okován, uvnitř pak opatřen přibitým držadlem z kůže, nebo z lýčí, neznáme, a také ne jeho velikosti…“ (NIEDERLE 1925, 146 – 147, 512 – 523, 581 – 587).

I.L. Červinka o štítech uvádí: „Štít byl nerozlučnou ochranou slovanských bojovníků; z historických záznamů je k tomu dosti dokladů. Prokopios píše o malých štítech u Slovanů, Maurikios zná štíty pěkné a těžké a Leo mluví o štítech velikých a podlouhlých…“ (ČERVINKA 1928, 218-219).

 Štít se objevuje v rukou Slovanů již na nejrůznějších obrozeneckých kresbách a malbách, známých zejména z díla Mikoláše Alše. Ten se zjevně inspiroval štíty pozdějšími, mandlovitého tvaru, jaké zobrazují např. malby ve znojemské rotundě. Na jeho procítěně namalovaných, leč historicky často mylných obrazech můžeme tyto štíty spatřit již v rukou družiny doprovázející praotce Čecha, vedle nich pak i další kuriózní předměty – bronzové tulejové sekery nasazené jako oštěpy a podobně.

Na možný výskyt štítového kování v inventáři mohylníku Královský Chľmec upozornil J. Eisner. Uvádí, že v jedné z mohyl nalezl T. Lehoczky „železná kování, o nichž myslí, že jsou ze štítu“ (EISNER 1933, 259). Tato informace se objevuje i v některých dalších pracech (HRUBÝ 1958, 181, BUDINSKÝ-KRIČKA 1958, 57). Po konzultaci s V. Hanuliakem jsem však zjistil, že T. Lehoczky nalezené předměty interpretoval chybně a zřejmě se jedná o kování vědérka. Tuto teorii rovněž podporuje fakt, že v mohyle nebyla nalezena žádná zbraň, takže výskyt štítu by byl značně nelogický.

Absence výraznějších archeologických projevů slovanských štítů si povšiml také A. Nadolski (NADOLSKI 1954, 75 – 77).

Zřejmě první reálný nález slovanského štítu na našem území – byť i autorem hodnocený s určitou rezervou – publikoval až V. Hrubý (HRUBÝ 1955, 181-2). Nepřímo tak na dlouhou dobu ovlivnil všeobecně přijímanou představu o vzhledu typického slovanského štítu, která se v různých úpravách dále objevuje v odborné i populárně naučné literatuře – tedy oválný dřevěný štít opatřený středovou kovovou puklicí, případně i okrajovým kováním. Tuto představu samozřejmě nelze jednoznačně zavrhnout, avšak dle mého názoru se tu jedná o značnou generalizaci na základě pouhých čtyř nálezů, navíc značně diskutabilních.

Základním problémem v řešení otázky slovanských štítů je skutečnost, že existuje relativně značné množství písemných a ikonografických pramenů, které neumožňují větší pochyby, že štíty ve slovanském vojenství byly známy a používány, avšak v archeologických nálezech jejich četnější doklady chybí. Je paradoxem, že například tak typickou zbraň, jakou byla u Slovanů sekera, na zobrazeních ani v písemných zprávách téměř nenacházíme, ačkoli jejich nálezů je mnoho desítek.

Všeobecně nedostatečného zastoupení štítů nejen v nálezech slovanského období si povšiml také S. Vencl, který uvádí tři základní důvody. Prvním z nich je častá výroba štítů z organických materiálů, dále skutečnost, že vzhledem k funkci a rozměrům není pravděpodobné jeho mimoděčné zachování a konečně poukázal i na fakt, že štíty byly masově ničeny mimo sídliště, tedy na bojištích (VENCL 1984, 332-3).

Hmotné prameny jsem rozdělil na základě nálezových okolností na hrobové a sídlištní, v kapitole navazující na jejich bližší popis jsou pak nálezy zhodnoceny a poněkud typologicky rozčleněny. Kromě nálezů spjatých bezprostředně se zaměřením práce, jsem dále považoval za vhodné uvést i několik předmětů, jejichž datace leží již za uvažovaným obdobím. Domnívám se, že jejich popsání může přispět k doplnění celkové problematiky.

Mezi hmotnými prameny jsou uvedeny jak nálezy spojované se štíty již dříve (např. pohřebiště Na Valách, Lahovice, Pohansko – Lesní školka) tak i takové, k jejichž interpretaci jsem došel sám.

Ačkoli jsem se snažil shromáždit co možná největší počet artefaktů, je třeba poznamenat, že vzhledem k celkovému počtu dosud prozkoumaných bojovnických hrobů (který je samozřejmě mnohem menší, než původní počet štítem vybavených bojovníků) i sídlištních ploch se stále jedná o velmi malý a nedostatečně vypovídající soubor. Zejména se to týká kovových předmětů – ani dokonale zachované a jednoznačně interpretovatelné i datovatelné štítové kování nelze označit za typické a všeobecně běžně užívané; stále by se jednalo o ojedinělý nález.

Jaký smysl tedy má shromáždění všech více i méně pravděpodobných součástí štítů? Jedná se o to, že pokud by některý z nálezů vrhl nové světlo na tuto problematiku, například na samotnou konstrukci štítů, bylo by možné dále z něho vycházet a pokusit se rekonstruovat jak podobu štítu s použitím dané součásti, tak například s její obměnou z organického materiálu – kov nahradit kůží, dřevem atd. Samozřejmě je stále nutné vyvarovat se generalizace na základě jedné či několika takto vzniklých rekonstrukcí, byť sebevíce úspěšných a podložených, neboť i v takovém případě se pohybujeme stále jen v oblasti teorií a je tedy na místě tvrdit spíše „ano, tak to mohlo být“, než „ano, tak to bylo“. Nicméně i tak může naznačená cesta vést k poměrně pravděpodobné rekonstrukci původního předmětu, zvláště uvážíme-li, že se onen předmět na světě objevuje v mnoha podobách, ale stále splňuje několik základních znaků – umožňuje odrážet a zachycovat údery zbraní i dopadající projektily, je přiměřeně lehký, množství surovin a práce vynaložené na jeho výrobu odpovídá jeho omezené životnosti a v neposlední řadě má i určitý symbolický a estetický význam, u některých národů i význam magický. Slovanské štíty navíc musí splnit i další podmínky – neobsahují kovové či jiné anorganické materiály, nebo pouze ve velmi omezeném množství, jsou výrobně a finančně dostupné většině bojujících a konečně jsou zřejmě natolik vyhovující, že se na nich neuplatní okolní kulturní vlivy.

Hrobové nálezy:

Jsou zde uvažovány pouze hroby kostrové, jelikož vzhledem k pravděpodobnému organickému materiálu štítů je takřka vyloučeno, aby se jeho pozůstatky objevily v žárovém hrobu. Proto se i níže uvedené úvahy týkají výlučně kostrových hrobů. Z nich je pak třeba hodnotit zejména (v podstatě výlučně) hroby bojovníků, tedy takové, které obsahují zbraň (kromě nože), případně také ostruhy a jiné součásti výstroje, které mohou zemřelého identifikovat jako bojovníka. Nelze samozřejmě zcela opomenout ani možnost zbraní z organických materiálů, jakými mohou být různé druhy kyjů a palic, které se obvykle nedochovají.

V kapitole 6.1 jsou uvedeny veškeré další hroby, s nimiž se v různých níže uvedených úvahách a hypotézách pracuje.

Je možné předem konstatovat, že ani v jednom případě se v hrobové výbavě nepodařilo jednoznačně doložit štít či jeho součásti, ačkoli některé případy jsou poměrně pravděpodobné. Jindy byly naopak dřívější interpretace změněny v neprospěch štítů. Naprostá ojedinělost výskytu dokladů štítů v bojovnických hrobech je pozoruhodná, uvážíme-li, že každý z pohřbených bojovníků pravděpodobně štít vlastnil. Jejich absenci v hrobech můžeme vysvětlit více způsoby, od jednoduchých a pravděpodobných až po složité, postavené pouze na teoretickém základu:

1. Tato možnost zde byla již zmíněna v souvislosti s celkovým nedostatkem archeologických dokladů štítů. Jde o možnost, že štíty byly vyráběny pouze z organických materiálů podléhajících rychle zkáze. V literatuře bývá rovněž často uváděna (např. NADOLSKI 1954, 76; MĚŘÍNSKÝ 2002, 396) Tato teorie se jeví jako nejpravděpodobnější. Celoorganické štíty se vyskytují na celém světě, počínaje zmíněnými koženými štíty z Afriky a Ameriky až po evropské štíty vrcholného středověku (na nich se v menší míře kovové součásti uplatní, ale nikoli nezbytně)
2. Druhou možností je, že nebylo zvykem vkládat štíty do hrobů (k této otázce viz. též NADOLSKI 1954, 77). Tato teorie by sama o sobě byla nejjednodušším vysvětlením, lze jí však oponovat v několika bodech. Prvním z nich je skutečnost, že pozůstatky štítů nenacházíme ani v sídlištním či jiném prostoru; druhým je rozpor mezi bohatou výbavou hrobů, obsahujících často kompletní výbavu bojovníka – zbraně, ostruhy, různá kování, vědérka, drobnosti jako ocílka, brousek a břitva a mnoho dalšího, ovšem štíty v tomto výčtu nelogicky chybí. Je však možné namítnout, že štít nemusel být považován za dostatečně prestižní předmět, nebo byl v době kostrového pohřbívání již příliš nápadným prohřeškem proti vznikajícím křesťanským pohřebním zvyklostem, na rozdíl od zbraní a ostruh jakožto symbolu společenského postavení. Skutečnost, že se štíty a jejich části nenacházejí ani v sídlištním prostředí, lze vysvětlit podobně jako v předchozím případě jejich zhotovením z organických materiálů. Je však třeba podotknout, že štít tvoří běžnou součást hrobové výbavy u mnoha evropských etnik a kultur – Keltů, Germánů (např. PODBORSKÝ 1993, 400; PODBORSKÝ 2001, 251), později např. Vikingů (např. ABRMAN 1969, 58) či Anglosasů – u nich jsou pozůstatky štítů nacházeny ve 45% bojovnických hrobů (STEPHENSON 2002, 6), přičemž tyto hroby jsou co do bohatosti výbavy se slovanskými minimálně srovnatelné a ani zde nebyl štít vyloučen jakožto málo prestižní předmět.
3. S druhou možností úzce souvisí možnost třetí – štíty nebyly ukládány do hrobů jednoduše proto, že se tam nevešly, ovšem tato možnost je čistě hypotetická, neboť takové štíty by musely být velmi velkých rozměrů a je otázkou, zdy by takto velké štíty byly například jezdci co platné. Proto zde tuto teorii uvádím spíše jako určitou možnost, jak se pro daný problém snažit nalézt co nejjednodušší řešení, v tomto případě však velmi nepravděpodobné. Lze ovšem předpokládat, že štíty by se skutečně nevešly do rakví menších rozměrů, pokud by však slovanský pohřební ritus běžně zahrnoval vložení štítu do hrobu, bylo by možné položit jej např. na rakev, nebo vedle ní ke stěně hrobové jámy.
4. Nabizí se také možnost, že štíty byly z nějakého důvodu ničeny. Ani tato možnost není příliš pravděpodobná, ačkoli by témeř stoprocentní absenci štítů v nálezech vysvětlovala ze všech nejlépe. Rituální poškozování předmětů např. při pohřbu jejich majitele je sice etnograficky známo (např. deformované zbraně v hrobech Germánů – PODBORSKÝ 1993, 430), ale u Slovanů tento zvyk rozšířen není. Navíc si lze jen těžko představit, že by štíty byly ničeny stoprocentně a zcela beze stopy, pravděpodobně by se podařilo nalézt alespoň menší množství jejich součástí, ať už z nedostatečně zničených exemplářů, nebo ze štítů ztracených v boji, za přesunu vojsk, nebo odhozeného na útěku. Proto ani tuto hypotézu není možné přijmout.
5. Štíty nebyly používány, nebo jen velmi řídce – tuto teorii do značné míry vylučují písemné zprávy, ikonografické doklady a v neposlední řadě také praktická nutnost jejich používání. Ačkoli nemusel štít vlastnit bez výjimky každý slovanský bojovník, pak přinejmenším u profesionální složky vojska – jízdní družiny – je tento předpoklad oprávněný. Je však možné, že řada chudších vojáků, povolávaných do zbraně jen v případě potřeby, bojovala lukem či kopím v obou rukou a štíty tudíž nepotřebovala. Na druhou stranu by představoval dřevěný štít velmi levnou, dostupnou a přitom velmi účinnou ochranu i méně majetným, kteří si nemohli dovolit jiné prvky ochranné výstroje.
6. Pozůstatky štítu zůstávají v hrobové výbavě nerozpoznány, nebo chybně interpretovány – tato možnost se může týkat spíše jednotlivých hrobů, obsahujících blíže neurčená kování, hřeby a skoby, neřeší však problematiku štítů jako celek. Hlouběji bude rozebrána dále.

Výše uvedené teorie nepostrádají určitou pravděpodobnost, avšak většině z nich lze úspěšně oponovat, nejčastěji již zmíněnou absencí nálezů i mimo hroby. Jako nejpravděpodobnější se jeví teorie a) a f), tedy používání organických materiálů a nerozpoznání pozůstatků štítů v hrobové výbavě. Je možné, že pravda je někde mezi těmito dvěma hypotézami, jelikož valná většina hrobů žádné nezařaditelné předměty neobsahuje, naproti tomu několik málo nálezů přece jen ukazuje na občasné užívání kovových součástí.

Sídlištní nálezy:

Mezi sídlištní nálezy možných součástí štítů můžeme zařadit železnou štítovou puklici z Pohanska u Nejdku, jejíž datace do období slovanského osídlení není však zcela jasná, jak bude řečeno níže. Dále do této kategorie spadá nález drobné železné puklice z příkopu hradiště Vlastislav a fragmentu železného kování z Pohanska u Břeclavi. Ze zahraničních nálezů lze jmenovat torzo dřevěného štítu z Gross Raden a s velkou rezervou můžeme jako o části štítu uvažovat o železném držadle z Bojné.

Celkově je situace sídlištních nálezů ještě komplikovanější, nežli je tomu u nálezů hrobových. V prvé řadě je to značná nejistota, co se týče interpretace – zatímco kování nejasného účelu, nebo několik hřebů nalezených v hrobě lze se značnou rezervou označit jako možnou součást štítu, stejný předmět v sídlištním materiálu je sám o sobě prakticky neinterpretovatelný. Může se jednat o kování stavební, nábytkové apod., jehož určení jako kování štítové by bylo v tomto případě velmi pochybné, pokud tomu nenasvědčují i další okolnosti.

Některé mladší nálezy:

Do kapitoly o mladších nálezech jsem zařadil několik nálezů, které svou datací rámcově spadají převážně do 11.-12. století. Jsou zde uvedeny z různých důvodů – např. jako doklad o užití určitého druhu materiálu či příklad toho, že štítové puklice nebyly na našem území věcí neznámou, avšak nikdy nedošly větší obliby, nebo se objevují až v pozdějších obdobích. Konkrétně se pak jedná o dvě puklice z Brodku u Přerova, železnou puklici neznámého původu, uloženou ve sbírkách Vojenského historického ústavu, fragment mandlovitého štítu ze Štětína a bronzová kování z Behren-Lübchin.

Základním problémem v řešení otázky slovanských štítů je skutečnost, že existuje relativně značné množství písemných a ikonografických pramenů, které neumožňují větší pochyby, že štíty ve slovanském vojenství byly známy a používány, avšak v archeologických nálezech jejich četnější doklady chybí. Je paradoxem, že například tak typickou zbraň, jakou byla u Slovanů sekera, na zobrazeních ani v písemných zprávách téměř nenacházíme, ačkoli jejich nálezů je mnoho desítek.

Hrobové nálezy:

Ve dvou hrobech na pohřebišti u kostela (H 154 a 246) se vyskytly dvouramenné železné skoby, které by bylo možné se značnou rezervou pokládat za případné součásti štítů (viz níže kap 6.2). Problémem v této interpretaci je však výskyt stejných skob i v dalších hrobech na témže pohřebišti, které – na rozdíl od dvou zde uvedených – nelze pokládat za bojovnické hroby. Někdy se jedná o hroby žen (např. H 38, 83, 134), jindy mužů s odznaky vyššího společenského postavení (zejména s ostruhami – např. H 261, 296), ale beze zbraní. Pouze ve dvou výše zmíněných hrobech se vyskytly jak zbraně, tak i skoby.

Dále v jednom z mužských hrobů byly nalezeny fragmenty železa a kůže (H 229).

Hrob 154:

Na dně prostorné hrobové jámy o rozměrech 225 x 75 x 140 cm se měla nacházet rakev, avšak s nepříliš dobře rozlišitelnými rozměry. Právě nález tří železných skob měl svědčit o její existenci (KALOUSEK 1971, 100). Pohřbený muž ve věku 40-60 let byl vybaven břitvou, dvěma noži, sekerou – širočinou s toporem zakončeným kostěnou zděří a ostruhami s příslušnou garniturou. Zmíněné skoby byly nalezeny na okraji hrobové jámy po pravé straně lebky.

Dvě ze skob se dochovaly vcelku a jejich délka činí 7,7 a 7,1 cm, délka jejich hrotů se pohybuje od cca 2 cm do 3 cm a jsou na nich zachyceny zbytky dřeva. Třetí skoba je ve zlomcích. Pokud by se mělo jednat o spojovací kování rakve, jak usuzuje F. Kalousek, může se zdát podivná jejich kumulace na jediném místě a navíc ve značně asymetrické poloze. Přihlédneme-li k umístění skob ve výše uvedených hrobech bez bojovnické výbavy, kde lze skoby vskutku poměrně jednoznačně považovat za součásti rakví nebo hrobové výdřevy, zjistíme, že kumulace skob není zcela ojedinělá. Například v ženském hrobě č. 38, kde bylo skob šest, se čtyři nacházely u čela rakve při hlavě zemřelé, zbývající dvě u protilehlého čela. V dalším ženském hrobě č. 83 byly skoby tři, z toho dvě za temenem lebky, třetí pod hlavou. V mužském hrobě č. 261 je skoba zmíněna pouze v zásypu, bez bližšího lokalizování. V hrobě č. 296 byly nalezeny čtyři skoby, umístěné v řadě nad pravou (v nákresu levou) horní částí těla.

Jak je vidno, samotná kumulace skob nutně nemusí znamenat, že nebyly použity jako kování rakve a to i v případě, že samotná rakev či její výraznější obrysy nejsou v hrobu patrny. Naproti tomu rozložení skob, jaké je v hrobě 296, můžeme s rakví či výdřevou hrobu poměrně jednoznačně spojit. Stejně tak skoby umístěné při obou čelech rakve je možné pokládat za její součást. Samotnou skutečnost, že v diskutovaném hrobě 154 se kumulace skob nacházela mimo podélnou osu hrobu, jak je tomu u některých jiných hrobů na pohřebišti, také nelze považovat za doklad štítu. Skoby se mohly do tohoto umístění dostat postdepozičními procesy, mimo jiné např. zhroucením části rakve po jejím zetlení. Nicméně vzhledem k bojovnické výbavě pohřbeného muže nelze zavrhnout ani možnost, že skoby byly součástí štítu. Fakt, že hroty skoby jsou relativně dlouhé a nejsou zahnuté, také sám o sobě nemusí být na škodu (viz. kap. 6.2.)

obr. 8: Břeclav – Pohansko. Hrob 154 a jeho inventář. Podle F. KALOUSEK, 1971, 101.

Hrob 246:

Zemřelý byl opět pochován v prostorné hrobové jámě o rozměrech 225 x 100 x 145 cm. Muž ve věku 30 – 40 let byl vybaven nožem, břitvou, hrotem s tulejkou, úzkou sekerkou, železnou garniturou lýtkových řemínků a značně fragmentárními ostruhami. Nad kostrou byla dále nalezena železná dvouramenná skoba (KALOUSEK 1971, 144). V popisu hrobu nejsou zmíněny stopy rakve a také dobrá zachovalost kostry svědčí spíše o uložení bez rakve (naprostá většina koster z rakví z pohřebiště u kostela je dochována velmi špatně). Skoba má délku 9,3 cm, její hroty 1,5 a 2,2 cm. Tělo skoby je velmi slabě prohnuté, hroty jsou rovné, bez zpětného zahnutí. V nákresu hrobu je skoba umístěna po levé straně kostry, zhruba v úrovni poloviny femuru. Z výše uvedeného popisu hrobu je pouze zřejmé, že se nacházela nad kostrou, bližší informace však postrádáme. Pokud hrob skutečně rakev neobsahoval, je tu poměrně značná šance, že skoba byla součástí hrobové výbavy, případně snad, vzhledem k svému umístění nad kostrou, také součástí nějaké lehčí formy výdřevy nebo jen zakrytí hrobu. Žádné stopy po výdřevě však v popisu hrobu nejsou uvedeny.

Budeme-li tedy předpokládat, že se skutečně nejedná o součást rakve ani výdřevy, existuje poměrně značná šance, že se mohlo jednat o kování štítu. Nasvědčovala by tomu bojovnická výbava a do jisté míry i rozměry skoby – hroty jsou poměrně krátké, tělo skoby ploché a relativně masivní (7 x 3 mm). Umístění skoby nad kostrou by (za pominutí možných postdepozičních procesů) mohlo naznačovat položení štítu na tělo zemřelého či do zásypu, případně i opření štítu o stěnu hrobu.

Za povšimnutí rovněž stojí hrot s tulejkou, nalezený mezi levým předloktím a pánevní kostí. Vzhledem k umístění v hrobě a rozměrům předmětu se nezdá příliš pravděpodobné, že by se jednalo o hrot oštěpu či patku nějakého dřevěného ratiště, za něž bývají podobné artefakty někdy označovány (např. VÁŇA 1995, 129). Od kornoutovitých plechových hrotů, označovaných za hroty oštěpů (HRUBÝ 1955, 176), se zmíněný předmět odlišuje i konstrukcí – dutá je pouze tulejka, samotný hrot je plný, hraněný a výrazně bodný. Může se jednat o hrot šípu, jak byly analogické předměty již dříve interpretovány (podrobněji PROFANTOVÁ 1997, 516 ) a to i přes značnou velikost artefaktu (délka 8,5 cm, průměr ústí tulejky 1,5 cm). Hrot šípu podobného tvaru, pocházející rovněž z Pohanska, z prostoru velmožského dvorce, má rozměry výrazně menší (délka cca 5 cm, ústí tulejky cca 1 cm) (DOSTÁL 1975, 190, obr. 18/15).

Nabízí se zde možnost, byť teoretická, že by se rovněž mohlo jednat o část štítu. Konkrétně by mohlo jít o štítový hrot, umisťovaný obvykle do středu štítové plochy. O tom, že takovéto hroty, ačkoli archeologicky nečetné, nebyly ve slovanském prostředí neznámé, může svědčit i dřevěný štít s masivním středovým hrotem nalezený v Gross Raden, podobně i popisované kování z hrobu 119/AZ Na Valách (viz výše), ačkoli tam byl hrot (hřeb) podstatně menší. Jiným zajímavým příkladem je nález velmi podobného hrotu v depotu železných předmětů z Plužné. Depot dále obsahoval dvě sekery, hrot kopí a udidlo (PROFANTOVÁ 1997, 514). O souboru lze uvažovat jako o vlastnickém depotu, o výzbroji a výstroji jednoho bojovníka. Proto by i zde byla přítomnost štítu na místě, jedná se ovšem o pouhou možnost, kterou nelze prokázat.

Otázkou by také bylo, jak by byl takový hrot na štítu upevněn a zejména, jaká by byla v boji jeho životnost – vzhledem k průměru tulejky by v případě nasazení hrotu například na dřevěný čep stačila jediná rána k jeho odlomení. Alternativou by bylo nasazení na jiný, pružnější materiál, např. svinutou ruličku nevydělané kůže, nebo zasazení hrotu do otvoru v ploše štítu. Jednalo by se však o značně nepravděpodobné a dle mého názoru zbytečně složité řešení – podstatně jednodušším způsobem by bylo nakování či nanýtování hrotu na ploché železné kování a následné přibití tohoto kování na štít. Odpadlo by tak vykovávání, stáčení a sváření tulejky.

Hrot z hrobu č. 246 tedy za součást štítu nelze bezpečně označit.

obr. 9: Břeclav- Pohansko. Hrob 246 a jeho inventář. Podle F. KALOUSEK, 1971, 145.

Hrob 229:

Hrob v jámě o rozměrech 230 x 87 x 120 cm byl porušený, kostra špatně dochována. Pohřbený muž ve věku asi 30 let měl lebku podloženou kamenem. Nebyl vybaven zbraněmi ani odznaky společenského postavení. Jedinými nálezy byly dva amorfní kusy plochého železa s nýty a zbytky kůže, jejichž původní tvar nelze rekonstruovat. Oba předměty byla nalezeny při vybírání dna hrobu (KALOUSEK 1971, 136). Fragmenty mají rozměry 5 x 2,3 a 2,3 x 2 cm. Vzhledem k materiálu lze předpokládat, že se nejednalo o součásti oděvu mrtvého, ani o části rakve a jde tedy o milodary, nebo náhodně vtroušený materiál.

Nabízí se myšlenka, zda nemůže jít o zbytky štítu či ochranného pancíře. Vzhledem k absenci zbraní či vůbec jakýchkoli dalších předmětů v hrobě však nelze takovouto funkci nalezených atefaktů doložit. I s přihlédnutím k porušení hrobu, při němž mohla být část inventáře zničena, by byl velmi překvapivý výskyt relativně cenného předmětu, jakým by okovaný štít či pancíř nepochybně byl. Lze však uvést např. zvyk v avarském pohřebním ritu, kdy byl do hrobu někdy vložen zřejmě jen symbolický útržek pancíře – několik málo lamelek či kroužků (ZÁBOJNÍK 19??, 47)

obr. 10: Břeclav – Pohansko. Hrob 229 a jeho inventář. Podle F. KALOUSEK, 1971, 136.

Velmi nejasné okolnosti má kování z ulice Na hrobkách, kde byly údajně při terénních úpravách odkryty dva kostrové hroby. Z nálezů se zachovalo kopí a dvojice železných pásků, zřejmě kování rakve. První kování má délku 10,3cm, šířku 2,7cm a je opatřeno dvěma obdélnými otvory o rozměrech 0,7×0,4cm. Druhý kus délky 9,8cm a šířky 3cm je bez otvorů a stejně jako první má tloušťku 0,3cm (KOUŘIL 1994, 66-67).

V tomto případě se jedná o značně nejistý nález, jak po stránce nálezových okolností, tak i datace a interpretace. Je jistě možné, že se skutečně jedná o zbytky kování rakve, nicméně není vyloučena ani možnost aplikace kování na štítu. To by bylo nejspíše možné jen u prvního exempláře, který je opatřen otvory pro hřeby, ačkoli vzhledem k stejné tloušťce materiálu a velmi podobné šíři pásků nelze vyloučit, že se jedná o fragmenty jednoho předmětu. Jisté není ani to, zda vše pochází z jednoho hrobu.

Podobně jako v případě kování z Lahovic by se mohlo jednat o zpevňující pás na líci štítu, ovšem je zde nutné přistupovat k interpretaci s ještě větší opatrností.

Hradec nad Moravicí. Inventář z rozrušených hrobů. Podle P. KOUŘIL, 1994.

V důsledku stavby silnice mezi Klobouky a Mokrůvkami byly objeveny tři hroby, z nichž jeden byl slovanský. V komoře z dřevěných kuláčů ležely dvě kostry (zřejmě muž a žena). Hrobová výbava obsahovala dvě keramické nádoby, železem okované vědérko, fragmentární ostruhy, zlomek přezky, čtyři šipky a náhrdelník ze skleněných korálů, neurčité zlomky železa a konečně také „zuhelnatělý chuchvalec organické hmoty se zbytky splétaných vrbových prutů“ (DOSTÁL 1966, 134, TAB XX.).

O uvedeném zbytku pletiva B. Dostál dále uvádí, že se jedná patrně o zbytek košíku. Lze ovšem uvažovat také o možnosti, že se může jednat o pozůstatky pleteného štítu. Jak bylo řečeno výše, pletené štíty byly běžné u řady etnik v mnoha historických obdobích, avšak u Slovanů jejich doklady chybí. Celkový charakter hrobu nelze označit jednoznačně jako bojovnický, vzhledem k absenci zbraní, s výjimkou šipek a dále ostruh a vědérka – typického inventáře hrobů jízdních bojovníků. Nelze však vyloučit, že z nedochované zbraně mohou pocházet zmíněné železné zlomky, vzhledem k staršímu datu výzkumu (1920) není rovněž vyloučeno, že některé části výbavy byly ztraceny.

Jak se zdá z vyobrazení, byly pruty navzájem provázány, nikoli splétány klasickým košikářským způsobem. Tato technika se do jisté míry blíží orientální konstrukci štítů (např. ŻYGULSKI 1982, 120). Podobně jsou však také dodnes výráběny ošatky a podobné výrobky. B. Dostál uvádí, že zbytek vrbového pletiva byl součástí chuchvalce organické hmoty, ale blíže tuto hmotu nespecifikuje. Je možné, že se jednalo o pozůstatek koženého potahu štítu, podobně jako v hrobech 223/51 a 224/51 Na Valách. Jelikož však hrob nelze jednoznačně považovat za bojovnický a není k dispozici bližší údaj o umístění předmětu v hrobě, není nalezené pletivo možné přesvědčivě interpretovat.

obr. 12: Klobouky. Zbytek proutěného pletiva. Podle B. DOSTÁL, 1966.

Na lahovickém pohřebišti se možné pozůstatky štítu vyskytly v hrobě 18/57.

Přes hruď mrtvého se táhl pás rzi a prostor hrudi byl vyplněn temněji zbarveným pískem, takže se nabízí výklad, že šlo o „vnitřní pouto rozpadlého štítu“ (KRUMPHANZLOVÁ 1974, 80).

Popis se bohužel nezmiňuje o rozměrech onoho pásu rzi, nicméně je možné, že šlo skutečně o korozí zničené kování štítu. Není jisté, co je míněno oním „vnitřním poutem” – zda má jít o držadlo, nebo kování spojující jednotlivé části. Pravděpodobnější se jeví druhá možnost, tedy že byl pásem železného plechu okován povrch štítu, ale dle mého názoru spíše z lícové strany, kde kromě funkce spojovacího prvku mohl působit i jako prvek zpevňující a ochranný (možnou rekonstrukci viz. níže). Zbylý inventář hrobu existenci šítu podporuje – kromě nože a velmi dokonale zhotovené nádoby obsahuje i okutí pochvy větší sečné zbraně, snad meče, nebo saxu. Samotná zbraň však v hrobě chyběla. Z.Krumphanzlová soudí, že se jednalo o předmět ve vesnickém prostředí natolik vzácný, že do hrobu nebyl vložen a byl pouze substituován pochvou, ležící podél levé strany nohou (KRUMPHANZLOVÁ 1974, 80).

Vzhledem k tomu, že se jednalo s největší pravděpodobností o bojovnický hrob, bylo by možné rozpadlé železné kování spolu s tmavěji zbarveným pískem v jeho okolí interpretovat jako zbytky štítu. Otázkou by byl například způsob upevnění tohoto kování na povrchu štítu, ačkoli vzhledem ke stavu zachování kování samotného je možno uvažovat i o rozpadu hřebů, kterými by bylo přibito. Jelikož se jedná o nález velmi neobvyklý, je možné, že má cizí původ, čemuž by nasvědčovala i přítomnost okutí pochvy, ve slovanském prostředí velmi vzácného a svým tvarem podobného kováním z pochev saxů v germánském prostředí. Je zde také možnost, že se nejednalo o stopy rozpadlého štítu, ale nějaké formy ochranného odění, zhotoveného z organického materiálu (kůže) a zpevněného železným kováním. V době vzniku této práce však nebylo možné dohledat žádnou bližší dokumentaci, rovněž nálezová zpráva neexistuje. Proto se o přesné interpretaci nálezu lze pouze dohadovat, podle mého názoru je však teorie o štítovém kování velmi pravděpodobná.

V hrobě č. 6 byl uložen muž s bojovnickou výbavou – sekerou a ostruhami. Hrobový inventář obsahoval také fragment železného plechu o rozměrech cca 7 x 4 cm. Poloha plechu není známa (MĚŘÍNSKÝ 2005, 123-133). Označit za daných okolností plíšek za součást štítu jistě není možné, ale ani tuto možnost nelze vyloučit. Hrob je zde uveden spíše pro ilustraci, jelikož výskyt podobných železných zlomků nejasné funkce je častější.

obr. 13: Mikulčice – Kostelisko. Hrob č. 6 a jeho inventář. Podle Z. MĚŘÍNSKÝ, 2006, 123.

Na úbočí vrchu Oškobrhu u Poděbrad byl odkryt osamocený kostrový hrob. Jelikož byl vyhlouben v jílovité nepropustné hlíně, byl dobře zachován a to včetně vydřevení. Hrob byl s největší pravděpodobností bojovnický, jak svědčí jeho výbava – větší nůž, sekera typu bradatice, okované vědérko. Kromě těchto předmětů obsahoval hrob ještě keramickou nádobu a konečně také železnou skobu, dlouhou 4cm. Ta byla nalezena poblíž sekery, tedy při pravé ruce. Jedná se o starší nález, učiněný v roce 1905 a k dispozici je pouze stručná zpráva a nákres jednotlivých předmětů (HELLICH, 1928-30, 103-104), plánek nálezové situace nikoli. Vyjdeme-li však z popisu hrobu, můžeme si povšimnout zajímavé okolnosti – píše se zde, že „…Hrob byl dřevem pouze vydeštěn. Spodní deska dřeva měřila 2cm, vrchní krycí deska 4cm výšky….“ Zemřelý tedy nebyl uložen v rakvi, ale v dřevem obložené jámě. Vzhledem k této okolnosti je poněkud neobvyklý výskyt železné dvouramenné skoby, která bývá obvykle interpretována jako součást rakví, nikoli pouze dřevěného obložení. Také rozměry skoby, zejména tloušťka materiálu, v němž byla zaražena, neodpovídají uvedené síle vrchní krycí desky. Pokud by skoba skutečně nebyla částí hrobové výdřevy, mohlo by se jednat o součást štítu – lze si poměrně dobře představit její použití pro spojení či zpevnění dřevěných desek štítu, stejně jako jeho reparaci (viz níže). Více než v jiných případech se zde však pohybujeme v oblasti dohadů – stejně tak se mohlo jednat o součást jiné výstroje. Nelze samořejmě opominout ani možnost chybného rozpoznání nálezové situace, ačkoli dobrá zachovalost hrobu, o níž se autor zmiňuje, by měla tuto alternativu víceméně vylučovat. Stejně tak by byl poměrně neobvyklý výskyt hrobu s rakví takto ojediněle, mimo větší pohřebiště (v době vzniku článku nebyly v okolí zjištěny další hroby a není mi to známo ani dnes). Bylo by snad možné uvažovat o spojitosti s nedalekým hradištěm v Libici nad Cidlinou.

Spojitost hrobu s valovým opevněním temene Oškobrhu stejně jako se stopami slovanského osídlení tamtéž není prokazatelná (LUTOVSKÝ 2001, 231).

obr. 14: Oškobrh. Inventář hrobu. Podle J. HELLICH, 1928-30, 104.

Dalo by se říci, že tato lokalita je co do výskytu štítů v hrobech nejbohatší.
V. Hrubý ve svém zpracování pohřebiště (HRUBÝ 1955) uvádí zbytky železného
kování, dřeva a kůže, které by snad mohly ze štítů pocházet. Naneštěstí se mi
nepodařilo k uvedeným hrobům najít bližší kresebnou ani fotografickou
dokumentaci, po jejím neúspěšném hledání v archivech možných zúčastněných
institucí se lze domnívat, že pravděpodobně nebyla pořízena, s výjimkou náčrtu
hrobu 119/AZ. V následujícím textu je vždy nejprve citován popis nálezu,
interpretovaného V. Hrubým jako pozůstatek štítu a poté je uveden celkový popis
hrobu. Konkrétně se jedná o následující čtyři hroby, o nichž píše:

Hrob 119/AZ:

„…v místech břišní dutiny kostry z hrobu čís. 119/AZ byl nalezen kousek prohnutého železného plechu, z něhož vyčnívá masivní hraněný hřeb…“ (HRUBÝ 1955, 181).

V hrobě 119/AZ spočívala kostra muže, dlouhá asi 180cm, s rukama podél těla. Po pravé straně lebky bylo dlouhé, po levé krátké kopí, na hrudi ocílka a nůž, u pravé ruky sekera, na kostech pravé nohy meč, u levé ruky nůž, na nohou ostruhy s řemeny a přezkami. Nedaleko levého chodila ležely na sobě další dvě ostruhy a vedle nich vědérko. Mezi kostmi byl kousek železného kování a zbytky váčku s křesacími kaménky. V popisu hrobového inventáře je ono kování uvedeno pod číslem 15 jako „kousek prohnutého železného plechu – zbytek štítového kování (?) – do jehož středu je vkován hraněný hřeb (2,8cm)“ (HRUBÝ 1955, 381)

Podle popisu velmi slibné kování bylo zřejmě ztraceno již krátce po odkrytí hrobu A. Zelniciem, neboť ani v jeho nejstarším publikovaném popisu hrobu, kde je také fotografie jeho bohatého inventáře, není toto kování zobrazeno (NIEDERLE-ZELNITIUS 1929, 19). Popis se pak omezuje na „kousek prohnutého, plochého železa, asi zbytek ze štítu se vkovaným hranatým hřebíkem, d. 28mm“ (ZELNITIUS 1948, 15), případně jen „železné zbytky štítu“ (NIEDERLE-ZELNITIUS 1929, 14) Fotografie hrobové situace podle všeho také chybí, pravděpodobně jediným vyobrazením je schematický nákres, na němž můžeme v oblasti břicha vidět jakýsi kruhovitý předmět. Je pravděpodobné, že V. Hrubý toto kování v době zpracovávání pohřebiště Na valách již rovněž neměl k dispozici, ačkoli oproti Zelniciovu popisu upřesňuje umístění hřebu uprostřed předmětu. Sám se však odkazuje na nejasnou Zelnitiovu kresbu v otázce umístění šítu v hrobě (HRUBÝ 1955, 88). Ani v době psaní této práce nebylo možné předmět nalézt jak v depozitáři MZM, tak Slováckého musea v Uherském Hradišti. Jsme proto odkázáni pouze na popis a nepříliš jasné zobrazení. Podle toho by skutečně mohlo jít o součást štítu – svědčilo by pro to umístění na trupu pohřbeného, dále shoda ve všech popisech, zmiňující prohnutý železný předmět, tedy nikoli např. ohnutý pás z okutí rakve. Dále si můžeme povšimnout popisu hřebu – je vkovaný, nikoli zatlučený do otvoru v podkladu (pokud nebyl připečen korozí, což se již nedozvíme). Délka hřebu – 28mm – je poměrně malá, pokud by měl na štítu plnit funkci hrotu, jaké známe např. z germánských puklic, nicméně by mohl být používán i tímto způsobem. Je také možné, že původní kování mohlo být samo o sobě vytaženo do špice a hřeb sloužil pouze pro zpevnění a zaostření jejího vrcholu. Jelikož hřeb má z povrchu předmětu vyčnívat, dá se usuzovat, že je na vyklenuté straně, čímž můžeme vyloučit, že se jednalo o hřeb, upevňující železo k nějakému organickému podkladu. Přihlédneme-li k náčrtu hrobu, můžeme velikost neuzavřeného kruhovitého útvaru na trupu kostry odhadnout zhruba na 12cm. Tento rozměr by pro štítovou puklici byl vcelku dostatečný, navíc lze předpokládat, že část mohla být již zničena korozí. Pokud by však v době nálezu mělo kování takovéto rozměry, není jasné, proč je ani jeden z autorů neuvedl, na rozdíl od délky hřebu, která je naopak uváděna vždy. Pokud by snad podivný útvar v náčrtu měl naznačovat, že předmět byl rozpadlý, bylo by to pravděpodobně v popisu uvedeno. Je tedy možné, že náčrt je chybný a předmět byl ve skutečnosti mnohem menší. Celkový bojovnický charakter hrobu však umožňuje uvedené kování se značnou rezervou interpretovat jako součást štítu, případně snad i jiné bojové výstroje.

obr. 15: Nákres hrobu 119/AZ. Podle A. ZELNITIUS, 1948.

Hrob 199/51:

„…u levého lokte kostry z hrobu čís. 199/51 se uchovaly zbytky dřeva a na nich zlomky širokého zaobleného pásového kování se dvěma železnými hřeby a téměř u ramene téže ruky bylo široké prstencovité kování…“ (HRUBÝ 1955, 181).

V hrobě 199/51 byl pohřben asi 60letý muž, jeho kostra dlouhá 163cm ležela na zádech, s rukama podél těla. U levého lokte leželo na zřetelných zbytcích dřeva zaoblené pásové kování s železnými hřeby a téměř u ramene téže ruky bylo jiné prstencovité kování. Podle popisu šlo v prvním případě o „široké železné kování prstencovitého tvaru, na vnitřní straně kryté zbytky dřeva (š.5,5, Æ 6,0cm),“dále o „tři železné hřebíky se zbytky pásového kování“ a „užší prstencovité kování z železného plechu (2,2, Æ 9,0cm)“ (HRUBÝ 1955, 520). Žádné další nálezy hrob neobsahoval.

Výše uvedená kování, jako jediný z pozůstatků štítu uváděných V. Hrubým, bylo v současnosti možno dohledat. První kování sestává ze dvou zlomků, tvořících po složení a rekonstruování prstenec odpovídající popisu (tedy š. 5,5 a Æ 6 cm). Zbytky dřeva se skutečně zachovaly pouze na vnitřní straně. Co se týče oněch tří hřebů a zlomků dalšího kování, lze jim bez větších pochyb přiřadit větší železný hřeb a dále snad také dva drobné hřeby k jejichž hlavičkám je v obou případech korozí připečen kousek železného plechu (v jejich případě není jisté, zda nejde o chybně zařazený materiál z jiného hrobu). Kromě kousků plechu na hřebech se další zlomky prostředního kování nalézt nepodařilo. Konečně třetí popsané kování, z něhož se opět zachovaly pouze zlomky, odpovídá po zrekonstruování rovněž popisu a je také pokryto z vnitřní strany zbytky dřeva. Když si vybavíme, jak kování v hrobě ležela, tedy zhruba od ramene k lokti, přičemž u ramene byl nízký prstenec většího a u lokte naopak vysoký prstenec menšího průměru, mezi nimi pak zřejmě další podobné kování, přibité k podkladu minimálně třemi hřeby, je poměrně obtížné si představit, jak by měl případný štít vypadat. Použití analogických kování na štítu mi není známo a ani z praktického hlediska si jejich funkci nedovedu vysvětlit. Vzhledem k tomu, že hrob nejen neobsahoval žádné zbraně, ale ani žádné další nálezy vůbec, byl by výskyt štítu dost nelogický. Proto jsem dospěl k závěru, že se v tomto případě o pozůstatky štítu nejedná a trojicí železných prstenců byl původně okován neznámý dřevěný předmět. Tuto domněnku dále potvrzuje skutečnost, že zbytky dřeva se nacházejí pouze na vnitřní straně kování, což by opět pro použití na štítu nebylo dost dobře možné. Jaký dřevěný předmět konkrétně byl těmito kováními opatřen, není jasné, snad mohlo jít o nějakou menší nádobu. Vzhledem k umístění artefaktů, pomineme-li možné postdepoziční procesy, které mohly toto umístění změnit, je také možné je interpretovat jako součást zbraně, konkrétně nějakého dřevěného kyje či palice. Svědčily by pro to zvětšující se průměry prstenců, které by odpovídaly kónickému tvaru zbraně. Neexistence bližší dokumentace však jednoznačné stanovení funkce neumožňuje.

Snažil jsem se rovněž přispět k možné interpretaci nálezu pokusem o určení druhu dřeva, avšak ukázalo se, že nevelké rozměry zachovaných zbytků a především způsob jejich konzervace to nedovolují.

obr. 16: Staré město – Na Valách. Fragmenty železných kování z hrobu 199/51.

Hrob 223/51:

„…kostra z hrobu čís. 223/51 ležela od pánve po kolena pod vrstvou zetletého dřeva a kůže, která se jevila jako tmavá skvrna oválného tvaru o rozměrech asi 60x40cm…“ (HRUBÝ 1955, 182).

Hrob 223/51 obsahoval rozpadlou kostru asi 20letého muže, ležící na zádech s rukama podél těla. Od úrovně temene lebky ležel šikmo podél pravé ruky meč, u jeho rukojeti byla přezka a pod čepelí, asi uprostřed délky, nákončí. U levé ruky ležel nůž a u levého kolena byla sekera, zaseknutá do země. Asi v místech kolen ležely na zbytcích kůže a dřeva dvě přezky s nákončími. V místech chodidel byly ostruhy s přezkami, průvlečkami a nákončími. Za nohama leželo na bok svalené vědérko. Kosti pánevní a kosti stehenní kryla silná vrstva zbytků dřeva a kůže. Tato vrstva je popsána pod číslem 19 jako „zbytky dřevěného a kůží potaženého štítu (?) oválného tvaru, o rozměrech asi 60x45cm“ (HRUBÝ 1955, 525).

Pro interpretaci tohoto nálezu jako pozůstatků štítu by hovořil jeho materiál – dřevo a kůže, používané pro výrobu štítů zcela běžně. Také umístění ve výrazně bojovnickém hrobě tuto teorii podporuje. Zjištěné rozměry jsou sice nevelké, ale štít této velikosti by byl již použitelný, lze také předpokládat, že původní rozměry mohly být větší. Zvláštní však je, že se v pozůstatcích nezachoval ani kousek kovu, štít by tedy musel být zhotoven pouze z organických materiálů, včetně spojování jednotlivých částí, upevnění úchopů a podobně. Pokud přijmeme interpretaci, že šlo skutečně o štít, znamená to značnou podporu jedné z výše uvedených teorií o absenci dokladů štítů v nálezech a sice teorii o čistě organických štítech.

Hrob 224/51:

„..levý bok kostry z hrobu čís. 224/51 pokrývaly zbytky dřeva a kůže, které vytvářely nepravidelnou skvrnu…“ (HRUBÝ 1955, 181).

V hrobě 224/51 bylo uloženo tělo asi 40-50letého muže, z jehož kostry se uchovaly pouze zuby a zbytky lebky. Asi v místech levého boku byly zbytky dřeva a kůže, pod nimiž ležely dva nože zavíráky, pět křesadel, ocílka a brousek. U levého stehna ležel nůž, ještě níže přezka s nákončím. Asi u kolena ležela železná sekera, u nohou ostruhy se dvěma přezkami, průvlečkami a nákončími. Zmíněné zbytky dřeva a kůže jsou popsány pod číslem 1 jako „zbytky nerekonstruovatelného štítu (?)“ (HRUBÝ 1955, 525)

Situace je tedy téměř stejná jako v případě hrobu 223/51, opět jde o bojovnický hrob, opět se jedná o zbytky dřeva a kůže, tentokrát však bez uvedení rozměrů, ve výše uvedeném zhodnocení však V. Hrubý uvádí, že tvoří „nepravidelnou skvrnu.“ Celkové zhodnocení tohoto nálezu je stejné jako v předchozím případě – pokud šlo o štít, neobsahoval kovové součásti, o jeho velikosti se můžeme pouze dohadovat.

Zhodnocení dříve rozpoznaných pozůstatků štítů z pohřebiště Na Valách

Celkově můžeme uváděné doklady štítů z pohřebiště „Na Valách“ rozdělit do dvou skupin. První tvoří nálezy možných kovových součástí, druhou nálezy organických zbytků.

První skupina zahrnuje hrob 119/AZ a hrob 199/51. Železné kování z prvního hrobu není k dispozici, ale podle popisu a snad i nákresu je možné ho skutečně za štítové kování označit. Materiál z druhého hrobu bylo možné dohledat a po jeho prozkoumání je třeba jeho interpretaci jako součást štítu s největší pravděpodobností zamítnout.

Do druhé skupiny spadají hroby 223/51 a 224/51, které oba shodně obsahovaly zbytky dřeva a kůže. V obou případech je možné tyto zbytky interpretovat jako pozůstatky štítů, ačkoli jednoznačný důkaz pro to neexistuje.

Některé další hroby

Kromě čtyř výše uvedených hrobů můžeme ještě přihlédnout k dalším možným případům, které jsou však ještě více nejednoznačné. V. Hrubý se sám v úvodu kapitoly o štítech pokouší vysvětlit jejich absenci v nálezech tím, že „…buď většina z nich neměla kovové součástky, nebo se snad jen někdy užívalo při jejich úpravě hřebíků, svorek, rozličných plechových kování a pod, jejichž ojedinělé nálezy v hrobech (např.v mohylách u Královského Chlumce na Slovensku) ovšem samy o sobě nedokazují, že patřily ke štítům…“ (HRUBÝ 1955, 181). Kování a svorky budou zmíněny dále, nyní se zaměřme na hřebíky. Z pohřebiště „Na Valách“ pochází volně ležící hřebíky z 18 hrobů. V některých případech je pravděpodobné, že pochází z rakví, ale někdy není důvod jejich výskytu jasný. Nejzajímavější jsou z tohoto hlediska hroby 119/50 a 190/50.

V hrobě 119/50 byly zbytky kostry asi 25letého muže. Jelikož kostra ležela těsně pod starým podbrázdím, dostaly se pohybem půdy z původního uložení za lebku volné zuby a snad i šipka a nůž. Vpravo od lebky ležel „sklad předmětů, původně asi ve váčku, jak lze soudit z otisků tkaniva: ocílka, dvě křesadla, pryskyřice, dva nože, šipka a háček udice. Nedaleko ležel železný kroužek. U pravého ramene byl nůž zavírák a tři hřebíky. Na vnitřní straně levé stehenní kosti ležel nůž, u levého kolene přezka s průvlečkou, podobná průvlečka byla i u pravé stehenní kosti. V nohách ležel masivní kousek železa“ (HRUBÝ 1955, 482)

Umístění hřebíků u ramene je poměrně neobvyklé, navíc hned tří najednou. Všechny jsou poměrně krátké (2,3 , 2,9cm) s širšími hlavičkami a pokud by byly použity na štítu, mohly by k němu např. upevňovat kožený potah, nebo být použity pro konstrukci úchopu. Problémem je, že hrob kromě nožů a šipek neobsahuje žádné další zbraně, ani jiné doklady příslušnosti nebožtíka k bojovnickému stavu, snad kromě zbytků kování v oblasti kolen, což by mohlo ukazovat na lýtkové řemeny, pokládané za součást oděvu společenské elity. Nicméně nalezené hřeby není možno jednoznačně interpretovat, jejich umístění poblíž sebe by naznačovalo, že byly součástí jednoho předmětu, k němuž mohl patřit také nedaleko ležící kroužek z železného pásku (2,6×1,4cm)

Poněkud odlišná je situace v hrobě 190/50. Ležela v něm kostra asi 50-60letého muže, dlouhá 170 cm a hrob patří mezi nejpočetněji vybavené na celém pohřebišti – obsahuje 39 předmětů, které v tomto případě zcela jednoznačně ukazují na příslušníka vojenské vrstvy. Je to zejména meč, sekera, nůž v okované pochvě, ostruhy a celá řada železných a bronzových přezek, průvleček a nákončí. U levého chodidla ležel plochý železný hřebík s odlomenou hlavicí, dlouhý 2,4cm (HRUB7 1955, 491-492). Možnost, že by se v tomto případě jednalo o součást štítu, tu samozřejmě je, ačkoli hřeb mohl mít jakoukoli jinou funkci, navíc je pouze jeden, což je pro větší konstrukční uplatnění málo. Nicméně celkový výrazně bojovnický charakter hrobu by této teorii neodporoval a případné další hřeby se nemusely zachovat (značná část menších železných předmětů z tohoto hrobu je ve zlomcích).

Celkově můžeme z pohřebiště „Na Valách“ uvažovat o pěti hrobech, které mohly obsahovat štíty, přičemž tři z nich poměrně pravděpodobně (119/AZ, 223/51, 224/51), u dalších dvou je tato možnost značně teoretická (119/50, 190/50). Čtyři hroby jsou evidentně bojovnické, u pátého (119/50) je možné váhat. Obecně lze tedy pozůstatky štítů logicky spojit s bohatě vybavenými hroby slovanských bojovníků. Naopak je třeba přehodnotit interpretaci železných kování z hrobu 199/51, která s velkou pravděpodobností součástí štítu nejsou.

V mohyle č.2 byl pohřben muž vybavený sekerou a vědrem. Ostří sekery spočívající na pravém femuru leželo na plochém železném pásku se zbytky dřeva na povrchu (DOSTÁL 1966, 171). Pásek měl délku 4,6 cm. Interpretace kování není jasná, vzhledem k bojovnické výbavě hrobu nelze vyloučit jeho použití na štítu. Do jisté míry by tomu nasvědčovaly i zbytky dřeva ulpělé na povrchu předmětu.

Hrob byl vyhlouben po levé straně pozdějšího hrobu Boleslava II. v ose před hlavním oltářem baziliky, je však zřejmě starší. Původně zde byl pohřben muž a žena; později, zřejmě při stavbě další hrobky (č. 95), byl hrob č. 93 narušen a kosti sekundárně pohřbeny v malé hrobce (č. 92), přizděné ke stěně hrobky č. 95. Uvažuje se o možnosti, že v hrobě 93 byl pohřben kníže Boleslav I. a jeho žena Biagota (BORKOVSKÝ 1975, 37-39). Původně byly kostry uloženy do rakve dlabané z jasanového kmene a vybaveny milodary, z nichž se zachovaly pouze zlomky železného držadla vědra a dále tři jiné železné fragmenty.

obr. 17: Svatojiřská bazilika v Praze. Inventář hrobu 93. Podle I. BORKOVSKÝ, 1975, obr. 61.

Z nich nejzajímavější je podlouhlý předmět ze železného plechu, rozlomený na dvě části. V místě lomu je široký 5 cm, jeho délka je 22 cm. Oba konce jsou rozšířeny na 6 cm a na každém je po dvou železných nýtech. Předmět byl ohnutý do oblouku. I. Borkovský soudí, že jde patrně o rukojeť dřevěného štítu (BORKOVSKÝ 1975, 39). Dále byly v rakvi nalezeny další dva železné zlomky nejasné funkce. Jeden z nich byl plochý, o délce 68 mm, široký 3 cm, se zužující se zaoblenou špičkou. Na jeho spodní ploše, která ležela na dně rakve, jsou otisky a zbytky dřeva, prostoupeného rzí. Vzhledem se podobá hrotu meče.

Druhý fragment je také plochý, s jedním koncem zaobleným a opatřený dvěma nýty, umístěnými v podélné ose předmětu. I na tomto úlomku jsou patrné otisky dřeva. Na jednom konci byl ulomen, stejně jako výše popsaný artefakt se zaoblenou špičkou. O tomto předmětu I. Borkovský rovněž soudí, že byl zřejmě součástí štítu (BORKOVSKÝ 1975, 39).

obr. 18: Železné kování (držadlo štítu?) ze svatojiřské baziliky. Podle I. BORKOVSKÝ, 1975, 38.

Popsaná kování, zejména prvně jmenované obloukovité, by skutečně mohla být součástmi štítu. Vzhledem k druhu rakve se nezdá pravděpodobné, že by železné zlomky pocházely z jejího okutí (pokud se do porušeného hrobu nedostaly druhotně; předmět podobný popsanému „držadlu“ se ve funkci kování rakve vyskytl např. v Mikulčicích (POLÁČEK 2005, 143)). Skutečnost, že právě v knížecím hrobě, přímo v chrámu, by se nacházel tak nápadný milodar, jakým je štít, je poněkud rozporuplná. Na jedné straně by bylo možné očekávat, že kníže (pokud se o knížecí hrob skutečně jedná), nebo jiná osoba významného postavení, by měl být pohřben spíše příkladným křesťanským způsobem, tedy bez výraznější hrobové výbavy. I předpokládaná doba uložení do hrobu – 10. století, by spíše nasvědčovala méně vybavenému pohřbu. Na straně druhé, pokud se skutečně jednalo o knížete, mohl mít jeho štít značný symbolický význam a proto byl do hrobu vložen. Zda se v hrobě nacházely i zbraně, není jisté. Jediným možným náznakem by byl železný zlomek připomínající hrot meče (viz výše). Vzhledem k přítomnosti vědérka by však přidání zbraně, obzvlášt tak prestižní zbraně jako meč, nebylo překvapivé.

Pokud by se tedy skutečně jednalo o součásti štítu, je vhodné se zamyslet i nad konkrétní funkcí kování a s tím související otázky, jak mohl štít vypadat. Tvar ani velikost štítu samozřejmě na základě uvedených nálezů určit nelze. Fukce obloukovitě prohnutého kování jako držadla ovšem není zcela jistá. Jeho délka i šířka sice uchopení umožňují, avšak hloubka prohnutí je poměrně nevelká – pokud by bylo kování umístěno na rovném povrchu, byla by vzdálenost mezi držadlem a rubovou plochou štítu cca 3 cm, což není mnoho. Pro pěstní jednobodové držení je vhodný větší prostor, při dvoubodovém držení by byla situace pouze o málo příznivější. Vše by se ovšem změnilo, kdyby se pod držadlem nenacházela rovná plocha, ale puklice, nebo dutina vypouklého štítu.

Poněkud problematické by bylo i samotné upevnění držadla. Lze si povšimnout, že v místech, kde prochází hřeby, je kování stále ještě zakřiveno, tedy při uchycení na rovnou nebo vydutou plochu by k ní kování dobře nedoléhalo. Možnost pouhého opomenutí při výrobě se nezdá pravděpodobná vzhledem k očividné nutnosti takovéto úpravy i k sociálnímu postavení majitele štítu, který si jistě mohl dovolit nejkvalitnější výrobek. Kování by tedy ve funkci držadla mohlo být dobře upevněno pouze v případě, že by bylo umístěno na zvlášt upravený podklad – například na dvojici svlaků na rubu štítu. Tím by se zároveň vyřešil i problém nedostatečného prostoru pro ruku.

Další možností by bylo použití předmětu jinak než ve funkci držadla. Mohlo by se jednat o zpevňující kování na lícové straně štítu. Vzhledem k jeho prohnutému tvaru by bylo možné uvažovat např. o existenci jakéhosi podélného žebra na líci štítu, jaké se vyskytuje na štítech doby laténské (DANIELISOVÁ, 36). Toto žebro by mohlo být kováním zpevněno v místě držení.

Funkce plochého zlomku kování se dvěma nýty je rovněž nejasná. Podobně jako v případě kování z Lahovic by mohlo jít o prostý pásek zesilující lícovou plochu štítu. Samozřejmě nelze vyloučit ani možnost, že obě kování měla zcela jiný účel.

Konec I. části