Socha Radegasta na Radhošti

Sochu pohanského boha úrody, Radegasta, vytvořil Albín Polášek s býčí hlavou, rohem hojnosti, kačenou a s valašskými krpci. Autor tohoto uměleckého díla, frenštátský rodák Albín Polášek, který větší část svého života prožil ve Spojených státech Amerických, dokončil sochu v roce 1930 a věnoval ji obyvatelům zdejšího kraje. Původní socha je zhotovena z umělého kamene se železnou vložkou a přísadou žulové drti.

>Asi tři metry
vysoký kolos z betonu a žulové drti, umístěný v nadmořské výšce kolem jedenácti
set metrů, však špatně odolával drsným klimatickým vlivům. 
Největší újmu utrpěl poté, co do něho při bouřce uhodil blesk.
Krajský ústav památkové péče v Ostravě proto rozhodl, že bude vhodnější
instalovat na Radhošti místo vzácného originálu dokonalou kopii sochy. Pro tento
záměr, který si vyžádal náklady ve výši jednoho milionu korun, se podařilo
získat jako sponzora nošovický pivovar, používající ve svém logu siluetu
Radegasta. 

Socha Radegasta byla nahrazena kopií z pravé jihočeské žuly.
Vytesání žulového Radegasta trvalo kamenosochaři Janu Sobkovi a Miroslavu
Zubíčkovi dva roky. V jejich dílně v Leskovci u Vsetína po celou dobu stály
stará i nově vznikající socha vedle sebe. Přírodní žula, z níž sedm tun těžkou
sochu Radegasta vytesali, je natolik pevným materiálem, že i v extrémních
horských podmínkách vydrží bez vážnějšího poškození několik století. Originál se
nyní nachází ve vstupní hale frenštátské radnice.

Hora Radhošť nebyla v minulosti jediným místem, kde Radegast
prožíval úcty. Kronikář brémsko – hamburské diecéze Adam, píšící v 11. století,
nám zanechal zprávu, že v jednom z kultovních míst pobaltských Slovanů, zvaném
Retra, byl Radegastovi jako bohu řemesel a obchodu (podle jiné teorie byl
původně bohem slunce, později války) postaven chrám a zhotovena socha ze zlata
na nachovém lůžku. Původ tohoto božstva spojil s gótským náčelníkem Radagaistem,
jenž se spřátelenými slovanskými kmeny v období stěhování národů neúspěšně
zaútočil na Řím. Po smrti jej Slované uctívali jako božstvo, jemuž přinášeli
oběti za vítězství v boji. Radegastova socha prý byla zhotovena z lesklého zlata,
ozdobena kovovou korunou na načechraných vlasech, na hrudi se mu vyjímala černá
býčí hlava, v levici držel dvojsečnou sekyru.
 
Popsat vzhled Radegasta není tak jednoduché. Každý z autorů
zkoumající minulost Radhoště si ve své mysli vytvořil vlastní podobu. Moravský
kronikář z počátku 18. století Jan Jiří Středovský nešetřil fantazií; pro něj
byl Radegast švarný jinoch s tuří hlavou na prsou a s halapartnou v levé ruce.
Hluboké proměny doznal Radegast v pojetí dalšího moravského kronikáře Josefa
Heřmana Agapita Galláše, píšícího na počátku 19. století. Gallaš ovšem líčil
podobu Radegasta podle vzpomínek svého otce Františka, jenž viděl obraz tohoto
božstva v jakémsi rožnovském spisu v roce 1753. Radegast byl zobrazen jako mladý
muž bez rukou s kučeravými vlasy, beraními rohy, ženskými ňadry a těhotným
břichem. Uvnitř jeho duté modly mohl dospělý muž prostřednictvím rohů slyšet
prosby příchozích. Nejvíce znetvořenou Radegastovu podobu nám zanechal Josef
Růžička, rozporný autor publikující na počátku 20. století. V jeho pojetí měla
modla lví hlavu, na níž seděla kachna, v pravé ruce držela při hrudi tuří hlavu.
Radegasta ztvárnil i malíř Mikoláš Aleš, samozřejmě na koni. 
Nejznámější Radegast se zrodil ve fantazii frenštátského rodáka,
sochaře Albína Poláška, působícího v USA. Již roku 1925 vytvořil první model
Radegastovy sochy, nejprve dřevěný, pak upravený do trvanlivějšího kamenného
materiálu. Definitivní verze Poláškovy sochy, instalována na hřebeni Radhoště v
roce 1931, působí zřejmě nejbojovnějším dojmem. K býčí hlavě, rohu hojnosti s
kačenou a mohutné sekyře přibyl masivní pás a suknice s ornamenty. Ve výstřizích
suknice jsou vidět nohy obuté do valašských krpců. Původní Poláškova socha
Radegasta byla zhotovena z umělého kamene se železnou vložkou a přísadou žulové
drti, zevnitř zpevněna cementem. Byla dutá, vysoká 3,20m, vážila 20 q a stála na
podstavci vysokém 1,5 m. V moravském pojetí zůstal Radegast uctíván především
jako bůh hojnosti a pohostinství.
 
Vyprávění o Radegastově modle úzce souvisí s radhošťským
podzemím, fenoménem již méně známým veřejnosti, ale o to pozoruhodnějším.
Tradice praví, že Radegastova modla byla uložena v jakémsi podzemním radhošťském
chrámu. To na první pohled vypadá jako pohádková fantazie, ale nutno upozornit,
že jak na Radhošti, tak na blízkých Pustevnách existuje soustava puklin, tzv.
pseudokrasových jevů, v současnosti již téměř nepřístupná, avšak ještě pořád
patrná. V minulosti vedla do radhošťského podzemí trojice vchodů a radhošťské
útroby byly daleko prostornější než dnes, neboť celá soustava chodem byla
zatěžována zemětřesnou aktivitou a postupně zatarasována. Je pravděpodobné, že
ještě v průběhu 18. století se dalo projít z Pusteven na Radhošť pod zemským
povrchem.
 
Návrat Radegasta na Radhošť
 
Socha pohanského boha Radegasta se na podstavec na Radhošti
stěhovala už třikrát. Při první cestě v roce 1931 nákladní auto se sochou uvízlo
ve strmé zatáčce na Pustevnách, odkud ho druhý den muselo vytahovat šest párů
koní. Navíc se strhl silný déšť provázený bouřkou, při níž blesk zabil jednoho z
vojáků, kteří u Radegasta drželi čestnou stráž.

Roku 1982 byla Radegastova socha rekonstruována, ale nepříliš
uspokojivě. Proto byla dne 22. května 1996 převezena do restaurátorské dílny v
Leskovci u Vsetína, aby sloužila jako vzor pro zhotovení věrné kopie, tentokrát
z pravé jihočeské žuly. Sochu vytvořili akademický sochař Miroslav Machala a
kameníci Jan Sobek a Miroslav Zubíček. 4. července 1998 byla slavnostně odhalena
na původním místě.

A proč je vlastně Radegast s Radhoštěm spojovaný? Údajně na horu
umístili již dávní pohané jakousi malou sošku – modlu tohoto svého boha. Modla
zde stála až do příchodu dvou misionářů, kteří sehráli v dějinách naší vlasti
zásadní úlohu – Konstantina a Metoděje. Ti po příjezdu na Velkou Moravu v
šedesátých letech 9. století prý na Radhošť zavítali a pohanský Radegast se jim
ale vůbec nezamlouval. Modlu dali bez pardónu odstranit – ovšem pověst o bájném
bůžkovi žila dál.