Lidový jazyk Velké Moravy a možnosti jeho rekonstrukce

Položíme-li si otázku, jakým způsobem psali na Velké Moravě, odpověď se zdá
býti jednoduchá: pokud na Velké Moravě potřebovali něco zapsat, zapsali to
staroslověnsky. Logicky tímto myslím období po příchodu bratrů Konstantina a
Metoděje, kteří sestavili písmo vhodné pro zápis slovanského jazyka, v případě
předchozího je tato otázka de facto zbytečná (jelikož žádné písemné záznamy
pořizované samotnými Slovany neznáme).Podle historicky dochovaných textů je výše uvedená možnost
správná, jelikož z velkomoravské éry máme dochované pouze staroslověnské
písemnictví (přesněji řečeno dnes známe jeden jediný dokument ze sledovaného
období – tzv. Kyjevské listy).
Odpověď na tuto otázku jest tudíž jednoduchá, a to v tom směru, že známe jediný
literární jazyk Slovanů. Když se však zeptáme jakým jazykem se na Velké Moravě
hovořilo, tak nám odpověď na prvně uvedenou otázku stačit nebude. Ne, že bych
chtěl tvrdit, že by na Velké Moravě lidé psali staroslověnsky nebo by tímto
jazykem nikdo nehovořil, ale chci naznačit, že jazyk dochovaných psaných památek
nebyl jazykem, kterým denně hovořili běžní lidé. Staroslověnštinou na Velké
Moravě hovořili kněží, kteří v ní sloužili mše apod., obyčejní lidé jí také
museli rozumět (pokud ne, museli by Konstantin s Metodějem kodifikovat jiný
jazyk, ve kterém by byly slouženy liturgie pro velkomoravské věřící), ale nikdo
evidentně nepoužíval staroslověnštinu jako jazyk běžné komunikace – k tomuto
účelu sloužil jazyk jiný, do dnešních dnů nedochovaný v přímých pramenech,
dochovaný však v jazycích „nástupnických“.

Neznámý jazyk obyvatel Velké Moravy byl jakýsi dialekt vyvinuvší
se z praslovanštiny, nemohla to být staroslověnština, jelikož ta vychází ze
starobulharských nářečí z okolí Soluně. Praslovanština, nedochovaný
rekonstruovaný prazáklad všech slovanských jazyků a nářečí, se někdy před
počátkem expanze Slovanů rozštěpila na 3 základní dialekty – starou západní
slovanštinu, starou východní slovanštinu a starou jižní slovanštinu, tyto
pradialekty rovněž nemáme dochovány přímo, musíme je však předpokládat a jsme
schopni je s větší či menší přesností rekonstruovat. Staroslověnština byla
jazykem jihoslovanské skupiny (do dnešních dob se nám z této skupiny zachovalo 5
jazyků: bulharština, makedonština, srbština, chorvatština a slovinština); na
Velké Moravě se však hovořilo nějakým starým západoslovanským dialektem, který
se sice nedochoval, ale vyvinuly se z něj jazyky jako je čeština, slovenština,
polština, kašubština, polabština a horní i dolní lužická srbština.

Proč nemohli Velkomoravané mluvit staroslověnsky vysvětlím na
několika základních příkladech, respektive zde hodlám demonstrovat asi
nejzásadnější vývojové rozdíly mezi stsl. a zsl. Tyto změny v jednotlivých
slovanských jazykových větvích jsou odvozené přímo z praslovanštiny, podle
známého vývoje slovanských jazyků nelze předpokládat, že by západoslovanské
dialektní rysy vznikly ze staroslověnštiny:

1. 1) z psl. hláskových skupin
   *tj,
   *ktj
   se vyvinulo zsl.
   *c a
   nikoliv stsl. *št
   (srov. čs./sk./pol.
   noc,
   stsl. noštь
   < psl.
   *noktь),
   podobně dalo psl. *dj
   zsl. *dz
   a stsl.
   *žd (stč.
   mezě
   (<
   *medzě,
   čs. mez),
   sk. medza,
   pol. miedza,
   stsl. mežda
   < psl.
   *medja),
   psl. vývoj skupiny *skj,
   *stj
   dal zsl. *šč
   na rozdíl od stsl.
   št:
   stč. ščitъ,
   čs./sk. štít,
   pol. szczyt,
   stsl. štitъ
   < psl.
   *skitъ;
2. v případech, kdy docházelo k měkčení labiální hlásky (tj.
   b,
   p,
   m,
   v),
   nedošlo k epentezi (vkládání) l,
   jak to známe ve vsl. a jsl., srov. čs.
   země,
   pol. ziemia
   proti stsl./rus.
   zemlja;
   zsl. *jazъ
   ljubjǫ
   (srov. sk.
   ja ľúbim),
   psl. *azъ
   ljubjǫ
   proti stsl.
   azъ
   ljubljǫ
   či (st)rus.
   ja(zъ)
   ljublju;
3. v instrumentálu (7. pádě) sg. o-kmenů je v zsl. (i v strus.)
   tvar *-ъmь,
   stsl. -omь;
   to dokládá český tvar s hradem
   < zsl.
   *sъ
   gradъmь

   (*/ъ/

   dalo v češtině
   /e/)
   proti stsl. sъ
   gradomь;

4. oproti jsl. a vsl. dialektům zachovává zsl. etymologickou
   skupinu *-tl-,
   *-dl-
   a nemění ji na
   *-l-:
   čs. mýdlo,
   sk. mydlo,
   pol. mydło
   psl.
   *mydlo
   proti stsl./rus.
   mylo;
   čs. modlit
   se, sk.
   modliť
   sa, pol.
   modlić
   się, psl.
   modliti
   sę proti stsl.
   moliti
   sę, rus.
   moliťsja;
5. oproti vsl. a jsl. slovesné předponě
   iz- se
   v zsl. prosazuje předpona *vy-,
   srov. čs.vybrat
   proti stsl.
   izbьrati;
6. v zsl. a vsl. jazycích se v případě adjektiv uplatňovaly tzv.
   zájmenné (či rozšířené) tvary, narozdíl od jsl. jazyků, kde se dodnes užívá
   archaická forma jmenného sklonění: např. čs.
   dobrý
   den,
   pol. dobry
   dzień,
   zsl. *dobryjь

   dьnь,
   rus. dobryj
   deň;
   proti psl. *dobrъ
   dьnь,
   chorvatskému/srbskému dobr dan
   či bulharskému
   dobăr den
   – ve stsl. byly možné obě formy, jak
   dobrъ
   dьnь
   tak i
   dobryjь
   dьnь,
   toto však bylo způsobeno i původním jazykem autora zápisu.

Zde jsou zmíněny jen některé ze zásadnějších rozdílů mezi
starými západoslovanskými dialekty a staroslověnštinou, další odlišnosti jsou i
v lexiku a zdá se, že i v přízvuku.

Výše uvedené příklady dokládají určité rozdíly mezi starou
západoslovanštinou a staroslověnštinou, opusťme však nyní pole zsl. prajazyka a
pokusme se podívat přímo na podobu jazyka (respektive dialektů) Velké Moravy –
zde již upustíme od srovnávání západoslovanštiny a staroslověnštiny, v rámci
západoslovanštiny rovněž upustíme od tvarů polských, lužických aj. a zaměříme se
přímo na hypotetickou podobu nářečí velkomoravských. Jazyk Velké Moravy budeme
pro zjednodušení označovat jako „velkomoravštinu“ (*/veliko/moravsьkyjь
językъ),
i když, jak vyplyne z následujícího výkladu, je tento umělý pojem dosti
problematický a někdy by bylo možná lepší mluvit přímo o pračeštině a
praslovenštině. Jelikož se nám velkomoravštinu vůbec nedochovala, můžeme o její
podobě uvažovat na základě některých vm. dialektismů ve staroslověnských textech
a samozřejmě vycházíme z mladších tvarů českých a slovenských. Pro pojem
velkomoravština jsem se rozhodl z důvodu, že je možné hledat společný základ
moderního českého a slovenského jazyka, které navzájem sdílejí mnoho společných
rysů, tyto je však mírně odlišijí od tvarů polských či lužickosrbských. Na
základě rozdílů mezi češtinou a slovenštinou lze usuzovat, že se oba dva jazyky
začaly do jisté míry lišit již ve velkomoravském období, oproti ostatním zsl.
jazykům je může spojovat právě společný vývoj a vzájemné působení se společném
státním útvaru (ale i vzájemné jazykové kontakty v obdobích pozdějších).

Dnes se jako nejmarkantněji vnímané rozdíly mezi mluvenou
češtinou a slovenštinou zdají být odlišnosti v měkkosti, zejména chybění
/ř/ a
historických skupin */bě, pě, vě, mě/
ve slovenštině a slovenské důsledné měkčení
/d, t, n, l/
před historickými
*/e, ě, ę, ь/
oproti českému
/de, te, ne, le/
a /dě, tě,
ně/; tyto odlišnosti jsou z pohledu
velkomoravštiny naprosto nepodstatné a vypovídají až o mladším vývoji obou
jazyků. Další poměrně podstatný rozdíl mezi oběma jazyky jsou různé délky
samohlásek v některých slovech (např. čs.
kráva
× sk.
krava,
bůh
×
boh,
koš
×
kôš,
pivo
: bez piv
×
pivo
: bez pív,
žena
: bez žen
×
žena
: bez žien
atp.), tyto rozdíly v délce jsou sice
také mladšího původu, ale jejich původ lze hledat již v působení praslovanského
přízvuku.

Bohužel historická data hrají v náš neprospěch, tudíž můžeme jen
s těžkostmi posoudit fonetiku velkomoravštiny, i když některé otázky vm.
fonologie se dají poměrně přesně rekonstruovat. Jednoduše se dá říci, že všechny
vm. konsonanty byly tvrdé, jejich výslovnost by měla být podobná jako ve stsl. a
psl.; vm. i stsl. měkké souhlásky vznikly historickým působením
*/j/,
pro zjednodušení: slova jako *dьnь
(den),
*choditi
(chodit),
*korenь
(kořen),
*nebo
(nebe, nebesa) byla vyslovována všechna
tvrdě, tj. vokály */e, ę, i, ь/
neměkčily předcházející konsonant,
stejně tak neměkčily ani vokály */a, o,
ǫ, u, y, ъ/;
na druhou stranu souhlásky ve slovech *konjь
: bezъ
konja
(kůň, bez
koně), *dědъ
(děda),
*ljudъ
(lid, lidé) byly před vokály
*/ě, ju, ja, jь/
vyslovovány měkce (tj.
*/koňь,
bezъ
koňa,
ďädъ,
ľudъ/).
Měkčení se však neuplatňovalo jen na konsonanty
*/ď, ť, ň, ľ, r’/
jak to ukazuje pozdější vývoj češtiny, ale měkké
mohly být i ostatní souhlásky */b’, p’,
m’, v’, z’, s’ /, v případě hlásek
*/g, k, ch/
docházelo k jejich měkčení, které však záviselo na
kontextu, buď se měkčily na */dz, c, s’/
anebo na
*/ž, č, š/.
Zřejmě někdy ke konci velkomoravského období můžeme předpokládat, že konsonanty
*/d, t, n, l, r, b, p, m, v, f, z, s, dz,
c/ byly změkčeny před vokály
*/e, ě, ę, i, ь/
a před
*/j/:
tj. na */ď, ť, ň, ľ, r’, b’, p’, m’, v’,
f’, z’, s’, dz’, c’/; ostatní souhlásky
buď měkké byly, tudíž nemohlo dojít k jejich změkčení, jiné zase byly jen tvrdé
a působením měkkých samohlásek se měnily v souhlásky jiné.

Na rozdíl od poměrně snadné rekonstrukce výslovnosti konsonantů
nám nemalé potíže činí restituovat výslovnost vokálů – tento problém se však
netýká jen velkomoravštiny, ale nevíme jak správně vyslovovat vokály ve
staroslověnštině i v praslovanštině – nejobtížnější otázkou jest fonetická
hodnota tzv. jerů
(tj. měkkého a tvrdého znaku). Velkomoravština měla
následující vokály */i, ь,
e, ě, a, o, ъ,
u, y/, dále nosové
*/ę, ǫ/
a k tomu ještě tvrdé či měkké slabikotvorné
*/l6, l6’, r6, r6’/. Ve všech
západoslovanský jazycích se v mladším období z některých krátkých vokálů
vyvinuly vokály dlouhé (do dnešních dnů se však délky zachovaly jen ve
slovenštině a češtině, v ostatních zsl. jazycích se délka později ztratila), kdy
přesně se začaly vokály dloužit, nevíme. Západoslovanské dloužení proběhlo ve
dvou vlnách, chronologicky první dloužení bylo závislé na působené starého
přízvuku, v nejstarší fázi zsl. dloužení můžeme předpokládat, že vedle sebe
existoval pohyblivý melodický přízvuk vedle dlouhých samohlásek, později
převládla délka a přízvuk se ustálil, ve velkomoravském případě na první slabice
slova. Víme, že při redukci a vokalizaci jerů
(snad již koncem 10. stol.) došlo ke změnám zsl.
přízvuku, tyto změny měly vliv na délku vokálů, jednotlivé druhy přízvuku však
nepůsobily ve všech jazycích stejné změny – proto máme čs./sk.
hrad
vyslovované krátce, ale stpol.
gród
(čteno s dlouhým
/ó/,
nikoli s /u/
jako v moderní polštině), dále čs.
dým
ale sk.
dym
atd. Později došlo ke druhému dloužení,
které vzniklo kontrakcí skupiny *VjV
(V
je libovolný vokál), např.
*dobraja
dalo čs./sk.
dobrá
apod.; druhé dloužení však
neproběhlo důsledně ve středoslovenských dialektech, kde byly některé
kontrahované vokály zkráceny působením slovenského rytmického zákona (např. sk.
mladá
a krásna
žena,
čs. mladá
a krásná
žena
< zsl. *mladaja
i krasьnaja
žena;
toto dokládá, že dloužení pod vlivem přízvuku bylo starší než dloužení způsobené
kontrakcí).

Je pravděpodobné, že již ke konci velkomoravského období se
objevily zárodky dloužení, ale melodický přízvuk ještě hrál silnou úlohu;
nepřímým důkazem může být vývoj skupiny *orT
či
*olT (T
je libovolný konsonant;) na
*r/lVT
(zde V
dává čs. × sk.
/a/ ×
/a/ nebo
/o/
× /o/
či
/o/ ×
/a/);
kde z psl. cirkumflexového akutu ve slově
*or"žьnь
vzniklo české
rožeň
ale slovenské
ražeň,
podobné rozdíly jsou i ve slovech
loket
× lakeť,
Rostislav
×
Rastislav,
růst
(< stč. *rósti)
×
rásť
atd., v případech, kde cirkumflexový
přízvuk nepůsobil, máme v češtině i ve slovenštině shodně buď
/a/: psl.
*ordlo
> čs.
rádlo,
sk. radlo,
anebo /o/:
psl. *orvьnyjь
> čs./sk.
rovný
apod. Je možné, že přízvukem ovlivněná
změna typu rožeň/ražeň,
loket/lakeť
byla jedním z výraznějších rozdílů mezi
pračeskými a praslovenskými dialekty velkomoravštiny, ostatní výraznější rozdíly
mohly vzniknout až v povelkomoravském období, ale přesné časové určení změn
velkomoravštiny směrem k češtině a slovenštině je velmi těžké určit, s jistotou
však můžeme říci, že tato změna proběhla mnohem dříve, než došlo k dloužení vm.
vokálů pod vlivem přízvuku.

Problematiku velkomoravské gramatiky odbiji poměrně stručně,
důvod jest však jednoduchý – gramatika velkomoravštiny se ve většině aspektů
výrazněji nelišila od gramatiky praslovanské, podle tvarů dochovaných ve staré
češtině je jasné, že vm. skloňování bylo založeno na shodném principu a všechna
substantiva se řadila do různých tříd odvozených z indoevropského prajazyka (tj.
stsl., stč. a vm. dělily substantiva na jednotlivé kmeny: o-kmeny, a-kmeny,
i-kmeny, u-kmeny, v-kmeny, nkmeny, nt-kmeny, s-kmeny, r-kmeny), shodně se starou
češtinou i staroslověnštinou můžeme předpokládat i existenci duálu (dvojného
čísla) a to i v systému zájmen a sloves. Slovesný systém velkomoravštiny se také
velmi podobal systému staroslověnskému, jediným podstatnějším rozdílem byla
pouze slovesná odvozovací předpona *vy-,
která nahradila starší předponu *iz-.
Při rekonstrukci jednotlivých velkomoravských frází můžeme tedy s nepatrnou
modifikací používat gramatická pravidla staroslověnská či dokonce praslovanská.

Všechny symboly použité v textu používám ve shodě se zavedenou
transliterací staroslověnštiny z cyrilice či hlaholice, v několika ohledech jsem
se však rozhodl některé symboly přepisovat odlišným způsobem, aby byla jasná
fonetická hodnota jednotlivých hlásek. Zásadním rozdílem je mnou použitá
transkripce slabikotvorných /l/
a /r/
v rekonstruovaných „velkomoravských“
tvarech, které píši následujícím způsobem: za
<lъ>
a <rъ>
píši/l6/
respektive
/r6/;
místo <lь>
a <rь>
používám symboly
/l6’/
respektive /r6’/.
Pro označení měkkosti používám /’/.
Podle zavedeného způsobu používám symboly tvrdého
/ъ/
a měkkého znaku
/ь/,
místo méně častých symbolů /ŭ/
respektive
/ĭ/.
Cyrilské/hlaholské písmeno jať
přepisuji dle zažité konvence
<ě>, pod tímto
symbolem by se však měla skrývat hláska /ä/
(a to i ve stsl. i ve velkomoravštině).
Praslovanské nosovky jsou přepisovány podle úzu jako
/ę/ a
/ǫ/.
V cyrilici a hlaholici se pomocí písmene
<i> psaly kromě hlásky
/i/
rovněž hláskové kombinace /ji/
a /jь/
- tyto kombinace budu přepisovat podle etymologického, nikoliv podle
ortografického úzu. Rovněž ponechávám tradiční přepis
/v/, i
když se pro rané stadium vývoje slovanských jazyků předpokládá výslovnost
/w/,
která je dodnes plně zachována v lužické srbštině, částečně pak v ukrajinštině,
běloruštině a slovenštině. Ve velkomoravských tvarech rekonstruuji vokál značený
*/ĺ/
- tento reprezentuje pozdější
/a/ ve
slovenštině proti českému /o/
(viz příklady typu
rožeň/ražeň).
V práci se na několika místech odvolávám (zejména) na praslovanský přízvuk,
kromě jednoho rekonstruovaného psl. výrazu však značení přízvuku systematicky
vypouštím, a to z důvodu, že rekonstrukce praslovanského přízvuku (a tudíž i
přízvuku v dalších slovanských jazycích) je poměrně složitá a dodnes nepanuje
úplná shoda mezi jednotlivými badateli. Pro zjednodušení proto uvádím, že
praslovanština a starší slovanské jazyky měly pohyblivý melodický přízvuk,
takovýto přízvuk se dá pro ilustraci srovnat s přízvukem starořeckým či
litevským. Z moderních slovanských jazyků si melodický pohyblivý přízvuk dodnes
uchovala srbština, chorvatština a slovinština (ale tento přízvuk se již v mnoha
ohledech liší od původního psl. přízvuku), pohyblivý (nikoliv však melodický)
přízvuk má dodnes běloruština, ruština, ukrajinština, bulharština a
makedonština; ostatní slovanské jazyky mají přízvuk pevný buď na první slabice
slova (čeština, slovenština a horní i dolní lužická srbština) nebo na druhé
slabice od konce slova (polština).

Zkratky jazyků:

• čs. čeština, česky
• ide. indoevropština, indoevropsky
• jsl. jihoslovanština, jihoslovansky
• pol. polština, polsky
• psl. praslovanština, praslovansky
• rus. ruština, rusky
• sk. slovenština, slovensky
• stč. stará čeština, staročesky
• stpol. stará polština, staropolsky
• strus. stará ruština, starorusky
• stsl. staroslověnština, staroslověnsky
• vm. velkomoravština, velkomoravsky
• vsl. východoslovanština, východoslovansky
• zsl. západoslovanština, západoslovansky

• AUTRATA 1936: František V. Autrata: Uvedení do
  mluvnice staročeské. Olomouc (:Kramář
  a Procházka) 1936.
• BAŃKOWSKI 2000: Andrzej Bańkowski: Etymologiczny
  słownik języka polskiego. Tom 1 AK. Tom 2 L-P.
  Warszawa (: Wydawnictwo naukowe PWN) 2000.
• BARTOŇ
  2004: Josef Bartoň: Uvedení do klasické
  staroslověnštiny.
  Praha (: Karolinum)
  2004.
• DEMENŤJEV
  1946: A. A. Demenťjev: Sbornik zadač i
  upražnenij po istoričeskoj grammatike russkogo jazyka.
  Moskva (: Gosudarstvennoje učebnopedagogičeskoje
  izdateľstvo ministerstva prosveščenija RSFSR) 1946.
• DERKSEN
  [online]: Rick Derksen: Slavic
  inherited lexicon.
  URL:
  http://www.indoeuropean.nl/cgibin/response.cgi?root=leiden&morpho=0&basename=dataieslav&first=1
  a následující; pole pro
  vyhledávání:
  http://www.indo-european.nl/cgibin/query.cgi?root=leiden&basename=dataieslav 
  [jedná se o editovanou verzi
  Etymologického slovníku slovanských jazyků
  (Trubačëv 1974-2005) doplněnou o rekonstrukci
  praslovanských přízvuků].
• DŁUGOSZ-KURCZABOWA
  2005: Krystyna Długosz-Kurczabowa:
  Nowy słownik etymologiczny języka polskiego.

  Warszawa (: Wydawnictwo naukowe PWN) 2005.

• ETYMOLOGICKÝ
  SLOVNÍK JAZYKA STAROSLOVĚNSKÉHO
  1989-2006: Etymologický slovník jazyka staroslověnského.
  Brno (: Academia) 1989-2006 [dílo doposud nebylo
  ukončeno, zatím vyšlo 13 svazků, poslední z nich končí u slova sice].
• FELDSTEIN
  1990: Ronald F. Feldstein:
  Praslovanské prozodické pozadie vzniku rytmického zákona v slovenčine.

  
  Slavica Slovaca 25:1, 1990, s. 41-49.

• FIDLEROVÁ – KUČERA – REJZEK
  2004: Alena Fidlerová – Karel Kučera –
  Jiří Rejzek: Základy staroslověnštiny.
  

  Praha (: Filozofické fakulta Univerzity Karlovy)
  2004.

• HAUPTOVÁ – VEČERKA
  2002: Zoe Hauptová – Radoslav Večerka:
  Staroslověnská čítanka.

  Praha
  (:Karolinum) 2002.

• KOPEČNÝ
  1981: František Kopečný: Základní
  všeslovanská slovní zásoba.
  Praha
  (:Academia) 1981.
• KRAJČOVIČ
  1997: Rudolf Krajčovič: Praslovanský
  základ slovenčiny v dobe Svätoplukovej ríše.
  In: Rudolf Marsina – Alexander Ruttkay (eds.):
  Svätopluk
• 894-1994.
  Materiály z konferencie organizovanej Archeologickým ústavom SAV v Nitre v
  spolupráci so Slovenskou historickou spoločnosťou pri SAV.
  Nitra (Archeologický ústav SAV) 1997, s. 139-143.
• MACHEK
  1971: Václav Machek: Etymologický slovník
  jazyka českého.
  Praha (: Academia)
  1971 [fotoreprint Lidové Noviny 1997].
• REJZEK
  2001: Jiří Rejzek: Český etymologický
  slovník.
  Voznice (: Leda) 2001.
• RIPKA
  1994: Ivor Ripka (ed.): Slovník slovenských
  nárečí I. A-K.
  Bratislava (: Veda)
  1994.
• RIPKA
  2006: Ivor Ripka (ed.): Slovník slovenských
  nárečí II. L-P (povzchádzať).
  Bratislava (: Veda) 2006.
• SNOJ
  2003: Marko Snoj: Slovenski etimološki slovar.
  Druga, pregledana in
  dopolnjena izdaja.

  Ljubljana (:
  Modrijan) 2003.

• TRUBAČËV
  1974-2005: Oleg Nikolajevič Trubačëv (ed.):
  Ėtimologičeskij slovar’ slavjanskich jazykov: praslavjanskij leksičeskij fond.

  
  Moskva (: Nauka)
  1974-2005 [dílo nebylo doposud ukončeno, zatím vyšlo 32 svazků, poslední z
  nich končí u slova *orzbotati].

• VASMER
  1976: Max Vasmer: Russisches etymologisches
  Wörterbuch. Erster Band: A – K. Zweiter Band: L – Ssuda. Dritter Band: Sta – Ÿ.

  
  Heidelberg (: Carl Winter) 1976.

• VONDRÁK – BARTOŇ
  2003: Václav Vondrák – Josef Bartoň:
  Vokabulář klasické staroslověnštiny.
  Praha (: KLP) 2003.

Srovnávací slovníček velkomoravštiny, češtiny,
slovenštiny a staroslověnštiny

(jednotlivá slovíčka nejsou uvedena jako doslovný překlad, spíše zde slouží jako ilustrace dalšího
jazykového vývoje):

Protože přepisem do html kódu občas dojde k poškození (nezobrazování) znaků,
uvádíme zde
odkaz
na PDF, které se může být přesnější.