Kořeny Vánoc v zimním slunovratu

Tento text byl připraven jako souhrnné podklady pro přednášku v Českém Těšíně pro těšínské Muzeum. Nejedná se tedy o klasický článek, přesto obsahuje několik shrnutí, které jej mohou činit pro čtenáře zajímavým.
Poslední část přednášky a uvedeného textu je víceméně přepracovaný článek od Vítoslava z Rodné víry , který je naprosto vyčerpávající svým pobsahem a nemá smysl jej suplovat a znovu zpracovávat. 

Pokud si chceme povídat o zimním slunovratu u Slovanů nebo o dnešních Vánocích, neubráníme se delší exkurzi do mnohem dávnější historie a ani se neobejdeme bez odboček k jiným kulturám. Přes všechny tyto odbočky se vždy vrátíme zpět, ale protože vše souvisí se vším, budeme slunovratový příběh rozplétat jako klubíčko vlny.

V dřívějších dobách lidé obecně vnímali běh času jinak než my v moderní době. Přestože si dobře uvědomovali roční cyklus a znali jeho průběh, rozdělovali rok na menší intervaly, kdy se střídal pracovní (slabý) čas s krátkým posvátným obdobím tzv. silného času.
Posvátný čas byl obvykle provázen bujarými oslavami a ty jsou chápány i jako tečka za předchozím pracovním obdobím a měly i svou očistnou formu. Po tomto období nastaly zase dny všední. Z této celkem rozšířené tradice nám zůstaly snad jen bujaré silvestrovské oslavy, či hodně přeneseně týdenní cyklus práce a odpočinkových víkendů.

Všechna tato období byla navázána na sluneční cyklus a odvíjela se primárně od stavu, ve kterém se slunce nacházelo. Samozřejmě byly i svátky, namátkou Dožínky, která se mohly řídit aktuálním počasím a rychlostí sklizně. Přesto bylo slunce hlavním ukazatelem času a zároveň i nejvyšším božstvem.

Je zajímavé, že oproti původním předpokladům se sluneční kult netýkal všech primitivních kultur. Byl spojen spíše s mírným až chladným euroasijským pásmem, kde lidé byli na slunci mnohem více závislí nebo u velmi rozvinutých civilizací, jako byla Egyptská říše nebo velké středoamerické a jihoamerické civilizace. Ty však své oslavy pojímaly rozdílně a poměrně krvavě.
Slunce rovná se bůh nebylo vždy a všude samozřejmostí. Dokonce i římští sluneční bohové byli pouze odkazem na přebíranou řeckou mytologii.

Toto cyklické střídání různých období práce a oslav dohromady tvořilo roční cyklus. Samotný solární rok v Evropě vznikl již ve starém Egyptě, ale všechny národy Evropy jej vnímaly podobně. U Keltů například původně dominovaly čtyři svátky (Samhain, Imbolc, Beltain a Lugnasad) a slunovratové oslavy byly údajně přijaty až od Germánů. Čemuž ovšem nedpovídají různé předkeltské megalitické stavby.

Celý cyklus, tedy rok, byl odrazem solárního slunečního cyklu. Stejně jako se rodí člověk, slunce se narodilo o zimním slunovratu, během roku rostlo a od letního slunovratu (kdy bylo nejsilnější) začínalo stárnout, aby následně na zimní slunovrat zemřelo a znovu ožilo.

Letní slunovraty byly obrovskými početnými oslavami pod širým nebem, provázenými nezřízeným chováním. Byl to koneckonců počátek nejvyššího ročního blahobytu, u Slovanů doprovázený navíc první sklizní mléčného obilí. Bylo tedy jasné, že nehrozilo strádání, a tak se veselilo.  Dominantou těchto oslav byl tzv. Živý oheň, rozdělaný třením dřev. Tento zvyk s euplatńoval i u zimního slunovratu (což se dochovalo na Valašsku ještě do 20. století) a není náhodou, že byl tento dřevěný oheň církví zakazován.

O letním slunovratu se vršily ohromné vatry a oheň, jehož funkce je takřka vždy připomínkou žhnoucího slunce, ale má také očistnou funkci. Jeho ničivý aspekt je zde obrácen proti zlu a běsům. Navíc po ohni, stejně jako je tomu v přírodě, přichází znovuzrození. Tato ochranitelská a plodící funkce mnohem více rezonuje u zimního slunovratu.

Zpočátku se jednalo o velké veřejné oslavy, ale později se s ohněm uchylovali do domů a v severní a západní Evropě se velká vatra tak stylizovala do vánočního polene. Toto poleno muselo pocházet z pozemku majitele domu a cílem bylo jeho pomalé hoření, které mělo trvat celých 12 dní. Za tímto účelem se poleno polévalo, aby hořelo pomalu. Stejně jako u letního slunovratu, měl i popel z polene ochranitelskou funkci a roznášel se po domě, zahradě, stromům i zvířatům.

V dnešním gregoriánském kalendáři připadá zimní slunovrat obvykle na 21. až 23. prosince. Aby se stihly i ty větší a bujařejší oslavy, termíny konce i začátku se natahovaly. Historicky nejslavnější z nich byly římské Saturnálie, které začínaly už před slunovratem 17. prosince a trvaly 3 až 5 dní. K Saturnáliím se vztahuje velmi hodně zajímavých rituálů, které se postupně dostaly i do pohanského a křesťanského prostředí a slavíme je ve změněné podobě až dodnes. Přičemž samotné Saturnálie vycházely z řeckých Kronií zasvěcených Kronovi (řecká předloha pro Saturna).
Už tehdy byl poslední den Saturnálií, nazývaný Larentálie (podle domácích bůžků), zasvěcený památce na mrtvé předky.
Všechny tyto vlivy následně vedly ke středověkým a moderním Vánocům. Narození Ježíška nakonec připadlo na římské Januarie, tedy římský Nový rok, kdy se slavilo světly (ohněm), zelenými barvami a rozdáváním dárků chudým. Vzájemně se lidé obdarovávali vtipnými, ale i velmi drahými dárky včetně svíček, jako symbolu světla – Slunce.

A nyní se dostáváme k severským a středoevropským pohanským tradicím. Zde, v oblasti s tuhými zimami, byl chlad, temno a slunce bylo vnímáno mnohem intenzivněji, než v prosluněném středomoří. Tyto národy vnímaly nastupující sílu noci, která upírala život Slunci, hubila ho, až jej nakonec zahubila, ale božská síla znovu druhého dne povstala v Novém Slunci, které až do letního slunovratu opět rostlo.

Nejdříve trochu názvosloví:

• Současné slovo Vánoce je převzato z německého Weihnachte (tedy z středoněmeckého „zu den wîhen nahten“, což znamená „o posvátných nocích“.
• V moderních slovanských zemích není pro Vánoce a slunovrat jednotné označení. Setkáváme se s těmito výrazy
  • Hody, resp. Gódy, vycházející ze staroslovanského godЪ, které se vztahuje ke svátkům obecně. Toto označení najdeme např. u Lužických Srbů či ve formě gòdë u Kašubů.
  • Označení Božic/Božić nalezneme u Jihoslovanů a odkazuje na zrození „mladého boha“.
  • U Poláků nalezneme Bože Narodzenie a u Rusů Roždestvo byly staré kořeny zřejmě přebity křesťanstvím nebo přinejmenším předěláním původních pohanských označení.
  • A konečně češtině blízké označení Koleda u Bulharů, či běloruské Koljady odkazují na latinské Calendae. Výraz koleda zřejmě vytlačil jiné názvy slunovratu ve všech slovanských zemích.
  • Označení Koleda je totiž pravděpodobně převzata z latinského slova Calendae / Kalendae, jak se označoval první den každého měsíce, zvláště se pak oslavovaly Kalendae prvního měsíce v roce. Z tohoto slova vznikla i další slova, jako koledovat: jako výraz pro zpěvy, vybírání dárků (koledování) a až po dnešní zpívání koledy. Mimochodem z tohoto slovo vzniklo i naše označení „kalendář“.
  • První zpráva o slavení koledy Slovany je již v Euchologiu synajském z 9. století, kde stojí: „Jašte kto vъ 1. denъ idetъ na kolędą enuarě, jakože prъvěe pogani tvorějachą…“ Podobná zmínka se nachází i v ruských Zápovědích svatých otců z 11. století. Kulturně historický podtext přejetí tohoto slova a snad i některých charakterů svátku je však zcela nejasný. Zdá se, že slovo Koleda v určité době prakticky zcela vytlačilo na téměř celém slovanském území starší název slavností zimního slunovratu. Výraz koleda pak začal označovat i element, který byl při tomto svátku nejvýraznější, a to maškarní průvody, které jsou doloženy už z nejstarších dob po celém slovanském areálu. (odstavec převzat z Rodné víry)
• Jako nejslibnější, přinejmenším pro západní Slovany, se jeví označení Kračun. Jedná se o praslovanské slovo KračunЪ (přesmyčka z KorčunЪ) a pravděpodobně se jedná o spojení slov *kortъkъ – krátký a činitelské přípony -unъ, což by označovalo nejkratší den v roce. Tento výklad však není úplně jazykovědně přesvědčivý, takto by totiž muselo být kratunъ, nikoliv kračunъ.
• Toto označení se nám dochovalo u sousedních národů, které sice etnicky jsou z nemalé části slovanské, ale byly převrstveny jiným jazykem. Jedná se o maďarské Karácsony a rumunské Crăciun, které v obou případech označují svátky vánoční.

Přebírání zvyků: některé pohanské zvyky se staly součástí oslav narození Krista, některé se etablovaly v oslavách Silvestra a jiné do dalších svátků, konče Hromnicemi.

Prolnutí Kračunu a křesťanských Vánoc mělo silný vliv na jejich úpravu a přeměnu. Je to o to silnější, protože v době příchodu křesťanství ke Slovanům byl už Ježíš prezentován jako božstvo se silnými slunečními atributy, které převzal od indoíránského slunečního boha Mitrhy.

Křesťanství apriori zimní oslavy neodsuzovalo, protože se oslavy přetransformovaly do svátku narození Krista. Trnem v oku byly spíše některé rituály a tradice, které se církev snažila všemožně zlikvidovat. Kvůli tomu se tyto původní tradice postupně oslabovaly, až někdy úplně zanikly, jako například v 18. století až na výjimky vymizel u Srbů zvyk koledování.

Nejvíce archaických prvků můžeme sledovat v oblastech izolovaných nebo jinak odlehlých, jako je tomu například na Balkáně, kde byla lidová kultura prakticky zakonzervována příchodem Turků ve 14. století a téměř se nevyvíjela až do století devatenáctého. Proto právě balkánské zvyky patří vůbec k těm nejstarobylejším v celé Evropě. Po dlouhou dobu byl od ostatního dění ve světě izolován i pravoslavný svět, proto i u východních Slovanů, zvláště pak u Rusů, můžeme nalézt různé starobylé zvyky. Daleko horší situace je v českém prostředí. Čechy prošly po christianizaci započaté v 9. století několika náboženskými zvraty, kde nová konfese vždy odvrhne starou i se zvyky třeba jen domněle s ní spojenými. Tak proběhla po husitském hnutí v 15. století protestantizace českého prostoru, po níž následovala v 17. století opět rekatolizace, která opět mnoho původních prvků setřela. Na Moravě, v Polsku a na Slovensku, kde byla společnost těchto zvratů ušetřena, je situace o poznání lepší. Proto v etnografií zachycených českých Vánocích můžeme vidět jen nepatrné zbytky pohanských rituálů, na rozdíl od Vánoc balkánských, kde nemusíme křesťanský charakter svátků ani zpozorovat. Je nutno ještě poznamenat, že nelze předpokládat, že průběh oslav zimního slunovratu byl v minulosti všude zcela totožný, rozdíly byly jistě patrné již od vesnice k vesnici, proto ani nám nepůjde o přesnou rekonstrukci průběhu tohoto svátku, nýbrž budeme sledovat rysy strukturně si odpovídající.

Sluneční božstvo u Slovanů bylo prezentováno nejvyšším a nejstarším slovanským bohem Svarogem, jehož jméno souvisí se sanskrtským výrazem pro nebe svarga. Je to bůh nebes a otec všech dalších nebeských bohů. Jeho prvorozeným synem, zplozeným s bohyní země Mokoší, je Dažbog, bůh slunce, který převzal po svém otci vládu nad světem. Jeho jméno znamená dávající bůh, neboť je jako slunce dárcem života na zemi, jeho sluneční paprsky jsou oploditelé země. I lidé, Slované, se nazývají vnuky Dažboga.

Dažboga, jako slunečního boha, ovlivňují oba sluneční cykly. Je to jednak cyklus malý, který symbolizuje střídání dne a noci. V mytologických představách symbolizuje východ slunce jeho narození, což se nám do dnešních dnů promítlo například do pohádky o dědu Vševědovi, který se ráno budí jako malé dítě a večer se vrací domů jako stařec.

Zimní Slunovrat ukončuje cyklus veliký, roční. Zde se Dažbog na zimní slunovrat jako dítě rodí z lůna Matky země na východě, během jara dospívá a sílí, až nakonec zcela zažene zimu představovanou Moranou. Na letní slunovrat dojde jeho síla vrcholu, až postupně opět začne stárnout a na zimní slunovrat opět umírá.

Je možné, že Slované rozlišovali dva různé roční cykly. Sluneční rok zakončený a započatý Kračunem a vegetační rok začínající na jaře. Slované vnímali čas cyklicky a potřeba počítat letopočty u nich neexistovala. Praslovanské slovo godina totiž označovalo jakoukoliv vymezenou dobu, slovo rokъ znamenalo doslova „lhůta“. Když bylo potřeba roky počítat, tak se sčítala léta.

Jak již bylo řečeno, hlavním atributem obou slunovratů byl oheň. Dnes představován již jen v torzu v podobě zapalování svíček.

Na rozdíl od Germánů a Keltů, kteří se o své hořící poleno starali až 12 dní, měli Slované svůj ohňový cyklus kratší. Oheň se zapaloval se západem slunce a nesměl vyhasnout až do rána.

Původní oslavy včetně ohňů mohly být velké a hromadné podobně jako u letních slunovratů, ale církevní zákazy tyto veřejné oslavy postupně zrušily. Takže zůstaly jen ty v domácnostech.

V drobných střípcích se nám podobné zvyky dochovaly v etnografii, kdy např. V Rusku na kopci zapálili vůz plný slámy, nebo se slámou obmotalo kolo, které se zapálilo a poslalo dolů z kopce.

Zajímavá je opět balkánská inspirace, kde hospodář na Štědrý den ráno při svítání odchází do lesa, kde poseče zvláštní vánoční poleno zvané Badnjak nebo Bădnik. Jmenuje se tak podle názvu Štědrého večera, který se zde nazývá Badnji večer. Slovo „badnji“ pochází od slovesa bъděti, bdíti. Symbolizuje to ten fakt, že se na Štědrý den nechodilo spát, nýbrž se držela bdělá stráž u ohně. Stejného původu je i latinské slovo vigilia, které pochází „vigiliare“, bdíti, držeti stráž. Dodnes někteří srbští starci bdí na Štědrý večer až do jitřní mše. Bdění na Štědrý večer známe i ze starých Čech.

Zvláštní poleno se na Vánoce pálilo i u Germánů (Julblock), vyskytuje se i u Litevců a mnoha dalších národů. Nejčastěji bývá Badník z dubové dřeva, ale používají se i jiné dřeviny, jako např. hruška. Vždy to však muselo být dřevo zdravé, hladké a nepoškozené a ideálně z polnosti hospodáře.

S Badníkem jsou svázány nejrůznější magické praktiky. Před tím, než se usekne, bývá poléván vínem nebo mlékem, mazán medem, sypáno na něj zrní nebo obětován koláč. Srbský hospodář ho před useknutím takto pozdraví: „Dobro jutro, Badnjače, i čestit ti Božić!“ Hledí se na to, aby Badnjak po useknutí padl směrem k východu.  Poté se donese domů a zapaluje se až při soumraku. Význam Badnjaka není uspokojivě vyložen. Nejspíše se jedná o symbol starého roku, který je už neplodný a umírá, proto bývá spálen. S jistou dávkou představivosti ho můžeme vyložit jako starý Dažbogův idol, který je na nejdelší noc v roce spálen, aby se mohla Dažbogova síla příštího dne obnovit.

Charakteristické je, že na několika místech v Srbsku je na Badnjaku zabíjeno prase, které se jí na první svátek vánoční. Dbá se na to, aby krev prasete Badnjaka smáčela. To by představovalo zbytek Dažbogovi krvavé oběti.

Pálení ohňů při nejdelší noci v roce má několik zásadních významů. Prvním z nich je fakt, že při svém zapálení při západu slunce do sebe oheň vstřebá poslední zbytky Dažbogovy síly a udrží ji po celou noc, kdy slunce neexistuje. To, že Dažbog zemřel, má za následek, že svět přijde o nebeského vládce, nastane chaos a zmizí také hranice mezi světem a podsvětím. Všechny bytosti spojené s podsvětím, které mohou působit na člověka nepříznivě, se nyní klidně pohybují po světě. Tvrdí se, že tuto noc chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Země se otvírá a ukazuje v sobě ukryté poklady, skály pukají a balvany se pohybují, rozkvétá kapradí, pod sněhem kvete tráva a květiny, v sadech stromy plodí ovoce, včely v úlech a lesní zvěř se budí ze zimního spánku a domácí zvířata mluví lidskou řečí. Voda ve studních se mění v medovinu nebo víno, v řekách a pramenech proudí zlato nebo stříbro. Člověk se může leccos dozvědět o své budoucnosti, ať už z úst mluvících domácích zvířat, nebo formou různých věšteb. V Čechách se například v noci nahé dívky chodily dívat do studně, kde spatřily svého ženicha. Podrobovat se takovým věštbám bylo však velmi nebezpečno, neboť mohly člověku předpovědět i jeho vlastní smrt, což poté vždy také vyplnilo.

Setřením hranice mezi světem a podsvětím ale do světa nepronikly jen škodlivé síly, běsi a čerti, ale také duše předků. Tyto duše se právě soustřeďují kolem hořícího ohně, který vytváří ochrannou zónu v tomto chaosu. Proto se v Rusku zapalovaly tyto ohně i na hřbitovech. Štědrovečerní večeře nikdy nemohla začít, dokud hospodář duše předků nepozval. V Rusku volali lidé u ohňů na své zemřelé příbuzné: „Ivan, Petr, zdes’ li vy? Prichodite i obogrejtes’“. V Polsku zase hospodář volal: „Pójdźże, dziadku, do obiadku.“ V Makedonii hospodyně rozhazovala do všech koutů ořechy, jež byly pro duše předků potravou. Obecně rozšířeným prvkem, doloženým i z Čech, je při večeři prostírat o jedno místo navíc a po večeři nechat pro předky zbytky jídla na stole. Předek mohl přijít na návštěvu i v lidské podobě, nejčastěji jako chudý tulák nebo pocestný, proto pro něj vždy bylo připraveno pohoštění. Předek mohl přijít i v podobě zvířete, nejčastěji vlka, ptáka apod. Takového původu je i jihoslovanský polažajnik, první vánoční host. Charakteristické je, že tímto polažajnikem mohlo být i zvíře, které se záměrně přivádělo do domu. Kvůli tomu, že dům byl během vánočních svátků naplněn dušemi předků, musely se všechny práce dokončit do soumraku. Poté se nesmělo už ani uklízet, nebo foukat na nábytek, aby duše předků nebyly rušeny. Z tohoto důvodu se také u vánočního ohně všichni museli chovat tiše a uctivě.

Samotnou kapitolou je strava, půsty a slavnostní pochutiny. Jen tato oblast by vydala na samostatnou přednášku, tak se omezím na krátký text.

Původní půst před Slunovratem byl spíše nedobrovolný, projev chudoby a strádání. Nový rok navíc představovalo mnoho změn, včetně zrušení „půstu“ v podobě zrušení zákazu konzumace nové úrody, především obilí, které se tak stalo po Novém roce jedlé a mohlo se „beztrestně“ konzumovat. Křesťanský půst byl naopak obohacen o různé ryby, kam patřily bobři, želvy dokonce i husy bernešky.

Obecně u Slovanů je rozšířen zvyk při této příležitosti pojídat česnek namáčený v medu. Ústřední postavení hrálo pečivo, které se jedlo hned jako první po přípitku, a které lámal a rozděloval hospodář. U nás to byla staročeská calta, což byla vánočka nebo houska, u Poláků to byla zvláštní reliéfy zdobená oplatka, která nahradila do středověku používaný chléb. U jižních Slovanů to byl koláč pečený z bílé pšeničné mouky a na vrchu byl zdoben reliéfy. Už vlastní tvar koláče nám připomíná svým tvarem sluneční disk. Častou výzdobou pak byla reliéfně ztvárněná a často stylizovaná svastika v kruhu, starý sluneční symbol.

Na samotný Kračun se jídlo lišilo místo od místa, ale od některých tradičních jednoduchých jídel se následující dny přecházelo k obžerství, kdy se jedly husy, zabíjely prasata a vůbec se nešetřilo masem ani medem.

Co se dochovalo do dnešních dní:

I v dnešním životě dodržujeme mnoho tradic, keré vycházejí z původní pohanské víry a slovanských či starších tradic.
Čím je oslava důležitější, tím více podobných prvků v ní nalézáme.
U nás to platí například pro svatby a právě pro Vánoce.

Ať je to zdobení zeleným listím a chvojím, což vychází z tradice vyvěšovat v domě stálezelené rostliny jako je třeba břečtan a jmelí. Protože tyto rostliny, jak se zdálo, unikly náruči smrti a odolávají tak i zlé magie.

Sladké vánočky, vycházejí z původního sladkého pečiva a koláčů.

Také zvyk rozkrajovat jablka je původní, naopak kdysi značně rozšířená věštba z ořechových jader již prakticky zanikla.

Velmi starý zvyk je i pouštění svíček po vodě nebo lití olova.

Také koledy jsou pokračováním pohanských písní a lidových koled, které byly církví od 15. st. postupně vytlačovány a nahrazovány koledami s křesťnskou tématikou.

Také dávání dárků, obdarování chudých mají své kořeny už v Řecku i u Slovanů, pouze s tou výjimkou, že tyto dárky si dávali lidé a nenadělovala je nadpřirozená bytost, u nás nejčastěji reprezentovaná Ježíškem.

Máme i zde několik svátečních zvyků, které nemají žádný pohanský prazáklad, a tím jsou betlémy a adventní věnce.

Jeden z motivů, u kterých nejsme schopni rozlišit pohanský nebo křesťanský původ, je motiv slámy. Prakticky u všech Slovanů se před večeří je do domu přinášena sláma a rozprostírána na podlaze.

Jak již bylo výše uvedeno, k nejarchaičtějším prvkům oslav zimního slunovratu patří koledování. Původně se jednalo o obchůzky mladých mužů, kteří nosili masky nebo byli přestrojeni v různá zvířata. Masky se dělaly z kůry, dřeva nebo kůže, někdy se zdobily hady nebo úhoři, mohly mít rohy a vousy a celkově měly dosáhnout se možná nejbizardnější podoby.

Koledevoní byla v mnohém i řehole, protože 5 dní před koledou se muži museli sexuálně postoit

Koledníci chodívali po domech, zazpívali několik koled, případně zahráli kratší scénky – to vše mělo apotropaický účel a mělo to chránit dům od nebezpečných síly a bytostí. Převlékání se do masek je metodou mající zajistit ochranu, která je rozšířená po celém světě. Bizardní masky a přestrojení do zvířecí podoby mají tyto běsi zastrašit.

Koledníci dostávali od hospodyní dary, ať už v podobě jídla, pití nebo peněz.

Pro nás má ale hlavní význam oběd, resp. hlavní jídlo, prvního svátku vánočního. V Čechách se obědvala na Boží hod husa. Na západě to byl potom krocan, kterýžto později pronikl i do slovanských oblastí. V jihoslovanském a východoslovanském prostředí je zachován však mnohem starobylejší obsah příslušného oběda, většinou ze zde totiž peče prase, jen v některých horských oblastech také ovce nebo i jiná zvířata. Vepř hraje totiž v symbolice zimního slunovratu velice důležitou roli. Prase je totiž velice starobylým posvátným zvířetem Dažboga i jiných slunečních bohů, snad pro svou příslovečnou kulatost. Ne nadarmo se ještě dnes českým dětem říká, aby se na Štědrý den postily, jinak neuvidí „zlaté prasátko“. O tom, že toto rčení nepředstavuje pokladničku na mince, svědčí charakteristická zlatá sluneční barva. Tímto „zlatým prasátkem“ je bezpochyby původně zamýšlen ráno zrozený, kulaťoučký a zlatě zářící mladý Dažbog – Božic.

I zbytky z pečínky byly obdařené zvláštní magickou mocí. Kosti se nesměly dávat psům nebo kočkám, aby se lidé v domě nehádali. Chlapci ve Vojvodině si nechávali kůstky z prasečího rypáku, neboť pokud se touto kůstkou dotkli děvčete, které se jim líbilo, měli úspěch zaručen. I při obědě se na Boží hod zvlášť prostíralo pro duše předků. Jinde tuto úlohu již sehrál polažajnik, který byl zván na oběd.